Moje letošní léto je Emila Zátopka plné. Nejen, že si na dovolenou přibaluji knížky, jejichž je ústředním hrdinou a které jsem dostal k narozeninám. Nečekaně ho potkávám i na cestách samotných. Ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, přes který jsme se s rodinou vraceli z Tater, je u kostela malý hřbitov nazývaný Valašský Slavín. Aniž bych to předem tušil, právě zde Emil odpočívá, pod pěkným náhrobkem a s příjemnými sousedy, jakými podle mě musí být Jan Karafiát, Ludvík Daněk nebo Jiří Raška. Až nějaký běžecký radikál či fanatik začne hlásat, že pravým maratoncem je pouze ten, kdo navštíví hrob největšího a nejslavnějšího běžce všech dob, budu mít klid. Já už mám splněno.
.jpg)
Zlatý Zátopkův maraton, kterým vrcholí seriál závodů pořádaných na počest jeho legendárního trojnásobného vítězství na OH v Helsinkách, jsem si poprvé vyzkoušel před rokem. Zaběhnout si milovanou distanci uprostřed pracovního týdne a blízko domova se nenabízí často, a tak jsem po vyjasnění termínů dovolených opět nezaváhal a zajistil si místo na startu. Mnohé se loňským zkušenostem podobalo jako vejce vejci. Třeba fronta u registrace, kvůli které pořadatelé posunuli start na pozdější dobu. Nebo počasí nabízející horko i letní bouřkovou přeháňku (byť méně dramatickou než loni). Stejně tak motiv Emila a jeho ženy Dany na tričku pro předem přihlášené závodníky, tentokrát ovšem v různém barevném provedení.
Nové prvky v kulisách nicméně stály za to. Pořadatelé konečně pochopili, že nechají-li běžci své osobní věci bez dozoru, je docela pravděpodobné, že se najde nějaký dobrák, který se je pokusí ukrást. K dispozici tak oproti loňsku byla konečně úschovna batohů. Papírek s číslem na tom mém se sice odlepil (měl k tomu nutkání už ve chvíli, kdy jsem ho odevzdával), ale pán, který jej spolu s ostatními taškami střežil, mi ho po doběhnutí bez váhání vydal. Podezření jsem totiž určitě nevzbuzoval. Zloději, který by chtěl vypadat jako maratonec po protnutí cílové čáry, by dalo maskování a líčení tolik práce, že by za to obsah žádného z uschovaných zavazadel rozhodně nestál.
Ještě podstatnější změnou pro mě byla účast kamarádů na půlmaratonu. S Kačkou máme z různých rekreačních výběhů na chatách a chalupách odzkoušené, že tempem lehce nad pět minut na kilometr oba bezpečně vládneme, a tak ač to byl její první počin na zmíněné distanci, domluvili jsme se, že to zkusíme společně. První půlka maratonu mi díky tomu krásně utekla, protože když si člověk při běhu povídá o všem možném, úplně zapomene, co ho kde pobolívá, tahá nebo tlačí. Zkoušel jsem samozřejmě Kačku přemluvit, aby po pátém kole zaskočila za pořadateli a zkusila se přeregistrovat na maraton, ale kupodivu se jí do toho nechtělo. Docela se prý už těšila do cíle. Čas pod 1:47 je každopádně pěkný, celkově čtvrté místo mezi ženami (a v kategorii první) potěšilo nejen ji, ale samozřejmě i „vodiče“, který jí zhruba takový výsledek předem sliboval. Zbývající část naší půlmaratonské sestavy (Lucka s Tomášem) potřebovala na zdolání tratě o něco více času, ale také u nich po doběhnutí převládala spokojenost.
Jedinou nevýhodou společně sdílené první půlky maratonu byl prudký nával pocitu osamění v půlce druhé. Najednou jsem měl čas přemýšlet o tom, že v mokré ponožce se děje cosi, co připomíná tvorbu puchýře, nebo že mě začínají pobolívat záda. Běželo se mi ale docela dobře, a tak jsem první čtyři ze zbývajících pěti kol dal dokonce o chloupek rychleji než s Kačkou. S výjimkou běžců z čela závodu jsem díky tomu v podstatě neustále někoho dobíhal a předbíhal, což je samo o sobě zdrojem energie, který spolehlivě zafunguje vždy a všude. Rozptýlením bylo samozřejmě také sledování známých tváří po trati. Běžec v dresu pořádajícího plzeňského klubu, který mi loni utekl krátce před cílem, se tentokrát maratonem protrápil. Začal sice svižně a blízko špičky závodu, ale když jsem ho někde v pátém kole předbíhal, střídal už unavený běh s rezignovanou chůzí. Přesto dokončil v čase bezpečně pod čtyři hodiny, což svědčí o velmi silné schopnosti kousnout se, i když se nedaří. Mirka Vostrého, jednoho z nejhorlivějších sběračů maratonů u nás, jsem se neváhal zeptat, kolikátý čárku celkem a kolikátou letos bude Stromovka v jeho úctyhodné sbírce představovat. Pobavilo mě, že musel pár vteřin počítat, než se ke správnému údaji dobral. Když máte na kontě maratonů tolik, co on, není se moc co divit… S Miroslavem Kuckem, dalším českým sběračem, jehož počínání mi bere dech, jsem se potkal v červnu v Görlitzu. Pamatoval jsem si, že mi tehdy říkal o blížící se bájné stovce uběhnutých maratonů. Ve Stromovce běžel svůj devadesátý osmý, ale když jsem mu gratuloval, že už je TO opravdu na dosah, konstatoval, že nic není jisté, protože stačí jeden jediný špatný krok a všechny plány budou kdesi… Nešlo, než souhlasit. Všechny maratonské sny jsou přinejmenším tak křehké, jako naše končetiny.
Poslední okruh už docela bolel. Váhal jsem, zda raději ubrat na tempu kamsi k úrovni regeneračního výklusu, při němž budou nelibé pocity alespoň částečně utlumeny, a nebo naopak z těla vyškrabat poslední zbytky sil, aby to všechno trvalo co nejkratší dobu. Nakonec jsem zvolil kompromis, takže desáté kolo bylo sice nejpomalejší (21:39), ale od sedmého - nejrychlejšího (20:46) ho příliš nedělilo. Vlastně to byl krásně rovnoměrně zvládnutý maraton. Výsledný čas 3:32 mi zajistil místo v první třetině doběhnuvších (třiatřicátý celkem, jedenatřicátý mezi muži), což samo o sobě moc neznamená, ale určitě to přispělo ke skutečnosti, že na mě v cíli zbyla dosud velmi široká nabídka různých druhů birellů, tedy i toho klasického, bez příchuti (jestli se nepletu, na odbyt šel zdaleka nejrychleji). Medaile s Emilem, kterou jsem si ještě před jejich konzumací nechal obřadně zavěsit od pořadatelů na krk, je podobná té loňské, což jí ale na kráse neubírá. Pak už jen stačilo přemluvit nohy k cestě na autobus (zdaleka nejhorší kilometr dne), abych mohl po krátkém „polidštění se“ doma ve sprše vyrazit opět ven a večer zakončit příjemným posezením se spoluběžci u piva. Právě v takových chvílích se totiž nejsnáze uvěří, že takto vydařený den jsme neprožili naposled.
