Aténský maraton 2017: u kořenů vášně

Maratonů, o nichž vám bude někdo s nadšením tvrdit, že by je měl pravověrný maratonec alespoň jednou za život okusit, je celá řada. Jen o jednom je ale možné prohlásit, že byl na samém počátku všeho, co je dnes s magickou vzdáleností 42 kilometrů a 195 metrů spojeno. Legendu o řeckém vojákovi, který s vypětím sil doručil do Atén zprávu o vítězné bitvě a následně padl mrtev k zemi, zná každý školák. Ti, co mají z dějepisu jedničku, pak možná doplní, že ona bitva se odehrála roku 490 př. n. l. a Řekové v ní porazili Peršany způsobem zcela drtivým, kdy oproti jejich 192 padlým vojákům činila ztráta protivníka více než šest tisíc mužů. Šprti největší se pak třeba vytasí i s detailní informací, že zmíněný posel se jmenoval Feidipidés a že na počest jeho mimořádného sportovního výkonu byl běh na stejnou vzdálenost zařazen na program prvních novodobých olympijských her v roce 1896. Pak jsou tu samozřejmě maratonci samotní, kteří se po večerech poctivě sebevzdělávají četbou hodnotné běžecké literatury, a ti vám mohou poutavě vyprávět také o tom, že ačkoli nelze historku o Feidipédovi spolehlivě doložit, maraton na první olympiádě vzbudil obrovské nadšení místních diváků, neboť v něm zvítězil domácí závodník Spiridion Louis.

Všichni víme, že příběh maratonu se v dalších letech pohádkově zamotal při ustavování vzdálenosti, kterou je k jeho zdolání nutno uběhnout (hlavní roli tu totiž, milé děti, sehrává královna), avšak na tomto místě ho vyprávět nemusíme. Pro tentokrát je důležitější, že hrdost či pýcha na zmíněnou událost, která v sobě jedinečným způsobem propojila moderní sport s odkazem na slavnou válečnickou minulost, v Řecích hluboce zakořenila – nejen, že se do jejich jazyka vžilo úsloví „Yinome Louis“ (tedy „stát se Louisem“) ve smyslu „rychle utéct“ či „zmizet díky rychlým nohám“, ale většina z nich je i dnes připravena s nadšením uvítat a povzbudit každého, kdo se v Lousiových stopách vydá. Šanci k tomu má každým rokem v listopadu, kdy se mezi Maratonem a Aténami běhá „Authentic Marathon“, tedy ten jediný, pravý, prapůvodní a nejmaratonštější maraton ze všech maratonů světa. Jsem moc rád, že jsem si ho letos zaběhl také, protože když už vás polapí maratonská vášeň, je skoro nemyslitelné nepodívat se do míst, které jí daly jméno.

Pro maratonce je to zkrátka svátek se vším všudy, přičemž svátečně vás naladí už řecké aerolinky. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dostal v letadle teplé jídlo a výběr ze studených i teplých nápojů. Podávaly se těstoviny s boloňskou omáčkou, a jelikož podle bot i baťůžků bylo zjevné, že maratonci tvoří pořádnou část cestujících z Prahy, byla to svým způsobem nečekaná pastapárty v deseti tisících metrů nad zemí. Následná jízda autobusem přes ucpané centrum už sice podobné libůstky neskýtala a ani z bezprostředního okolí našeho hotelu jsme příliš nejásali (jeden by řekl, že jsme se octli v úplně jiném, výrazně východněji ležícím městě, než jsou Atény), avšak služba v recepci mě rychle vrátila zpět na vlnu dobré nálady. „Běžíte v neděli maraton, pane?“ zajímal se dotyčný zaměstnanec, což bylo samo o sobě povzbudivé, neboť ve mně zjevně viděl sportovce, který je takového počinu schopen. „Tak to vás mohu s potěšením informovat, že snídaně bude v neděli k dispozici již v pět hodin ráno, abyste stihl odjezd autobusů na start…“ Milé překvapení. Dávno jsem byl totiž smířený s tím, že se budu stejně jako v Benátkách cpát suchary či oschlým pečivem z vlastních zásob, a to ještě potupně kdesi v koupelně či předsíni, abych křupáním a chroupáním nebudil rodinu ze sladkých snů.

