Rodina, přátelé i kolegové v práci si už na moji slabost pro maratonské pobíhání zvykli. Občas dokonce uznají, že na tom všem, navzdory náročnému plahočení se do dvaačtyřicet kilometrů vzdáleného cíle, může být i něco pěkného. Něco, co tomuto, v jejich očích šílenému počínaní, dodává určitý racionální základ - třeba proběhnout se historickou Florencií, pokochat se krásnou přírodou kolem Plas nebo užívat si atmosféry fandících davů v pražské Pařížské ulici. Vyprávím-li zážitky tohoto typu, jen málokdo se tváří, že jsem naprostý cvok. Lidé rádi poznávají hezká místa, takže není nic až tak nepochopitelného na tom, že někoho baví objevovat je v běžeckých botách. Maratonská turistika je dnes ostatně zavedený a plně respektovaný pojem ve světě cestovních kanceláří, a tak musí být i těm nejzatvrzelejším odpůrcům běhání jasné, že se nepohybujeme v oblasti duševních chorob a úchylek, ale zcela normálních volnočasových aktivit. Smůla ovšem je, že když už tak všechny kolem pracně přesvědčíte, že nejste blázen a že vaše láska k maratonu je ze stejného těsta, jako kterékoli jiné hobby kohokoli z nás, uděláte občas „chybu“, která to všechno zhatí a která vás opět zařadí do kategorie vyšinutých jedinců. V našich podmínkách je jednou z ideálních cest, jak si tento propad v mínění a názorech vašich blízkých zajistit, budějovický garážový maraton. Co si budeme povídat, o tom, jestli už přeci jen nejde o absolutní ptákovinu, se diskutovalo i ve virtuálním chrámu spiklenců na Behej.com. Když už tomu nerozumí ani běžci, co asi můžete očekávat od všech ostatních…?
Jenže já už na tomhle maratonu jednou byl a klidně a bez rozpaků přiznám, že se mi moc líbil. Venku sníh a mráz, ale v podzemním parkovišti obchodního centra ideální běžecká teplota, a hlavně atmosféra pohodové maratonské párty, na které nechybí takřka nikdo, o kom v souvislosti s touto tratí, ale třeba i s ultra čítáváte na běžeckých webech a blozích. To si mám nechat ujít příležitost, kdy se kolem mě nesčetněkrát ladně prožene třetí muž loňského Spartathlonu? A hned za ním Daniel Orálek, jehož kniha se mi tolik líbila? A že tu budou snad do jednoho všichni naši legendární sběrači maratonů, kteří vévodí tabulkám s nejvíce uběhnutými kousky? Blázen je spíš ten, kdo dobrovolně hodlá chybět…
Z Prahy je Mercury maraton příjemný výlet „na otočku“. Když si člověk trochu přivstane, první ranní žlutý autobus z Knížecí ho zaveze přímo na start – respektive na střechu Mercury centra, jihočeské svatyně konzumu, odkud už stačí jen sjet pár pater výtahem. Do mrazu a tmy se mi sice v sobotu probouzelo hůř, ale cestu samotnou jsem si už docela užíval. Sympatická stevardka, teplý čaj do kelímku a za oknem krásný východ pomerančového slunce nad zasněženou krajinou, to by roztáli i ti promrzlejší z nás. V nabídce filmů, které byly pro cestující aktuálně k dispozici, jsem si vybral několik zajímavých dokumentů. Dva vodáci v nich sjeli téměř celý Mekong, vozíčkář projel kus Afriky na handbiku a postarší zoolog v Tatrách šplhal vysoko do kopců ohlídat, jestli vzácní svišti přežili pod sněhem zimu. Všechno to byly příběhy, kterými se lze nadchnout, ale také je můžeme považovat za mírně bláznivé. Pro naladění se na to, co mě čekalo, ideální záležitost.
