Sršský maraton 2015: podzimní loučení s (maratonským) mládím

24.11.2015 19:17

Benátkami mohlo moje letošní maratonské pobíhání klidně a ve velkém stylu skončit. Zážitek to byl exkluzivní a vzpomínky na něj by mě určitě vydržely hřát alespoň do Vánoc. Jedna věc mi na tom ale neseděla - rozloučit se s maratonskou sezonou v kraťasech a tričku pod azurovou, téměř letní italskou oblohou, to je pro běžce z českých luhů a hájů věc přinejmenším riskantní. Mohlo by se stát, že organismus bude šeredně zmaten, neboť do zimního režimu vede přirozená cesta jen přes řádně proběhaný a počasím odpovídající podzim. I proto jsem v termínovce s předstihem pátral po nějaké té pěkné listopadové „tečce". Volba padla na Srch.

Musím podotknout, že reakce okolí byla o dost jiná než před měsícem. Vyprávět komukoli, že jsem s rodinou vyrazil za maratonem do slovutných Benátek, to zaručovalo celkem příjemnou pozornost. I lidé, kteří moji vášeň pro běh nechápou, bez váhání uznávali, že to „mohlo stát za to“. Při zmínce o Srchu jsem se ale vždy dočkal jen více či méně vytřeštěných očí a otázek typu „Kam že?“, „Do S-SR-SRR čeho?“ nebo „To fakt existuje?“ Zní-li název obce jako šťavnatý příklad z národní sbírky jazykolamů, nelze se tomu moc divit. A to jsem mohl rovnou hlásat, že poběžím i přímo SKRZ SRCH… Obec tohoto prazvláštního jména, z něhož jakoby kdosi poťouchle vyzobal samohlásky, na mapě republiky ovšem doopravdy najdete. Usazená je mezi Pardubicemi a Hradcem Králové, a navíc se zdá, že na její těžko vyslovitelný název jsou místní náležitě hrdí. „Sršení“ v přídavných jménech, které lze ze Srchu odvodit (tedy sršský, sršská, sršské), je dokonce inspirovalo k tomu, že si jeden pořádný hmyzí exemplář téhož slovního základu hrdě dosadili přímo do znaku. Lhot, Újezdů či Kostelců máme koneckonců mraky, zatímco Srch je tu jenom jeden.

Zázemí celého běžeckého podniku, jehož součástí je kromě maratonu také půl a čtvrtmaraton, bylo v prostorách místního fotbalového klubu. Potřeby, které má člověk před sportovním výkonem, jsou do značné míry univerzální, a tak tu běžci našli vše potřebné. Více se o tom rozepisovat nebudu, aby mi zase někdo nevyčítal, že můj blog není o běhání maratonů, ale o fyziologických záležitostech spojených s vyměšováním (samozřejmě to byly námitky čtenářů-neběžců, ti, co běhají, moc dobře vědí, o jak podstatnou součást budoucího úspěchu na trati se jedná…). U registrace jsme kromě startovního čísla se zabudovaným čipem na jedno použití obdrželi také dárek v podobě návleku na krk pro zimní běhání a mírně tajemnou plastovou krabičku, v níž byly kromě obligátních špendlíků také perník (patrně symbolický odkaz na blízké Pardubice) a poukázka na občerstvení po závodě.

V šatně se diskutovalo především o vhodném oblečení. Předpověď se v předchozím týdnu měnila každým dnem a musím říct, že když jsem v pátek pozdě večer vyhlédl doma z okna a spatřil husté provazce deště, byla ve mně malá dušička. Stál jsem sice o maratonskou čárku do sbírky v ryze podzimním duchu, ale ať se na mě nikdo nezlobí, také toto roční období umí rozhodně nastavit přívětivější tvář. Norové, jejichž předpovědním modelům věřím nejvíce, nicméně i v tyto pohnuté chvíle slibovali pro Srch na sobotní dopoledne a po-poledne slunce. A světe div se, zase jim to vyšlo. Zima byla ovšem citelná, a tak se už v šatnách ukázalo, z jakého je kdo těsta. Našli se odvážlivci (nebo šílenci?), co si vystačili s trenkami a tílkem, ale stejně tak nebyly výjimečné případy úzkostlivých polárníků, zahalených od hlavy až k patě do několika teplých vrstev. Osobně jsem se zařadil kamsi doprostřed pomyslné škály. Rozhodně jsem ale neopomenul čepici a rukavice, protože jsem tušil, že na otevřeném prostranství mezi poli, kudy měla trať z části vést, to bude foukat.

