Baroko maraton 2016: starší o pět minut

Baroko jsem si poprvé zaběhnul před dvěma lety. Do paměti se mi vrylo jako velmi příjemný maraton s krásnou jednookruhovou tratí, která se vine lesními a polními cestami a na níž není nouze o prudké a ještě prudší výběhy i seběhy. Když jsme proto s mými (běžecky den ode dne zdatnějšími) kamarádkami probírali, kam bychom tak s končícím létem vyrazili za závodním povyražením, Plasy jsem jim barvitě líčil jako jeden z nejhezčích tuzemských podniků. Přemlouvat jsem je moc nemusel. Ve finále dokonce zvítězila velkorysá varianta celo-víkendové i celo-rodinné akce.

Ubytování bylo zamluveno v Kralovicích, tedy nějakých deset kilometrů od Plas. Majitelka penzionu nás v pátek osobně přivítat nemohla, protože (jak nám sdělila po telefonu) v době našeho příjezdu zrovna otevírala registraci maratonu. Milá shoda náhod. Viděli jsme se tak až později večer na místě činu, neboť možnosti vyzvednout si startovní tašku o den dřív jsme rádi využili, stejně jako šance nakouknout v Plasích do místního Knížecího pivovaru. Na velké koštování to před sobotním běháním nebylo, ale třetince šestnáctistupňovému Řeholníka jsem neodolal. Dobré, vyváženě hořké pivo, které voní po citrusech, jak správná IPA vonět má. Po nepříliš lichotivé recenzi místních piv, na kterou jsem narazil na uznávaném pivomilském webu, to bylo milé překvapení.

Plán na druhý den byl triviální – užít si to každý po svém. Děti se do toho pustily zhurta, nafukovací skluzavce a dalším atrakcím nedokázaly odolat, sotva je na louce zmerčily. Já byl oproti nim zdrženlivější, bylo mi jasné, že za přepálený začátek bych na trati tohoto typu platil pořádně mastnou daň. Odstartoval jsem tak sice opět s Kačkou, která se přihlásila na půlmaraton, ale na rozdíl od Stromovky nám to spolu moc dlouho nevydrželo. Když jsem viděl, jak lehounce a svěže hopsá do prvního ostrého stoupání za viaduktem, raději jsem jí popřál hodně štěstí a s klidem a s duší naplněnou upřímnou přejícností  sledoval, jak se mi pomalu vzdaluje. Běželo jí to tak dobře, že z toho nakonec byla bedna v kategorii velkých holek. S machrováním, jak skvělý jsem pro kamarádky vodič, bude zjevně brzy konec.

Do Vrážného na první občerstvovačku jsem už každopádně dorazil sám. Pocity opuštěnosti tu ovšem nehrozily, vítala nás ryčná hudba z místního rozhlasu a bujará společnost u grilu na návsi. Před dvěma lety to tu vypadalo stejně, a tak si troufám usuzovat, že místní si z maratonu udělali příležitost ke každoroční veselici. Netuším sice, jak se spolu v jedenáct hodin dopoledne snoubí pivo, grilované maso a pohled na upocené a zadýchané běžce, ale proč ne. Buďme rádi za každého fanouška.

O kus dál se had běžců nemilosrdně dělil na dvě skupiny – maratonci mířili za svým dobrodružstvím vlevo, půlmaratonci vpravo. Pořadatel, který tu na křižovatce stál, si byl osudové dramatičnosti celé situace dobře vědom a jako mýtický strážce bran do jiných světů nás varoval, že máme poslední šanci si maraton rozmyslet. Na takové našeptávání ale samozřejmě neslyším, neokradu sám sebe o půlku zážitků.

Při seběhu do údolí říčky Chladná jsem všem potenciálním soupeřům bez rozpaků odhalil karty – jakmile to jde dolů hodně zostra, uteče mi každý, kdo si zrovna zamane. Horští ultramaratonci říkají, že závody se prohrávají v sebězích. Být jedním z nich, utrpěl bych v nich spoustu skvostných a nezapomenutelných porážek. Pustit to na plný plyn se zkrátka bojím, nemám na to ani techniku, ani hlavu. Alespoň jsem tak měl dostatek času a klidu ocenit vtipného kolegu, který se nás pod kopcem snažil přesvědčit, že je pořadatel, a že nás má za úkol posílat střídavě různými směry. Zdálo se, že pár maratonců by mu na to i skočilo. 

