Mým třicátým maratonem v pořadí se měla stát červnová Silva Nortica. Těšil jsem se převelice, neboť dle dostupných reportů se mělo jednat o jeden z nejhezčích závodů u nás. Informace o aktuálním ročníku sice pořadatelé ve srovnání s konkurencí poskytovali po Novém roce dosti střídmé, nicméně ubytování v Horní Stropnici jsme měli s předstihem zajištěné a rodina se těšila na zajímavý výlet do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli. O to větší přišlo zklamání – zrovna v den mých narozenin dorazil od organizátorů e-mail s omluvou, že se v Novohradských horách letos nic nepoběží. Ke cti jim nutno přičíst, že startovné jsem měl druhý den zpátky na účtu, ale to byla jen malá náplast na rozčarování, že v červnu nebude ani Silva, ani žádný jiný maraton. Oslava kulatin musela počkat.
Máte-li štěstí na dobré přátele, v těžkých časech pomohou. Ve stejném termínu jako Silva se běhá v Jílovém šestikilometrový kros, který si nenechává ujít Kačka, kamarádka a hvězdná běžkyně BK Čvacht, díky níž jsou naše dresy sem tam k vidění i na stupních vítězů. Abychom netruchlili příliš, pozvala do Jílového celý oddíl, a to nejen na závod samotný, ale i na zahradní grilovačku po něm. Kdo by takové společensko-sportovní nabídce odolal?
Na vodiče jsem si v posázavských kopcích hrát nechtěl, ale na startu, před nímž se běžecky dosyta vyřádila v dětských závodech naše omladina, jsme stáli s Kačkou vedle sebe, a tak jsem byl díky jejím pódiovým ambicím nezvykle vpředu. A co víc, když jsme vyběhli parkem přes první z mnoha zouváků, s úžasem jsem zjistil, že je přede mnou jen pár běžců, a to očividně spíše mladšího věku. No jo, bouchly ve mně saze, a kde se vzal, tu se vzal, zrodil se i ve mně závodník… Netuším přesně, jak je to možné, ale představa, že budu poprvé v životě bojovat o celkové pořadí mezi čtyřicátníky, mě v následujících minutách hnala vysoko do červených čísel. Plíce pálily, dech se ztrácel (dít se toto při maratonech, najdu si jiné hobby), ale slibnou pozici jsem sveřepě držel a soupeře, kteří si mě snadno podávali v techničtějších sebězích, jsem vzápětí nekompromisně odpáral v sérii ostrých stoupání. Od třetího kilometru jsem už běžel sám, nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Také podle času na garminovi to vypadalo více než dobře, a tak už jsem se v hlavě rozpustile mazlil s představou, jak budu večer u piva a krkovičky obdivován za vavříny, nečekaně získané pro věčnou slávu našeho běžeckého klubu. Ještě jsem stačil rozverně zamávat pořadatelce s fotoaparátem, která na mě volala, že do cíle už je to jen kousek, a za zatáčkou, před níž stála, to naposledy pěkně napálil po polní cestě hustě značené fáborky, vstříc fenomenálnímu úspěchu. Zhruba po třech minutách, za vrcholem dalšího stoupání, mi došlo, že je tu cosi špatně – stejnými místy už jsem přece dnes jednou běžel, což se dle propozic dít rozhodně nemělo!
Váhavě jsem se proto vrátil o pár metrů zpátky a za zatáčkou spatřil, jak na protější straně rozlehlé louky míří malé pestrobarevné tečky nikoli po polní cestě za mnou, ale doprava dolů… Jediný vůl, který v zápalu boje minul odbočku, jsem tu byl zjevně já. Místo pochval a uznání jsem se tak večer stal snadným terčem posměšků a dobírání všeho druhu. Po prostudování výsledků bylo jasné, že nebýt toho zhruba jednoho kilometru navíc, třetí místo v kategorii by mi neuniklo. Štěstí, že běhám hlavně pro zážitky, a tento byl nezapomenutelný.