V sobotu dopoledne mě čekala návštěva maratonského Expa. Vyrazit se do něj musí až k moři, neboť organizátoři pro tyto účely využívají jednu ze sportovních hal na pobřeží, kde se odehrávaly letní olympijské hry v roce 2004. Cesta to byla sice zdlouhavá, ale také velmi jednoduchá, neboť z centra Atén lze na místo činu vyrazit tramvají. Už na její zastávce bylo jasné, kam míří. Naprostou většinu cestujících tvořily hubené postavičky v běžeckých botách a účastnických tričkách z nejroztodivnějších maratonů celého světa. Našly se samozřejmě čestné výjimky. Například slečna, která si sedla vedle mě a která se na svém místě podivně ošívala a vrtěla. Čestná tedy vlastně nebyla ani trochu. Když se totiž pod její rukou začala záhadně vrtět i moje bunda, bylo jasné, s kým mám tu čest. Je jistě milé, že chtěla kriminologovi z Čech názorně předvést typickou kapesní krádež v dopravním prostředku, ale na něco takového jsem neměl ani čas, ani chuť, a tak jsem peněženku i mobil pevně uchopil rukama vlastníma. Štěstí v mém neštěstí díky tomuto situačně-preventivnímu opatření neměla. Je mi líto, ale já byl holt celý natěšený na úplně jiný běh, než je ten po úřadech či ambasádách.

Expo bylo rozsáhlé a dost zaplněné, organizačně ovšem klapalo na jedničku. Číslo s čipem jsem dostal prakticky bez čekání, menší fronta byla jen u výdeje předem objednaných funkčních triček, ale i tady to byla záležitost několika minut. Stánky se zajímavými slevami měly v hale snad všechny známé značky bot a běžeckého oblečení, ale jelikož jsme s rodinou na odpoledne plánovali návštěvu Akropole, prolétl jsem vše s pomyslnými klapkami na očích a poslušně pelášil zpátky na tramvaj. Jediné, čemu jsem nedokázal odolat, byl nenápadný pultík pivovaru Amstel, u něhož rozdávali vychlazené plechovky piva. Sice nealkoholického, ale v počasí, jaké bychom u nás označili za náramně vydařený letní den, přišlo k chuti. Řečtí bohové nám mimochodem přáli – v sobotu byla obloha vymetená a slunce žhnulo, ale na maratonskou neděli nachystali několik šedivých mraků, které zajistili podstatně příznivější počasí.

Budík na den D jsem si nastavil na stylových 4:44. U snídaně, k níž nám obsluha přidala i banány a energetickou tyčinku na cestu, bylo už velmi živo. Jak se ukázalo, hotel byl obsazen téměř výhradně běžci, a to především z Polska. Jazyková příbuznost je samozřejmě prima věc, ale fakt je, že pokud jde o předmaratonské snídaně, pochopil bych obsah rozhovoru i mezi dvěma Marťany. Okruh témat, která je nutno spolu s výžinou a na sacharidy bohatou stravou nakousnout, je totiž silně limitovaný.

Na autobus bylo nutné dostavit se mezi půl šestou a půl sedmou, a to na jednu ze šesti stanic metra. Podle mapy jsem to měl pěšky zhruba stejně daleko na dvě z nich, a tak jsem do poslední chvilky váhal, kterou zvolit. Venku byla tma, ale i když by v naší ulici mohli z fleku točit kriminálku s libovolně drsnou zápletkou, strach nebyl na místě, protože na dohled jsem měl minimálně tři postavičky s oficiálními maratonskými vaky přes ramena. Ať už byl jejich osobní rekord jakýkoli, věřil jsem, že na pomoc by mi v případě nouze přiběhly včas... Zavěsil jsem se za jednoho kolegu ve žluté svítivé bundě, a i když se mi na chvilku ztratil z očí, úspěšně mě navedl na jedno z nástupních míst. Autobus, do kterého jsme pak společně vlezli, se zaplnil velmi rychle, a tak se mohlo hned vzápětí vyrazit za maratonem do Maratonu.

Přesun to byl vskutku velkolepý, hotové stěhování národů. Uvážím-li, že do cíle doběhlo téměř patnáct tisíc běžců (přihlášených bylo údajně dokonce osmnáct a půl, ale nechce se mi věřit, že by počet těch, kdo nedokončili, byl tak obrovský), potřebovali organizátoři nějakých dvě stě padesát, možná i třista autobusů. Na dálnici, po níž jsme frčeli probouzejícím se aténským předměstím, se z nich tvořila šňůra téměř nekonečná. Agenti cestovních kanceláří, kteří v ten samý čas potřebovali kamkoli v Řecku dopravit turisty, museli prožívat hororové ráno, neboť všechny zájezdové autobusy z celé širé pevniny i přilehlých ostrovů byly zjevně k dispozici nám.

