Vánočních večírků, párty či srazů jsem v prosinci zvládnul hned několik, od formálně pracovních po tradiční kamarádské. S radostí jsem si k nim v samotném finále přidal i sraz maratonský. Stačilo si o poslední adventní neděli trochu přivstat a ranním západním expresem vyrazit do Plzně. Vánoční maraton se tu běhá již několik let, a to v režii místního maratonského klubu. Trasu okolo Boleváku jsem si vyzkoušel v březnu 2015, a tak jsem dobře věděl, co mě čeká. Oproti původním představám vlastně nevyšlo jen počasí – maloval jsem si to všechno předem jak Lada svoje proslulé zimní obrázky, avšak realita byla pochopitelně jiná. Místo sněhu nás čekala pestrá přehlídka meteorologických jevů, v níž nechyběl déšť a vítr různé intenzity i směru, ale také občasné problesknutí modré oblohy. Mám pocit, že za mého dětství býval prosinec jiný. Zrovna tak si ale myslím, že mít tento pocit je příznakem nostalgického idealizování si minulosti, které se s věkem nutně dostaví u každého z nás. Přesto jsem rád, že na finišerské medaili, kterou mi v cíli pověsili na krk, je krásně kýčovitý zimní výjev. Budete to ještě nějaký čas trvat, než se smíříme s tím, že symbolem Vánoc v našich krajích nejsou vločky a zasněžené špičky smrků, ale dešťové kapky, bláto a větve ohýbající se pod náporem větru.
Třináct kol, které bylo kolem rybníka pro získání zmíněné medaile nutno obkroužit, mi uteklo nečekaně rychle. Výrazně tomu napomohl rafinovaný plán spojit si celý závod se závěrečným bilancováním mojí letošní maratonské sezóny. Vzhledem k tomu, že jsem si při ní připsal celkem jedenáct cenných čárek do sbírky, stačilo si na úvod dát dvě zahřívací kola, a pak už jen každý z okruhů ve vzpomínkách věnovat jednomu z uběhnutých závodů. Kolo poslední se pak díky tomu stalo navíc přechodem z minulosti do čerstvé reality tak efektním, že by se za něj jistě nestyděl ani zkušený filmový střihač. Připočtu-li k tomu možnost sem tak pokecat s několika dalšími běžci a pozdravit se se známými tvářemi, není divu, že jsem si to celé moc pěkně užil a byl z toho dokonce můj letošní nejlepší čas (3:33). Jeho spáchání bylo ovšem čistě neúmyslné. Za uspokojivý bych považoval jakýkoli výsledek, s nímž se dalo stihnout zpáteční vlak ve tři odpoledne. Ne, že bych byl doma nepostradatelný, ale tak nějak intuitivně tuším, že Vánoce jsou mimo jiné i časem, kdy se hranice mezi snesitelnou vášní pro maratony a nesnesitelným otravováním zbytku rodiny s jejich běháním stává nebezpečně tenkou. Ne každému nosí ty nejhezčí dárky Běžíšek… Těm, kdo to tak mají, nicméně Plzeňskou vánoční párty ze srdce doporučuji.
.jpg)