Název vesničky Křečov zní uším běžců zlověstně, ale aby toto místo dostálo svému jménu, muselo by na řadu přijít později. Zapamatovatelné je tak mnohem víc pro občerstvovačku s ochotnou obsluhou (což ale platilo i o všech občerstvovačkách ostatních) a pro jeden z mála asfaltových úseků, které nás čekaly. Hned za ním se trasa opět vnořila hluboko do terénů. Chvíli jsem tu běžel zcela osamocen, ale ještě před Doubravicí jsem si docvaknul skupinku několika maratonců, jejichž tempo vyvolávalo dojem, že cíl mají podobný mému – tedy budete-li to pod čtyři, bude to pěkné, nebude-li, svět se nezboří. V kopečcích, jaké si na nás organizátoři nachystali, není čas začínající trojkou žádné neochvějné dogma.

Za následující občerstvovačkou u zemědělských objektů, kam nás navedla cesta těžce vonící vedlejšími produkty živočišného hospodářství, jsem byl i přesto svědkem, jak vypadá boj o pořadí. Ne snad, že bych tu zahlédl vítězného Radka Brunnera… Ten tratí profrčel v čase pod tři hodiny, a jak říkaly kamarádky, v cíli vypadal, že si to šel celé jen tak na pohodu vyklusat před sobotním obědem. Soupeřilo se tu ale mezi ženami, které se po sobě nenápadně ohlížely a kontrolovaly pozice. Na pár minut jsem tak mohl nasát atmosféru opravdového závodění. Jen škoda, že v Manětíně jim to celé trochu pokazili organizátoři informací, že dvě konkurentky tudy již před časem proběhly.

Údolí Manětínského potoka je romantika sama – louky a lesy, úzké pěšinky ve stráni i přeběhy po vratkých lávkách nad vodou. Zvláštní význam tu pro mne měla meta třiadvacátého kilometru. Pár dní před startem jsem ze svého běžeckého deníčku vyčetl, že právě v tomto bodě se octnu na hranici 17.000 naběhaných kilometrů. To si zasluhovalo vzdušnou slavobránu, jenže na blátivé stezce uprostřed křoví pro ni jako na potvoru nebylo moc místa. Konejšil jsem se pomyšlením, že když jde o vzdušné stavby, po spojnicích z téhož materiálu bych se s tímto počtem dostal už kamsi k Austrálii. Momentální cíle byly nicméně mnohem přízemnější. Nohy už se trochu ozývaly, a tak mi ke štěstí stačil pocit, že zpátky do Plas to s největší pravděpodobností doklepu.

Za Čoubovým mlýnem číhala lahůdka, kterou jsem si z minula pamatoval velmi dobře. Však tu také obsluha občerstvovačky zrovna rozmlouvala jednomu z běžců rozhodnutí umřít hned na místě, protože o pár metrů dál to prý bude rozhodně stylovější – už se nás tam ani dočkat nemohl kopec, který stojí opravdu za to. Před dvěma lety jsem ho poctivě vyklusal, neboť jsem byl oddán víře, že uběhnutý maraton je cennější než maraton s chodeckými vložkami. Po čtyřicítce (a hlavně s rostoucím počtem maratonů) se černobílé vidění tohoto druhu rychle ztrácí. Jakmile se cesta zlomila do ostřejšího úhlu, bez nejmenších výčitek svědomí jsem přešel do chůze. Takových nás tam ostatně byla naprostá většina, takže NORMÁLNÍ bylo neběžet. Na louce v Plasích mě navíc očekával syn a já chtěl udělat vše pro to, aby svého tatínka poznal už z dálky. Každý kousek uspořené energie se hodil. Jediný problém byl, že jak polevíte jednou, těžko se bráníte pokušení si to na příhodném místě zopakovat. Není divu, že ve zbytku trati jsem se u stejného poklesku načapal hned dvakrát…

V Mladoticích držela službu u občerstvení naše paní domácí. Z toho, že mě vidí, měla neskrývanou radost. Když jsem se dostal až sem, šance, že maraton přežiju a ona dostane za ubytování zaplaceno, byla podstatně vyšší. Možná i proto mě lákala na různé pochutiny, zejména pak na banán obalený v rozteklé čokoládě. Po všech těch iontech a datlích, které si nosím tradičně v kapse, jsem už ale na sladké neměl ani pomyšlení. Daleko víc jsem váhal nad nabídkou piva, která přišla o pár kilometrů dál v Žebnici. I v tomto případě jsem ale nakonec odolal. Když si člověk za to všechno, co na trati podstupuje, slibuje zlatavý mok jako odměnu v cíli, zdá se být poněkud riskantní dopřát si ho ještě před jeho dosažením. Co kdyby z toho tělo usoudilo, že už je po všem a že dál se běžet nebude?