V rámci mnoha dobře míněných rad, které jsem toho dne od přátel vyslechl, bylo i doporučení zaměřit se do budoucna již pouze na velmi přehledné, nejlépe okruhové tratě typu garáží v Českých Budějovicích, případně na masovky, jako je PIM, kde se mohu držet davu. Tak černě jsem to ale já osobně neviděl, protože spásou nás dezorientačních běžců jsou i závody v prostředí, které dobře známe. V následujících týdnech jsem si tuto nadějnou tezi ostatně úspěšně ověřil v praxi, a to při O2 štafetách ve Stromovce, olympijské desítce na Ladronce i Dvou kolech při zdi ve Hvězdě. Ani v jednom z těchto běhů jsem nebloudil ani vteřinku. Pln znovunabytého sebevědomí jsem se proto mohl těšit na Zátopkův zlatý maraton. Běžel jsem ho již dvakrát, takže buďte v klidu, přátelé, toto je závod pro mě jako dělaný…
Pravda – pořadatelé mi v uvedeném smyslu moc nepřáli, protože trať oproti předchozím ročníkům mírně pozměnili. Rozhodně ale k lepšímu, neboť atletický stadion Olympu Praha, po jehož měkounké tartanové dráze jsme se proběhli v každém z osmi kol, byl velmi příjemným zpestřením už tak pěkného okruhu Stromovkou. Bonusem byly i šatny a toalety v zázemí sportovního centra, a aby chvály nebylo dost, se ctí se oproti minulosti podařilo zvládnout také registraci a vydávání čísel, kdy se díky rozdělení stolků podle jednotlivých distancí netvořily fronty, a paní Zátopková s paní Kratochvílovou nás mohly vyslat na trať přesně v 15:30, nikoli se zpožděním. K tomu všemu funkční tričko, sice se stejným motivem, jako loni či předloni, ale v moc pěkné barevné kombinaci, a také hezká účastnická medaile v cíli, takže „deset bodů z deseti“, chtělo by se napsat… Jenže nemůžu… Byla tam bohužel jedna věc, která mi dojem z organizace tohoto jinak tuze vydařeného maratonu pokazila, a to nemyslím, že bych byl kdovíjak přísný rejpal…
Posuďte sami… V prvním kole jsem si při průběhu občerstvovačkou u Výstaviště všimnul, jak jeden z organizátorů sbírá hbitě ze země kelímky, které tam běžci po použití odhodili. Ta samá scéna se opakovala i na dráze stadionu. Ocenil jsem to, protože je dobře, když pohled na hromadu kelímků neotravuje náhodné kolemjdoucí, stejně jako nenutí maratonce brodit se jimi po kolena. Park ani stadion nejsou smetiště. Jenže v kole druhém jsem byl už také svědkem toho, jak pořadatelé tyto použité, často rozmáčknuté nebo prošlápnuté kelímky znovu plní vodou a ionťákem, a vracejí nám je bez rozpaků zpátky do oběhu. Jsem velký fanda čehokoli ekologického a filosofie šetrného vztahu k životnímu prostředí je mi vlastní, nicméně troufám si tvrdit, že i recyklace má své meze… V pozdějších fázích závodu byly některé kelímky v takovém stavu, že jen přiložit je ke rtům vyžadovalo notnou dávku sebezapření. Jenže zkuste se v červenci na maratonu neobčerstvovat… Nemůžu si pomoci, ale vzhledem k relativně vysokému startovnému to byl trapas. Zajímalo by mě, co této hygienické lahůdce říkali hosté z Německa a Rakouska, kterých na trať vyrazilo hned několik. Obávám se, že českým běhům to moc dobrou reklamu neudělalo.
Pokud jde o můj výkon, oslava třicetičárkového jubilea se moc nevyvedla. Od rána mi přišlo, že mám nezvykle těžké nohy, nicméně doufal jsem, že si po pár kilometrech dají říct. Abych je náležitě přesvědčil, že vlastně ani nemají na výběr, začal jsem po startu docela zostra, zhruba o patnáct či dvacet vteřin na kilometr rychleji, než jak to v poslední době rozbíhávám. Čertvíproč jsem si říkal, že už dlouho jsem to nedal pod 3:30 a že alespoň stihnu s rezervou fotbal v televizi… Bylo mi jasné, že za takovou lehkovážnost mohu na konci pěkně pykat, ale v euforii prvních kol jsem veškeré obavy či racionální úsudky hodil snadno za hlavu a ve společnosti několika nažhavených půlmaratonců sekal kilometr za kilometrem jako už dlouho ne. Vůbec nejlépe to ubíhalo v kole čtvrtém, kdy jsem si moc pěkně popovídal s běžcem v tričku Armády spásy. Bohužel se brzy odpojil a mě začalo docházet, že pomalu přichází čas na placení daně za přepálený úvod… Jinými slovy řečeno, v cíli šestého z osmi kol jsem se cítil zhruba tak, jak se obvykle cítívám na konci celého maratonu. Což tedy, ruku na srdce, není nijak zvlášť příjemné zjištění.