Mírným rozptýlením na samotný úvod byla poměrně dlouhá cesta od šaten na start. Na rozdíl od mnoha kolegů se mi ji nechtělo pojmout jako rozklusání (maraton mi přijde dostatečně dlouhý na to, aby se člověk zahřál v jeho průběhu), a tak jsem se do předstartovního shluku vmísil v okamžiku, kdy moderátor ohlašoval pouhé tři minuty do startovního výstřelu. Garmin se mě snažil dlouho přesvědčit, že nad Srchem není ani jedna jediná družice, která by se s ním chtěla kamarádit, ale na poslední chvíli se naštěstí přestal upejpat a já se mohl spolu s ostatními běžci vydat na trať v plné mentální, fyzické i technologické síle.

Sršský maraton se skládá z osmi okruhů, přičemž profil trati je přinejmenším zajímavý a z map na první pohled nevykoukatelný. Z obce se vybíhá po silničce směrem na Pohránov, přičemž po pár stovkách metrů přijde nadjezd přes „hradubickou“ dálnici. V prvních kolech se stoupání na něj jeví jako překážka téměř zanedbatelná, ale jak to tak bývá, s přibývajícími kilometry máte pocit, že se účastníte zprvu kopcovitého, a posléze již příkladně horského maratonu. V Pohránově samotném nás čekala otočka s vytrvale povzbuzujícími pořadateli a po stejné silnici i přes stejný nadjezd (tedy postupně vzato přes další kopeček, kopec, krpál, zouvák, sráz, horu a v závěru i himalájskou osmitisícovku) jsme se vraceli do Srchu. Tam jsme museli nejprve po odbočení vlevo vystoupat na hlavní ulici, a po ní pak zdolat zdánlivě nekonečný úsek ke křižovatce poblíž místa registrace. Zhruba v jeho polovině číhala na běžce zlovolná past v podobě směrovky s nápisem „K blahobytu“ (hezký název ulice, to se musí nechat), ale věřím, že každý dobře věděl, že ke skutečnému blahu v maratonském cíli žádné zkratky nevedou. Od křižovatky pak následoval už jen relativně příjemný seběh zpátky na start, který jsme znali již z ranního pochodu či poklusu ze šaten.

Po celé trase byl na české poměry neuvěřitelně kvalitní asfalt, což bylo o to působivější, že jsem se ještě stále mírně klepal po skákavé jízdě vymletou hradeckou dálnicí. Při průběhu místem startu (a současně i cíle) byla k dispozici dobře zásobená občerstvovačka, kde měli k mojí velké radosti teplý čaj. Také proto jsem si její návštěvu pokaždé užil a bez jakýchkoli nervů či stresů přešel do chůze, v poklidu bohatě popil a pojedl, a prázdné kelímky od iontů a čaje způsobně odhodil do koše. Úklidová četa ze mě musela mít radost.

Při maratonu není nikdy na škodu zaměstnat hlavu čímkoli, co odvede myšlenky od běhu samotného. V Srchu se v tomto směru nabízela především pěkná scenérie nedaleké Kunětické hory, a také (výrazně méně příjemný) pohled na komíny opatovické elektrárny, z nichž stoupal podivně bílý, téměř krémový dým. Jinou duševní kratochvíli jsem měl navíc připravenou již předem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední maraton sezóny, chtěl jsem ho pojmout tak trochu jako závěrečné bilancování, s čímž ideálně ladil fakt, že se běželo na osm kol. Byl to totiž můj osmý letošní kousek, a tak jsem mohl každé kolo zasvětit vzpomínce na jednotlivé přírůstky do sbírky. Čekalo mě tím pádem postupně kolo garážově-budějovické, plzeňské, PIMácké, jirkovské, zátopkovské, dobříšské, benátské a ve finále i ryze sršské. Ne snad, že by to byl nápad hodný patentování, ale jako hra to na pár minut v každém okruhu fungovalo. Býval bych se k tomu navíc pyšně opájel pocitem, jak výtečný sportovec to musím s tolika „zářezy na pažbě“ být, ale to bych po trase nesměl bez ustání potkávat lidi, jako je Václav Sadílek (letos k témuž datu 51 maratonů), Mirek Vostrý (47) nebo Petr Hrček (38). Prostě jiná liga, to je marné.

