Najít v kalendáři místo pro tento podnik bylo lákavé i snadné zároveň. Léta letoucí i zimy zimoucí jezdíme s kamarády do Abertam v Krušných Horách, a tak mi zkrátka nemohlo uniknout, že jen pár kilometrů „za čárou“ se na odvrácené straně důvěrně známých kopců běhá v září Drei-Talsperren-Marathon, tedy „Maraton tří přehrad“. Z hlediska širokých zájmů našeho pivně-sportovního uskupení BK Čvacht bylo navíc skvělé, že kromě maratonu si tu mohou zájemci udělat potřebnou žízeň před večerním zdoláváním sudu též na trati půlmaratonu či na cyklistických závodech o délce třiceti, padesáti nebo rovného sta kilometrů. Předpověď počasí sice nebyla z nejrůžovějších a nastupující vlna podzimních rýmiček mírně očesala původně ohlášenou sestavu, ale i tak to vypadalo na zajímavý výlet „na otočku“ k našim západním sousedům.
Už jen samotné propozice slibují, že o zábavu bude postaráno. Trať je dlouhá 43,7 km, což ve své podstatě odpovídá definici „ultra“. K něčemu takovému se po jejím zdolání samozřejmě nehlásím, nicméně mě těší, že po několika českých závodech, kde pořadatelé na potřebné délce zjevně ubírají (Garmin, a nejen on dosvědčí…), jsem mohl pár stovek dlužných metrů do vesmírného fondu maratonských kilometrů symbolicky vrátit. Rovnováha je rovnováha… Kromě délky tratě zaujme také její profil, neboť celkem tu nastoupáte solidních 1.007 metrů. Pro skutečné horské běžce se patrně jedná o směšný údaj, já k němu měl ovšem respekt. Lákavě naproti tomu zněla skutečnost, že maraton tvoří jeden velký okruh krušnohorskou krajinou, v jehož rámci se proběhnete po hrázi hned tří malebných přehrad. Odtud se také bere onen romantický název celého podniku, který se v roce letošním konal již po dvaadvacáté.
Start i cíl je v městečku Eibenstock. Velkou výhodu představuje fakt, že se shodně odehrávají na útulném atletickém stadionku, v jehož zázemí najdou běžci i cyklisté vše potřebné. Trochu mi to celé připomínalo Kladenský maraton, tedy až na již zmíněné bikery, kterých bylo v součtu víc než nás běžců. Alespoň jsem si ale mohl mírně promrzlé čekání na start zkrátit sledováním, jak se odhodlaně vydávají na trať stovky (v 9:30) a následně i padesátky (9:45). V kratším z těchto dvou závodů jsme původně měli mít dva klubové „koně“, ale Jirkovi se záhadným zpsůobem podařilo zlikvidovat cestou na start přehazovačku, takže barvy týmu hájila v cyklistickém poli jen Lucie (úspěšně, neboť dojela na čtvrtém místě ve své kategorii).
.jpg)
Pokud jde o krajany, ani v poli maratonců jsem nebyl sám. Už ze startovní listiny jsem vyčetl, že by se v Eibenstocku měli objevit hned tři běžci z libereckého SK MAXTRI. V poli cca osmdesáti startujících nebylo těžké je najít, a tak jsem s těmito sympatickými a usměvavými chlapíky mohl prohodit pár slov před i po maratonu, a s jedním z nich díky podobnému tempu také přímo na trati.
Na ni nás vypustili přesně v deset hodin dopoledne. První desítky metrů byly idylické: výběh ze stadionu do ospalého městečko s pár přihlížejícími zvědavci, kteří snaživě zatleskali i takovým šouralům, jako jsem já. Nasadil jsem totiž hooooooodně poklidné tempo. Po protrpěném červencovém „Zátopkovi“, kde jsem ke konci sotva chodil, jsem to tentokrát hodlal celé pojmout výrazně odlišně. V cíli mě očekávala rodina a kamarádi s dětmi, a jelikož jsem ani svou, ani jejich ratolesti nehodlal vyděsit pohledem na umírající trosku, musel jsem na to jít s rozumem a pokorou. Že to nebude od věci, to ostatně naznačoval i výhled na sjezdovku, k níž jsme se pomalu, ale jistě blížili. Když jsou v okolí startu lyžařské vleky, rychlý maraton na rekordy očekává jen hodně zarytý optimista…
První stoupání dne bylo sice dlouhé a táhlé, ale zase ne tak prudké, aby si člověk pohrával s myšlenkou, že se hned v úvodu přerodí v chodce. Pole maratonců se tu velmi rychle nadrobilo a brzy jsem byl jen ve společnosti jednoho z domácích běžců, odděného v bavlněném tričku a teplákách, což se v dnešní době moc nevidí. Do řeči jsme se dali, když mě upozornil na mírně kýčovité mochomůrky podél cesty, a já odvětil, že bychom je mohli zkusit jako doping. Usoudil z toho, že si popovídáme v jeho rodné řeči, což bohužel nehrozilo. I anglicky jsme si ale nakonec pár vět a informací vyměnili, byť jsem měl pocit, že mnoho věcí zůstalo ztraceno v překladu na obou stranách.
Při seběhu do vesničky Carlsfeld se mraky na obloze přestaly tvářit, že z nich může kdykoli zapršet, a daly se do toho… Liják to byl na pár minut docela slušný, ale místní obyvatelé se postarali o to, aby nás příliš netrápil. Kromě fandění, potlesku a zvonění na kravský zvonec pouštěli i ryčnou hudbu, takže prudký zouvák podél místního sportovního centra jsem do rytmu Rolling Stones vycupital jako nic. Chvíli na to už také přišla na řadu první ze slibovaných přehrad. Na její hrázi jsme dosáhli nejjižnějšího bodu celé trati a začali se vracet zpátky na sever, tedy dál a dál od mého rodného kraje.
