Milán je druhé největší italské město. Netuším, zda kvůli tomu jeho obyvatelé žárlí na Řím, ale pokud jde o maraton, staví se do pomyslného souboje čelem – sebevědomě ho totiž pořádají ve stejném termínu, jako se běhá ve Věčném městě nad Tiberou. Sami nejspíš tuší, že co se počtu účastníků týká, vítězi se hned tak nestanou. Jejich konkurent je z turisticko-maratonského hlediska přece jen trochu jiná liga… Svoje běžce si ale nepochybně najdou, o čemž svědčí i fakt, že letos jich v cíli napočítali více než pět a půl tisíce. Lákadlem pro některé z nich je zřejmě trať s téměř nulovým převýšením (však se také tento maraton honosí titulem nejrychlejšího v Itálii), jiní dost možná slyší na jméno hlavního sponzora závodu – Milán je městem módy, a tak jím zákonitě není nikdo jiný, než věhlasný Armani. Funkční tričko, které tu pro účastníky tradičně chystá, je nepochybně stylovým úlovkem do běžeckého šatníku. Když k tomu připočítáte sympaticky nízké ceny letenek z Prahy, určitě jde o jeden z jarních zahraničních maratonů, které pro běžce ze srdce Evropy stojí za úvahu.
Jako obvykle začalo vše návštěvou Expa, kam jsem to měl pár stanic metrem s jedním přestupem. V pátek v podvečer se odehrávalo bez front, nicméně pěkně postupně a na tři etapy, neboť ve snaze donutit nás projít kolem všech stánků vydávali pořadatelé na různých místech startovní číslo, tričko a batůžek. S odškodným v podobě malé plechovky piva jsem jejich hru přijal. Byl jsem už ostatně na škádlení z jejich strany zvyklý. Pár týdnů před závodem mě začali bombardovat zlověstnými zprávami, že díky jakési chybě v databázi mám znovu doložit (pro italské maratony nutné) lékařské potvrzení o mé způsobilosti maraton ve zdraví přežít. Jednoduché to nebylo, protože ona databáze se jen tak s někým kamarádit nechtěla. Štěstí, že i za tou nejmodernější technologií se ve finále skrývá lidský faktor, na který zoufalé volání o pomoc spolehlivě zabere. V tomto případě měl jméno Alessia, komunikoval krásnou angličtinou a potřebné přílohy nakonec do systému ochotně vložil za mě.
Sobotu jsme s rodinou poctivě zasvětili památkám, což v Miláně znamená především slavný Dóm. Jde o pátou největší katedrálu na světě, kterou stavěli více než pět set let. Unikátním zážitkem je výstup na její střechu, za který hodinová fronta rozhodně stála. Knižní průvodce nás nekompromisně hnal také do nákupní galerie Victora Emmanuela, k opeře Lascala, na hrad a ke kanálům ve čtvrti Navigli. Pěkné a zajímavé, i když ve srovnání s jinými italskými městy bylo dechberoucích zážitků přece jen o něco méně. Hravě je ovšem vyvážil bohatý přísun zmrzliny, kávy a především rozmanitých dobrot v rámci místně proslulých podvečerních aperitiv. Za cenu nápoje se můžete narvat k prasknutí čímkoli, co vám přijde pod ruku. Pro večer před maratonem záležitost jako stvořená, zvláště, když v nabídce byly mimo jiné tuze dobré těstoviny s olivami…
.jpg)
I ze sobotní procházky městem šlo nicméně odvodit, že pokud jde o kulisy, nečeká nás nic nepřekonatelně úchvatného ani na trase samotného závodu. Budu-li upřímný, ač se mi celkově běželo pěkně a nemohu si na nic stěžovat, týden po maratonu mi činí problém vybavit si z jeho okolí cokoli zásadnějšího. Výjimkou je samozřejmě již výše zmíněný Dóm, kolem kterého jsme probíhali na desátém kilometru, tedy relativně „začerstva“. Pořadatelé k němu ovšem v podivném hnutí mysli umístili občerstvovací stanici, a tak jsme se místo kochání mramorovou nádherou nad našimi hlavami museli koukat spíše pod nohy, abychom neuklouzli na kelímcích od vody či ionťáku. Kromě chrámu určeného bohu jsem později samozřejmě zaregistroval také svatostánek fotbalový, tedy proslulé San Siro, o které se dělí slavné AC a Inter. Líbil se mi i běh po visuté lávce v moderní části města, stejně jako cesta kolem hradu nebo silnice u parku, který mi silně připomínal pražskou Ladronku, ale jinak vzpomínky poněkud splývají, protože většinu času jsme se motali ulicemi podobnými jako vejce vejci. Atmosféra navíc nic moc, fandilo se jen na pár místech, přičemž většina přihlížejících miláňanů se tvářila, že by rádi přešli ulici, kdybychom jim v tom tak hloupě nebránili...
Jeden ze zážitků byl ovšem mimořádný. Odehrál se zhruba na čtyřicátém kilometru, a to ve chvíli, kdy jsem se chystal svým "zdrcujícím" tempem pěti minut na kilometr předběhnout vodiče na 3:40. Bylo to vcelku snadné, neboť se jim zrovna navzájem zamotaly šnůry od balonků, takže se spolu spíše prali, než běželi. Pozornost všech kolem ale poutala docela jiná osoba. Po kraji vozovky totiž směrem k cíli zkroušeně kráčel černoušek s číslem 1, tedy hlavní favorit závodu. Netuším, co chudák v tomto čase a na tomto místě pohledával, ale pokud někde po trati vzdal a pořadatelé ho odmítli odvést do cíle, byl to od nich sice krutý, ale marketingově dokonalý počin. No jen řekněte, kdy se hobíkům z hloubi startovního pole poštěstí předběhnout někoho takového…
V cíli jsem byl za 3:38 jako 1.660-tý v pořadí. Pečliví tabulkáři na behej.com objevili ve výsledcích i další čtyři krajany, na trati jsem ale bohužel nikoho z nich nepotkal. Sečteno a podtrženo, ve srovnání s Benátkami, Florencií či Římem mě milánský maraton sice příliš neuchvátil, ale ani nezklamal. Rozhodně ovšem musím uznat, že pokud jde o účastnické tričko, hezčí mi ještě nikde nedali… Milovníci maratonské módy, zbystřete, tohle bude závod pro vás...
.jpg)