V úvodních kolech nám dělali společnost běžci na kratší distance. Za milé jsem považoval zjištění, že moje zažité tempo pěti minut na kilometr se shoduje s tempem několika sličných půl- či čtvrt-maratonkyň, za nimiž se běželo opravdu pěkně (nechápu, proč běžecké elasťáky nebodují v anketách o nejlepší vynález světa - kam se hrabe nějaký telefon či počítač...). Později už to bylo jen o zhruba čtyřicítce soukmenovců rozesetých po celém okruhu, což mělo ovšem tu výhodu, že jsme na tom byli všichni stejně a nebylo si co závidět. Tedy kromě toho, že někdo měl odpracováno za tři hodiny, zatímco jiní se trápili o pěkných pár desítek minut déle. Pokud jde o mě, maraton to byl z kategorie přirozeného životního cyklu, tedy od úvodní čerstvosti a svěžesti k postupnému uvadání. Rozdíl mezi nejrychlejším kolem (druhé kolo, čas 26:06) a nejpomalejším (poslední kolo, 27:37) sice činil jen minutku a půl, ale nohám se už závěrečné kilometry nijak zvlášť nelíbily a k euforickému předbíhání unavených soupeřů, které mi bylo dopřáno na několika posledních maratonech, jsem měl tentokrát vskutku daleko. Navenek jsem ale zřejmě příliš zkroušeně nevypadal, soudě podle toho, že závodník, který mě ladně a pln sil předbíhal v předposledním kole a který už mířil do cíle, se ujišťoval, jestli spolu náhodou nesvedeme v závěrečných metrech boj o celkové pořadí. V tom také tkví jedno z nenapodobitelných kouzel okruhových maratonů – když nevypadáte nějak extra zničeně, v některých fázích závodu z vás mohou mít alespoň na vteřinku jistou obavu i běžci, kteří umí maraton zaběhnout o půl hodiny rychleji než vy… V této souvislosti neodolám pokušení pochlubit se tím, že na jednom českém běžeckém serveru byla v lednu u článku z budějovického garážového maratonu k vidění fotka, na níž díky stejnému a k hobíkům tak laskavému klamu urputně stíhám vítězného Radka Brunnera.

V cíli jsem byl za 3:34, což mi zajistilo místo v první polovině výsledkové listiny (celkem devatenáctý z pětačtyřiceti startujících). Nepočítám-li kopcovitý maraton z Prahy do Dobříše, byl to můj nejslabší letošní čas, ale kdo by se tím trápil. Po krátkém odpočinku a posledním čajovém dýchánku u stolku s občerstvením následovala cesta zpět do zázemí závodu. Nohy trochu stávkovaly, až jsem lýtka podezíral, nehrají-li to na křeče (naštěstí se brzy vzpamatovala). Stylem chůze jsem každopádně zapadal mezi ostatní poutníky, kteří se pomalu přesouvali stejným směrem a kteří rovněž působili dojmem válečníků vracejících se z těžké bitvy. Pozornost od vlastních bolístek jsme svorně odháněli povzbuzováním maratonců, kteří byli dosud na trase. Ve skutečnosti ale mohli někteří z nich povzbuzovat spíše nás, neboť vypadali, že jsou na tom výrazně lépe a že běžet maraton je mnohem snažší, než se po jeho dokončení dostat do šaten.  

Milou pozorností v ceně startovného bylo pohoštění po závodě. K nealkoholickému pivu (moje dobrovolná volba, to opravdové následovalo až doma) jsem vyfasoval dva kuřecí řízky takových rozměrů, že by z nich v běžné závodní jídelně vyrobili standardní porce pro šest strávníků. Trochu jsem se bál, co na to můj žaludek, protože obvykle mu chvilku trvá, než se po doběhnutí vzpamatuje. Paní za barem, která nás obsluhovala, se ale tvářila, že by ji případné odmítnutí osobně urazilo, a tak jsem si pokrm poslušně odnesl k jednomu ze stolů a po chvilce váhání se do něj statečně pustil. Nakonec jsem bez sebemenších problémů a s chutí zdlábnul řízky oba, stejně jako dva tlusté krajíce chleba a kyselou okurku. Jen tácek a příbory jsem nechal. Pokud někdo běhá maratony, aby zhubnul, Srchu ať se raději vyhne. Mám pocit, že díky této ňamkové náloži byla finální kalorická bilance celého dne v těžkém plusu. Všichni ostatní s účastí rozhodně váhat nemusejí – také tady umějí pořadatelé připravit závod, kde si můžete užívat jen běh samotný a o nic jiného se nestarat.

Až následujícího dne jsem si pak uvědomil srdcervoucí věc – Srch byl mým posledním mládežnickým maratonem v životě. Až se rok překulí, a že to bude brzy, začnou mě všichni pořadatelé automaticky (ale také sprostě a neuctivě) řadit mezi veterány. Sbohem tedy buď sladká kategorie do 39ti let, pohádko mého maratonského mládí… Je na čase postoupit dál. Kdy a kde se tak stane, to zatím jen zlehka plánuji. Rozlučka se starými (tedy vlastně mladými) časy i s maratonským rokem 2015 nicméně vyšla na jedničku a já za to vzorným organizátorům z obce se sršní ve znaku moc děkuji.

 

 

 

 

Kontakt

42195: Dobytí ráje tomasek.honza@seznam.cz