Na místě jsem byl dobrých padesát minut před startem, takže na vše potřebné bylo času dost. Oproti podmínkám před dvěma lety bylo tentokrát v garážích citelně chladněji, a tak jsem si pod tričko vzal ještě jedno s dlouhým rukávem. Ačkoli většina ostatních běžců volila jen jednu vrstvu, rozhodně jsem v následujících minutách a hodinách neměl pocit, že se přehřívám. Jinak tu bylo vše při starém. Okruh, který nás čekal a který podle internetových propozic měří ďábelských 666 metrů, se důmyslnými smyčkami vinul parkovištěm, přičemž aby se člověk dostal do cíle, musí zdolat celkem 506 zatáček. Zní to jako náročná výzva, ale na vaší straně stojí řada nezanedbatelných výhod. Trať je absolutně rovná, nefouká na ní a občerstvení i toalety jsou pořád po ruce. O všem podstatném máte neustále přehled, protože na tabuli vám promítají, kolik kol máte za sebou i kolikátý v pořadí (celkovém i v rámci jednotlivých kategorií) jste. A když už vám ke konci docházejí síly, vhod přijdou jistoty, které jiný typ závodu nenabízí a nabízet ani nemůže - do cíle každého okruhu je to vždy jen malý kousek a vybíhat do dalšího se bát nemusíte, čeká vás pár metrů a budete zase zpátky… To by dal přece každý.
Jako obvykle jsem měl po startu pocit, že nejsem na maratonu, ale na nějaké svižné desítce, kde se běží o hodnotné ceny. Všichni vypálili vpřed jak šílení, a tak bylo docela těžké odolat přirozeným pudům udržet se stáda a běžet si po svém. Po pár kolech jsem usadil někde poblíž šedesátého místa, tedy zhruba v polovině startovního pole. Vzhledem k opakované návštěvě toalety jsem se propadl později několikrát o pár pozic, ale ke konci, kdy řada běžců přecházela do chůze, nebylo naopak těžké posunout se pořadím trochu vzhůru. Musím ale přiznat, že zatímco před dvěma lety jsem si závod užíval od začátku do konce, tentokrát se mi drobné krize nevyhnuly a v posledních zhruba patnácti kolech jsem se už docela těšil, až se mé jméno na tabuli obarví do žlutého rámečku. Právě tak totiž v Budějovicích vypadá propustka do cílového ráje, která se objeví přesně v okamžiku, kdy vběhnete do posledního okruhu.
Radost z účastnické medaile, kterou mi u šaten zavěsili na krk, trochu kazilo zjištění, že místní uznávají stejnou filosofii, jako jejich kolegové v Plasích – jediné, v čem se liší od té, co ji mám doma z roku 2015, je datum a číslo ročníku. Doufejme, že touto, ekonomicky i ekologicky jistě chvályhodnou cestou nepůjdou postupně všichni pořadatelé českých běhů. Aby to nedopadlo tak, že společně zakoupí hromadu medailí jednoho typu, a jen podle počtu účastníků toho kterého závodu orazí potřebné množství potřebnými údaji. Jinak ale budějovičtí zaslouží za svůj počin vděk a chválu, neboť organizačně mají maraton zvládnutý dokonale. Není divu, že jeho letošní jubilejní desátý ročník vyprodali za jediný měsíc a že mezi startujícími nechyběli ani běžci ze zahraničí.
Na výsledném čase mi obvykle moc nezáleží, ale tentokrát byl docela důležitý. Umožnil mi stihnou rychlík do Prahy ve 14:53, v což jsem při plánování celého výletu bral jako ideální variantu. Když jsem pak usazen na pohodlné sedačce a s oblíbenou hudbou ve sluchátkách usrkával nealko pivo, žvýkal bagetu s jadelem a sledoval, jak za oknem svižně ubíhá zimní krajina s vymetenou modrou oblohou, rozlila se mi po těle pomaratonská euforie tak, jako už dlouho ne. Pokud se pro mě maratony staly drogou, jak někteří moji blízcí s oblibou tvrdí, lze očekávat, že její účinek se podobně jako účinek drog jiných pravidelným užíváním snižuje. Pak je tedy ovšem na místě prohlásit, že Mercury maraton je pořádně vydařený model… Dealují ho navíc uprostřed zimy, kdy sehnat pořádný maratonský šleh, aniž by u toho člověk zmrznul nebo si pro něj nevyrazil za drahé peníze kamsi do teplých krajin, dá docela fušku. A považte, že jsem si jeho sílu naplno vychutnával dlouhé dvě hodiny. Teprve pak vjel rychlík Anton Bruckner nekompromisně na Hlavní nádraží a já byl nucen chtě nechtě vystoupit zpátky ve světě, kde nejen, že většina lidí tuhle drogu nebere, ale ještě s vámi bůhvíproč diskutují o rizicích spojených s jejím užíváním. Přesvědčovat je o kráse toho, co jsem právě prožil, ale v nejbližších dnech nebudu, na to si počkám až na některý z jarních maratonských výletů. Beztak by se nyní jen zaradovali, že měli pravdu a já z toho běhání dokolečka dokola v Budějovicích skutečně a definitivně zblbnul…
.jpg)