Už dlouho dopředu jsem věděl, že můj letošní PIM bude úplně jiný, než všech pět předešlých. Kamarádka Lucka se na podzim proběhala k rozhodnutí, že po několika půlmaratonech je na čase zdolat maraton celý, a poprosila mě, jestli bych jí při její premiéře nedělal garde. Jako základní cíl si dala doběhnout ve zdraví, nicméně věřila, že půjde-li příprava podle plánu, mohlo by to být pod čtyři hodiny. Vyvrknutý kotník a následně i vlekoucí se viróza ale s ideálním scénářem moc neladily, a tak jsme se v týdnu před startem dohodli, že to zkusíme v tempu kolem 5:40 na kilometr a uvidíme, jak se to všechno bude vyvíjet. Pro mě to každopádně znamenalo nejen přeladit z pevně zažitého „pětkového“ tempa (tedy na čas kolem 3:30), ale hlavně smířit se s tím, že to bude můj první maraton, jehož výsledek nebude začínat trojkou. Rád všude vyhlašuji, jak mi jde při maratonech o zážitky, a nikoli o čas, a tak to byl velmi příhodný test, jestli tak trochu nekecám… Jsem rád, že jsem v něm bez většího zaváhání obstál. Může-li člověk pomoci nejlepší kamarádce splnit si běžecký sen, vlastní EGO by si mělo trhnout nohou.
Nelitoval jsem ani na vteřinku, protože už od čtvrteční návštěvy EXPA na Výstavišti to celé mělo rozměr, jaký jsem neznal. Tam, kde obvykle bývám a čím procházím sám, byla najednou kamarádka, s níž jsem mohl sdílet všechny drobné radosti i starosti posledních hodin před maratonem. V neděli ráno jsme si pak dali sraz už v metru na Veleslavíně, a jelikož se k nám cestou na start přidávali další a další kamarádi, začalo to připomínat spíše společenskou akci než běžecký závod. A protože jsou naši partneři, rodiče, přátelé i děti nesmírně hodní lidé, kteří bez mrknutí oka stráví neděli popojížděním metrem sem a tam, aby mohli zamávat na různých místech Prahy, byl to nakonec nefalšovaný maratonský mejdan po celý den.
Před startem jsem, pravda, musel porušit pravidla a nacpat se do jiného koridoru, než jaký mi byl přidělen. Provinile jsem se ovšem necítil, neboť jsem se nehrnul mezi rychlejší běžce, ale naopak směrem dozadu, což je věc, kterou například v Římě organizátoři výslovně zmiňují jako zcela legální variantu. Dává to ostatně smysl, protože v době registrace běžec netuší, jak na tom za půl roku bude, a tak je pro dobro všech zúčastněných, nepřekáží-li na startu rychlejším borcům. V Praze bývá naproti tomu kontrola u vstupů obvykle nekompromisní a příslušné písmenko na startovním čísle je považováno za svaté, ale my naštěstí narazili na méně přísného strážce brány, kterému to bylo tak nějak jedno... V daném koridoru se mi navíc od první chvíle líbilo – více žen a dívek, než jsem zvyklý, a také více vtípků a vzájemného povzbuzování, a naopak méně nervozity a ostrých loktů.
Úvodní kilometry byly dokonalá idylka. U startovní brány mě nadšeně zdravila ředitelka Probační služby, kterou jsem určitě potěšil tím, že jsem se hrdě oblékl do trička Yellow Ribon Run, a běžel tak spolu s několika dalšími maratonci na podporu zaměstnávání osob s trestní minulostí. Následující kilometry hučící Pařížskou, úzkými malostranskými uličkami i přes Karlův most, ty si maratonec užije i sám, natož v družném hovoru se spřízněnou duší. A pak už to bylo jak o svátcích, pěkně z jedné návštěvy na druhou, protože naši blízcí na nás čekali na Rohanském nábřeží, ve Zborovské, na Výtoni, v Podolí, znovu na Výtoni a znovu ve Zborovské, a pak na třicátém dole u Vltavy a nakonec i pár metrů před cílem. Připadalo mi, že vždycky jen kousek popoběhneme, a už je tu někdo známý, kdo huláká, tleská nebo troubí na vuvuzelu.
Tempo jsme dlouho drželi kolem domluvených 5:40 na kilometr, ale díky uvolněně prokráčeným občerstvovačkám bylo již před metou půlmaratonu jasné, že pod čtyři to tentokrát nebude. Vodiči na tento čas se kolem nás ostatně prohnali na čtrnáctém kilometru, což byla také jediná slabší chvilka celého maratonu. Chápu, že shluk běžců kolem nich byl připraven udělat pro dosažení vysněného času cokoli, ale nevybíravého strkání a šťouchání bylo na můj vkus až moc. Nevím, co víc může člověk udělat, než prostě a jednoduše uhnout ke straně… Vyzmizíkovat se z cesty zkrátka neumím, je mi líto. Dobrá nálada nás ale neopouštěla, a to zhruba do dvaatřicátého kilometru. Pak už na Lucce bylo vidět, že jí síly ubývají, ale dokázala se úžasně kousnout, takže nebylo pochyb, že se z ní za pár desítek minut maratonkyně opravdu a jednou provždy stane.
Moje role tou dobou už dávno nespočívala v udržování tempa, ale spíš v rozptylování a v odvádění myšlenek a pozornosti od bolavých nohou i jiných částí těla. Mlel jsem o čemkoli, co mi přišlo na mysl, ale zdálo se, že to docela funguje. Při výběhu z Těšňovského tunelu už sice Lucka nadávala jako starý námořník (možná i o něco hůře), jenže to už jsme oba tušili, že jakmile zahneme do Pařížské, vystřídá únavu a bolest euforie a nadšení. Bylo příjemné vidět, jak si někdo blízký užívá tu stěží popsatelnou směs pocitů a emocí, která na prvomaratonce v cíli čeká. Zjistil jsem navíc, že je to docela nakažlivé, o čemž svědčí i fotky, které z chvilek po doběhu máme. Zubíme se na nich oba jako smyslů zbavení. S výsledným časem 4:10 panovala absolutní spokojenost, vzhledem k okolnostem to byla maratonská premiéra více než zdařilá. Však jsme ji také s věrnými fanoušky zapíjeli dlouho do noci, všem rozumným poučkám o vhodné regeneraci navzdory.
Můj dosud nejpomalejší maraton tak rozhodně řadím k těm zdaleka nejpovedenějším. Díky šesté účasti jsem se navíc stal bronzovým PIM králem, což sice v praxi moc neznamená, ale kdybych si někdy psal maratonský životopis, bude se to v něm vyjímat docela pěkně. Že dokážu být i vhodným garde pro prvomaratonce, to bych si tam při mé vrozené skromnosti napsat netroufal, ale tak trošku v to po včerejšku doufám…
.jpg)