Předposlední kolo jsem se s tím ještě dokázal prát. Zoufale mě sice rozbolely přední stehenní svaly (asi od toho, jak jsem v rychlejším tempu nezvykle „hopsal“), ale s výjimkou pár metrů v prostorách obou občerstvovaček jsem stále běžel. Dokonce tak, že sympatický pán s vizáží ostříleného vítěze veteránského mistrovství v atletice, co nás všechny povzbuzoval poblíž Šlechtovky, pochválil můj styl a znalecky dodal, že „tohle bude určitě pod tři hodiny“… Také chlapečka, co mě míjel na kole, jsem ještě dokázal inspirovat ke kousavé poznámce směrem k tatínkovi, že on (tedy jeho pan otec) by s námi běžet nemohl, protože už je „na takový věci moc starej“…
V kole posledním už to ale hlava vzdala. Závidím ultramaratoncům, kteří vyprávějí, jak se v krizi umí kamarádit s bolestí, protože já k ní pranic pěkného necítil. Po těle mi bylo celkem dobře, ale obě stehna se změnila v kusy tvrdého kamene, kterými šlo sotva pohnout. Mezi spoluběžci navíc začal intenzivně řádit indiánsko-pochodový virus, nakažlivý tak moc, že mu odolalo jen pár nejstatečnějších. Aby si ti zbylí nemysleli, že na ně chci nějak machrovat, začal jsem střídat běh s chůzí také. Nejprve jen k nejbližší lavičce, ale když už jsem se k ní dobelhal, zdála se její kamarádka o kus dál mnohem příhodnějším místem, kde se znovu rozběhnout. Následně mi přišlo notně ubohé nechat si cokoli diktovat zrovna od laviček, a rozhodl jsem se začít s pokusem o běh až od odpadkového koše, který jsem viděl v dálce. Ve stejném duchu se pak hranice utrpení posouvala i na několik stromů, maminku s kočárkem, penzistu s veselým psíkem, železniční viadukt, zmuchlaný obal od zmrzliny či znuděnou veverku. A tak dále, a tak ostudněji, a tak ve větším rozporu s představou sebe sama coby bojovníka, který se umí kousnout. Místo něj jsem v sobě objevil nadšeného matematika, který se vyžívá v propočtech, kolik času by asi tak zabral zbytek závodu, kdybych ho už v klidu a pohodě dokráčel.
Nakonec mi poslední okruh trval zhruba o osm minut víc, než první, což není tak hrozné. Pro zavilého milovníka negativního splitu jde nicméně o dosti smutnou bilanci, kterou už nemohlo spasit ani statečné (anebo alibistické?) klusání v areálu stadionu. Cílem jsem každopádně PROBĚHL, a to v čase 3:37 jako jedenatřicátý v pořadí, tedy paradoxně s lepším umístěním než loni, kdy se žádné větší krize nekonaly. Ono ostatně vždy záleží na úhlu pohledu – můžu mimochodem pyšně prohlásit, že to byl můj druhý nejrychlejší maraton ze čtyř uběhnutých v tomto roce, takže proč si dělat vrásky. Cíl maratonu je koneckonců ideální místo pro spirituálně hodnotné smíření se se vším a s každým, a tak jsem rychle odpustil svým nohám i své mysli ony chvilky slabosti, a pořadatelům jejich podivuhodný recyklační radikalismus. Birell se zeleným ječmenem, který přeživším nabízeli a který ve mně jen zasyčel, ostatně podávali v nenačatých a z originálních beden vyjmutých plechovkách.
Dlužno dodat, že stehna byla k odvážnějším pohybům nepoužitelná i druhý den. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy se chodili kolegové v práci se zájmem dívat, jak se při zdolávání schodů přidržuji zábradlí a bolestivě hekám při každém kroku. Propagace zdravého a sportu-plného životního stylu v přímém přenosu… Jenže kdyby se tohle občas nedělo, byl by pro mě vůbec maraton tím, čím je? Dostat od něj občas trochu za uši určitě neuškodí...
.jpg)