Mezitím jsem musel zdolat úsek, který mi předloni též utkvěl v paměti – nepříliš záživná cesta lesem, která nenápadně, ale o to vytrvaleji stoupá. Někde tady se probíhá pětatřicátým kilometrem, a tak mě ani trochu nepřekvapilo, že jsem tu (po Görlitzu a Stromovce) opět narazil na starého známého. Klidně bychom si v těchto fázích závodů mohli domlouvat schůzku. Měl jsem tím pádem možnost se dozvědět, že bájnou stovku maratonů už Miroslav stihl v době od Zlatého Emila naplnit (to já se v mezidobí hanebně flákal), a začerstva mu k ní gratulovat. Na rozdíl od našich předchozích setkání jsme se dnes ovšem neviděli naposledy. V seběhu zpátky do Plas, kde jsem opět mocně dupal na brzdy, se kolem mě ladně a s úsměvem prohnal. Zejména mým stehnům se tenhle úsek už ani trochu nelíbil, a tak pořadatelku, která mi při výběhu z terénu zpět na silnici rozverně hlásila, že už je to jen kousek, jsem odbyl poznámkou, že vlk taky sliboval… Trvala ovšem na svém a já si samozřejmě dobře pamatoval, že nyní to bude jen přes houpající se lávku zpět na cestičku, po níž jsme ráno vybíhali, a pak hurá směr louka a vytoužený cíl.

Poslední metry jsem si vychutnal. Syn mě už očekával a konečně se nechal přemluvit, že do cíle doběhneme spolu, ať máme jednou na co vzpomínat. Výsledný čas 3:53 byl sice o pět minut horší než předloni, ale pořád relativně bezpečně pod čtyři hodiny. Možná byl tento rozdíl dán chůzí do kopců, možná delším zdržováním se na občerstvovačkách, a nebo jsem prostě o těch pět minut zestárnul. Zcela shodná byla naopak pamětní medaile, liší se jen barvou šňůrky. Třeba jednou pořadatelům jejich keramické zásoby dojdou a připraví pro oživení našich sbírek něco jiného.

Po pivu a párku, který jsem do sebe v touze po čemkoli slaném rychle nasoukal, mě čekalo příjemné zjištění, že moje startovní číslo je na seznamu výher vylosovaných v rámci tomboly. Zpráva, že jde o psací potřeby značky Parker v hodnotě dvou tisíc korun, nadchla zejména synka. Domníval se totiž, že při tak vysoké částce musí jít nutně o pero, které viděl v jakémsi špionážním filmu pro děti a které v sobě důmyslně ukrývá foťák, nahrávací zařízení a střelnou zbraň. Z reality v podobě „úplně obyčejné“ psací pomůcky bez jakýchkoli speciálních vychytávek pak byl poněkud rozčarován. Ať pero zkoumal sebedůkladněji, nenašel na něm nic, co by jeho školní penál v pondělí ráno proměnilo na středobod zájmu spolužáků a spolužaček… Na „neobyčejnost“ určitých značek se v jeho věku nehraje.

To v maratonech, tam trochu ano. Tam nějaké ty Parkery už také máme. Zhruba před měsícem jsem si jeden takový zaplatil, sotva se spustila registrace, protože kdo tenhle moment prováhal, vyjde ho celá legrace podstatně dráž. O kvalitě tu není sporu - značka s mezinárodní reputací, zlatou známkou zpečetěna. I tam se těším, nicméně jsem tuze rád, že máme i podniky, jako je Baroko. Lesk mezinárodních ocenění mu sice chybí a chybět bude, ale mezi běžci už má skvělý zvuk, a přitom je cenově někde úplně jinde. Speciálních vychytávek, z nichž budete zaručeně nadšeni, nabízí navíc tahle značka víc než dost.