Povrch trati byl pestrý. Chvilku asfalt, chvilku štěrk a písek, chvilku bláto a jehličí na lesních cestách, ale vše v pohodě běhatelné a dostatečně široké, měl-li někdo zájem předbíhat. Zvláště jsem ocenil, že na každém místě, kde by mohl člověk špatně odbočit a zabloudit, stál pořadatel, a nebo tam alespoň natáhli pásku, aby o správné cestě či směru nebylo nejmenších pochyb. Organizátoři Jílovského běhu, o němž tu byla řeč minule, by se mohli inspirovat…
Před dalším stoupáním nás krásně „nakopla“ skupinka žen středního věku, která stála na balkoně jedné z chatek a zuřivě fandila. Zdálo se, že pohledem na zmoklé běžce si zpestřují do rána protaženou, a hlavně pořádně divokou dámskou jízdu. To už ale pršet pomalu přestávalo, nohy se rozběhly a já se dostával do fáze, kdy si maraton člověk jen a jen užívá. Za slunného počasí by to bylo možná ještě lepší, ale i tak jsem vnímal, že okolní krajina je mimožádně krásná, lesy hluboké a vzduch svěží.
Druhý díl hydrologické exkurze, tedy proběhnutí po hrázi přehrady Sosa, se konal za metou půlmaratonu. To už jsme za sebou měli několik dalších, méně i více výrazných klesání a stoupání, stejně jako proběhnutí vesničkou Wildenthal, kde usměvavé dobrovolnice čepovaly sladký a teplý čaj. Musím podotknout, že nejen zde, ale i na ostatních občerstvovačkách jsem se choval jako vzorný host, který nehodlá během své zahraniční návštěvy kohokoli urazit. Nikam jsem nespěchal, co nejvíce toho ochutnal, za vše několikrát poděkoval a pokud to jen trochu šlo, s obsluhou prohodil i pár vřelých slov. Jedinou stinnou stránkou tohoto přístupu byla nutnost vyhledat při seběhu od Sosy dostatečně husté křoví, protože na mé vnitřnosti bylo všech těch zdvořilostních banánů a šálků čaje asi přeci jen moc… Německy ovšem neumím, a tak jsem bohužel nemohl poctivě nastudovat, jakéže druhy konání to ony výstražné cedulky v okolí zmiňovaného vodního zdroje zapovídají… Mezinárodní skandál z toho každopádně nebyl, neboť – slovy Bárta Simpsona - nikdo mě neviděl, nic mi nedokážou.
U Sosy se maratonská trasa protnula s trasou cyklistů, ale bylo jich v této fázi závodu jen pomálu a cesta široká, takže žádný problém. Čekalo nás ještě závěrečné stoupání na poslední z přehrad, která je přímo u Eibenstocku a k níž jsme se vydali po široké a kvalitní asfaltové silnici. Bylo až neuvěřitelné, že ji máme jen sami pro sebe. Shodou okolností jsem tu dostihl běžce, s nímž jsem trávil úvodní kopec, a tak jsme se mohli vzájemně povzbudit do posledních pár kilometrů. Ty byly po celou cestu označovány sestupně (tedy vždy údajem, kolik jich do cíle zbývá), což bylo vzhledem k neobvykle delší trase příjemné. Matematiku si procvičím někdy příště.
Vzhledem k profilu celého maratonu i ke zdržení se v křoví jsem nepředpokládal, že bych mohl pokořit hranici čtyř hodin. V tomto směru jsem šťastný, že díky doprovázení kamarádky na květnovém PIMu mám už překročení této, obousměrně magické hranice za sebou, a nijak mě proto nestresuje. Jak se za ní jednou podíváte, přestane vás strašit. Letmý pohled na Garmina ale nasvědčoval, že nebudu-li se vyloženě flákat, je čas začínající trojkou stále ve hře. Jako na potvoru byly poslední kilometry docela výživné, a tak jsem si trojkový čas musel vybojovat. Nejprve ve stoupání od přehrady, kde jsem dokonce předběhl tři trápící se cyklisty, pak na zdánlivě nekonečném úseku lesem a nakonec v blátivém krpále podél ohrady s pasoucími se koňmi. Následoval už ale jen krátký úsek městečkem a triumfální doběh na atletické dráze stadionu, kde se ke mně na posledních metrech přidal i syn s kamarády. Výsledný čas 3:59 stačil na 26. místo celkem (23. mezi muži a 7. mezi muži v těch vůnec nejlepších letech).
Pokud patříte k běžcům, kteří si libují v závodech typu Baroko maratonu, mohu vám Einbenstock jen a jen doporučit. Trať je opravdu krásná, pořadatelský servis na jedničku a dostupnost z ČR ideální, zvlášť, ubytujete-li se před závodem na naší straně Krušných hor. Jediné, co mi trochu chybělo, byla účastnická medaile, z té bych měl přeci jen větší radost, než z univerzálního šroubováku, který jsme obdrželi při ranní registraci a výdeji startovních čísel. S opečenou pikantní klobáskou v housce a s tělem plným čerstvě vyplavených endorfinů jsem ale tento drobný nedostatek pořadatelům snadno odpustil. Náš klub si navíc díky Kačce odvezl medaili „vítěznou“, neboť na půlmaratonu nedala německým soupeřkám v příslušné věkové kategorii šanci. To se nám to pak večer všechno pěkně zapíjelo… Skoro bych se bál rozhodnout, jsme-li parta sportovců, co se ráda napije, a nebo parta pijanů, co si ráda zasportuje…
.jpg)