V Maratonu nás čekal útulný atletický stadion se vším potřebným. Nic samozřejmě není nikdy dokonalé (buďme realisté - kolik toalet by museli organizátoři nabídnout, aby se dalo říct, že jich byl dostatečný počet pro patnáct tisíc lidí?), ale porovnám-li to s jinými a obdobnými podniky, nebylo nač si stěžovat. Odevzdání věcí, které jsme si mohli poslat do cíle, bylo též zvládnuto skvěle, a místa na převlekání i posedávání jsme měli na tribunách spoustu. Připočítám-li k tomu příjemné počasí a natěšenou atmosféru všude okolo, maraton mě bavil, i když jsme ještě ani nevyběhli. Zvláště mě zaujal běžec s francouzskými nápisy na dresu, který se zhruba dvacet minut před startem ládoval slanými tyčinkami, které si máčel ve sklenici dijonské hořčice. Každý zkrátka fungujeme na jiné palivo...

Do přihlášky jsem si jako čas uvedl předloňských 3:29 z Prahy, což mi překvapivě zaručilo start již ve čtvrtém bloku z jedenácti. Když jsem na místě cítil tu ohromnou masu běžců v zádech, začal jsem se bát, aby mě na prvních několika kilometrech nepřeválcovala. Vzhledem k teplému počasí, kopcovitému profilu trati i upřímnému slibu manželce, že budu schopen chodit po památkách i po zbytek našeho pobytu, jsem se rozhodně nemínil uštvat. Nakonec to ale žádná sprinterská divočina nebyla, i v našem bloku se našli dokonce tací, kteří už po pár stovkách metrů začali střídat běh s chůzí.

Těsně před startem jsem se statečně prodral ke skupince vesele diskutujících krajanů. Shodou okolností byli z jihu Čech a jak se ukázalo, patřili k pořadatelům mého oblíbeného garážového maratonu. V minulém zápisku jsem tu hanil majitele Mercury centra, kteří tenhle báječný lednový podnik pohřbili, jenže mezitím se zablýskalo na lepší časy a šikovní organizátoři našli náhradu v prostorách na městském výstavišti. Hezky začerstva jsem jim tak mohl za nás všechny, kterým zpestří dlouhou českou zimu, osobně poděkovat. Společně jsme pak složili jakousi hromadnou přísahu (moc jsem nerozuměl, co přesně slibujeme, ale bylo to cosi o duchu fair play a jeho dodržování), popřáli si hodně štěstí a dvě minutky po rychlících z třetího bloku vyrazili směrem na Atény.

Na domácích i zahraničních běžeckých blozích se obvykle dočtete, že pokud jde o samotnou trať a její scenérii, není aténský maraton žádná extratřída. Pár kilometrů jste samozřejmě celí unešení z vědomí, že jste vyběhli z MARATONU (tím spíše, že mezi čtvrtým a pátým kilometrem uděláte drobnou kličku k památníku, který historické kořeny slavné bitvy připomíná), ale s přibývající vzdáleností vám naplno dojde, že po dálnici, která se před vámi v nekonečných a rovných úsecích táhne suchou řeckou krajinou, poběžíte opravdu až do Atén. Zhruba od desátého kilometru se navíc potvrdí šeredné zvěsti o tom, že maraton je to opravdu, ale opravdu kopcovatý, přičemž velmi citelně se stoupá (s výjimkou několika laškovných vlnek) až do více než dvou třetin trasy. Vyhlídky tedy nic moc… Naštěstí je tu ovšem spoustu pádných ALE, které tohle všechno hravě a dokonale přebijí...

Předně jde o diváky. Každá vesnička se už dlouho dopředu hlásí ohlušující hukotem, protože silnice je v ní z obou stran obklopena lidmi všeho věku, kteří se nepřišli jen podívat, kdo jim to funí a heká před domem, ale snaží se ze všech sil povzbuzovat. Jejich hromové a neúnavné „Bravo!“ mi zní v uších doteď. Sem tam hraje hudba a rozverné ženy tančí (téměř výhradně na melodii Řeka Zorby – pak netrpte předsudky o různých národech…), místy vám někdo nabízí na cestu větvičky z oliv či plátky z růží, a vždy se objeví nekonečná řada dětských ruček, které si s vámi chtějí za každou cenu tlesknout. Snažil jsem se vyhovět, jak to jen šlo, až mě ruce brněly, protože někteří drobečci to brali opravdu poctivě a předháněli se s kamarády, kdože dá větší ránu… Kvůli jednomu takovému plácnutí jsem poněkud nešetrně zkřížil cestu jinému běžci (zamířil jsem k chlapečkovi, který stál trochu stranou, a tak ho všichni míjeli – tvářil se fakt nešťastně), za což mi dotyčný kolega od plic vynadal. Když jsem se mu ale omluvil a on pochopil motiv mého zločinu proti pravidlům hromadného běhu, smířlivě mě poplácal po ramenou. Restorativní justice v praxi.

