Běžecký život v našem hlavním městě má nepochybně své klady i zápory. Jednou z výhod, které ocení maratonci, je možnost připsat si tu během roku hned tři čárky do sbírky, aniž by z Prahy vytáhli paty. Jaro patří masovce PIM, léto Zátopkovu Zlatému maratonu, a podzim pak podniku nejstaršímu, tedy Pražskému maratonu ve Stromovce, který se nyní běhá jako memoriál Iva Domanského. Všechny tyto závody jsem již v minulosti okusil, ale nikdy se tak nestalo v jednom roce. Až letos na tento "metropolitní hattrick" konečně došlo.
Start i cíl byly nachystány na ulici před vchodem do areálu Olympu Praha. Ve srovnání s červencovým Zátopkem jsme tak byli ochuzeni o šanci proběhnout se po tartanovém ovále, nicméně jak naznačil v rozhovoru na jednom z běžeckých serverů hlavní organizátor, časem by toto zpestření účastníkům rád zajistil. Šatny Olympu využili jen někteří, neboť nečekané vzepětí pozdně babího léta umožňovalo převlékat se venku. Kdo by to byl řekl, že si v půlce října zaběháme při teplotách nad dvacet stupňů… Toalety luxusní a čisté jak před měsícem v Eibenstocku, jen je nutno přiznat, že němečtí pořadatelé se umí do běžců a jejich potřeb vcítit ještě o stupeň lépe a nezapomenou ani na takovou drobnost, jako je toaletní papír.
Už na Hradčanské jsem potkal Petra, kuchaře z naší závodní jídelny. Shodli jsme se, že to chceme jít celé čistě na pohodu, avšak tento termín má pro každého z nás poněkud odlišný význam. Na tvrzení, že počítá s časem okolo 3:20, jsem mu rozhodně neskočil, a tím spíš ne na nabídku, že bychom to mohli rozeběhnout spolu. V těchto věcech nevěřte nikomu, kdo umí maraton pod tři hodiny… Stačilo ostatně projít se před startem po areálu Olympu a zavzpomínat, jak jsem tu trpěl po přepáleném začátku v červenci, a hned jsem měl jasno, jak to pojmu tentokrát.
Štěpán Škorpil, moderátor u mikrofonu, nás opakovaně strašil, že startovací pistole by se měla chopit pražská primátorka. Ze zadních pozic bezmála dvousethlavého davu, kam jsem se pokorně ukryl, jsem sice neviděl dost dobře, ale mám pocit, že svůj závazek nakonec nesplnila. Týden před volbami ideální příležitost, jak si připomenout, že plnění slibů není zrovna oblíbená disciplína našich politiků...
Plán držet tempo kolem pěti minut na kilometr se mi v úvodu dařilo plnit, i když v tradičním úprku sprinterů všeho věku i kondice to nebylo úplně jednoduché. Riziko zvlčení nicméně s postupným roztrháním hada běžců na malé skupinky klesalo a já se spokojeně „usadil“ mezi těmi, kdo oněch deset dílků stromovkového koláče odkrajovali v podobných intervalech - samozřejmě s výjimkou čela závodu, které se kolem nás opakovaně prohnalo. Více mě ovšem zajímalo, kdy mě předběhne Petr, abych ho mohl usvědčit z jeho podlých lží a slibů. Tipoval jsem sedmé kolo, což byla pravda alespoň do té míry, že jsem ho v něm poprvé potkal v úseku před obrátkou. Měl už toho ale docela dost, a tak na finální předbíhací manévr došlo až v okamžiku, kdy vbíhal on do cíle, a já do posledního kola. V takových chvílích, co si budu nalhávat, jsem docela závistivý člověk… Nešlo o čas 3:08, který byl pro něj „na pohodu“, zatímco pro mě by to byl osobáček, ale o to, že z bohatě zásobené a hbitými pořadateli obsluhované občerstvovačky se mým nohám vstříc posledním čtyřem kilometrům už opravdu nechtělo.
Ačkoli to ještě na půlmaratonu vypadalo, že hranice 3:30 není úplně mimo hru (půlka za 1:45), nyní už jsem takové roupy rozhodně neměl. Jako zdroj bezmezné pýchy na sebe sama mi stačilo nezměnit se v posledním kole na chodce, což by s ohledem na letního Zátopka byl příklad velmi nepěkné recidivy (tedy nejen, že bych opět trapně pochodoval, ale navíc ještě v těch samých místech, co posledně). Všechna pokušení ulevit si chůzí jsem ale nakonec ustál a v čase 3:31:43 PROBĚHL cílem jako padesátý čtvrtý v pořadí (nutno dodat, že padesátého čtvrtého ročníku – neměli by pořadatelé pro tyto případy vypisovat zvláštní prémii?). Rychlejší maraton jsem naposledy zvládnul před více než dvěma roky.
Za čárou mi stejně jako ostatním gratuloval legendární Evžen (kupodivu bez vrány Sáry) a nasměroval mě ochotně k místu, kde bylo možné vyměnit čip za „originální dřevěnou medaili“, o níž byla řeč v propozicích. Jedinečná nesporně je, škoda jen, že na ni kromě neuměle vyrytého letopočtu není nic, co by ji s maratonem spojovalo. Neinformovaný jedinec by spíše tipoval, že jsem ji získal někde na trampské olympiádě za běh s ešusem plným vody nebo za rozdělávání ohně pomocí sklíčka a březové kůry. Pořád ale lepší, než nic.
Pivo v cíli, které bylo v ceně startovného, chutnalo jako vždy skvěle, a spolu s ním a se mžouráním do sluníčka a vyhříváním se na teplé betonové zídce to byl na pár minut příjemný skok kamsi zpátky do léta. Moc jsem si ty chvilky užil. Cestou na autobus jsem se pak ještě pokoušel povzbudit maratonce, kteří dosud válčili na trati, a přitom přemýšlel, jaká je škoda, že nám v Praze chybí poslední dílek do ideální, tedy celoroční maratonské skládanky. Nenajde se někdo, kdo by v lednu či únoru uspořádal něco na způsob garáží v Budějovicích? Myslím, že o účastníky by nouzi neměl, tím spíše, že Mercury maraton podle všeho skončil. Což mě mimochodem pěkně štve. Novému vedení tamního obchodního centra, které plány na jedenáctý ročník zhatilo, si tímto dovoluji vzkázat, že u nich na protest nekoupím ani jeden jediný výrobek! Do Budějovic sice, pravda, moc často nejezdím, a v Mercury centru jsem ještě nikdy nenakupoval, nicméně takový detail sílu mého protestu určitě neoslabí. Třeba se i díky němu nakonec chytnou za nos a domácí maratonský kalendář bude i v zimních měsících bohatší...
.jpg)