Dojem, že lepší diváckou kulisu jsem dosud nezažil, směrem k Aténám sílil, neboť jak jsme se blížili na předměstí a do okrajových čtvrtí, fanoušků i povzbuzování přibývalo. Za těchto podmínek člověku nevadí ani nudná dálnice, ani její nepříliš atraktivní okolí. Naprosto skvělý byl také servis, který nám dopřávali pořadatelé – občerstvovačky s vodou každou chvíli, po pěti kilometrech ionty, to vše v úhledných a praktických půllitrových lahvičkách (odpusť, moje milé a zahanbené „ekologické Já“, bylo to plýtvání a hory plastů, já vím). K tomu někde i banány a jednou či dvakrát gel a energetické tyčinky, které jsem ovšem (coby požírač vlastní obvyklé zásoby datlí) nezdvořile minul.

Bude to možná znít zvláštně, ale nakonec jsem byl rád i za ty kopce. Když skoro polovinu maratonu stoupáte, nejde to sice tak hladce, jako po rovině, ale o to víc jste v klidu a pohodě, protože otázka výsledného času je v podstatě zanedbatelná. Mohl jsem si vychutnávat nejen atmosféru, ale i příběhy, které okolo mě maraton jako vždy psal. Předbíhal jsem například maratonce, který se do Atén zjevně vydal s ne zcela zdravou pravou nohou, a tak se po trati pohyboval stylem tři skoky po levé, dva kroky kulhavého běhu, tři skoky po levé… Většina lidí by si asi ťukala na čelo, ale mezi tady, mezi svými, tím nebudil větší pozornost. Prostě o tenhle maraton asi hodně stál, noha nenoha… Příjemné bylo zavěsit se na pár metrů za chlapíka ve žlutém tričku s nápisem „Spartathlon 2017 finisher“, který mi připomněl, jak skvěle si v Řecku v září počínali čeští ultramaratonci. A pokud už je řeč o krajanech, na trati jsem si chvílemi připadal jak někde ve Stromovce, protože díky mému tričku v národních barvách se ke mně každou chvíli někdo radostně hlásil. Však nás také běželo více než sto! Opakovaně jsem se míjel s již vzpomínanými Jihočechy, kteří mě v jednu chvíli popoháněli kupředu tvrzením, že kousek před námi běží hezká Češka ve velmi zajímavé podprsence. Nikoho takového jsem ale bohužel nepotkal, a tak nevím, jestli ji skutečně viděli, a nebo to byl jen neotřelý způsob, jak někomu dodat sil do zdolání dalšího z kopců.

Psychologickým bodem zlomu je na tomto maratonu jedenatřicátý kilometr. Jelikož to většina běžců ví, zhruba dva až tři kilometry před ním už všichni více než na cestu zírají na své sportestery, aby zjistili, kolik jim k jeho dosažení chybí. Trať krátce před ním vystoupá v posledním vzepětí zlomyslnosti docela ostře pod dálničním nájezdem, ale pak se již skutečně smířlivě přehoupne dolů, a ačkoli to ve zbytku není jen o klesání, to nejhorší má běžec za sebou. Právě před tímto bodem jsem byl svědkem největšího počtu osobních krizí i na běh rezignujících chodců, ale i tyhle vzdychající bojovníky s vlastní únavou mohlo hřát vědomí, že už brzy bude lépe. Vyčítat si ostatně nic nemuseli. Jak praví historická svědectví, alespoň na chvíli přešlo do chůze na stejné trati i všech sedmnáct účastníků originálního olympijského běhu v památném roce 1896.

Nejpůsobivějším momentem celého dne byl bezesporu doběh do cíle na stadionu Panathinaiko, tedy do prostor krásné historické stavby z bílého mramoru, jejíž základy byly položeny před více než pětset lety před naším letopočtem. Byl jsem se jí pokochat již před dvěma roky, kdy jsem do Aténách vyrazil pracovně, ale musím říct, že nyní, s tribunami plnými diváků, to bylo o něčem úplně jiném. Nějaké ty emoce člověk na konci dlouhé maratonské štreky prožívá vždy, ale v tomto případě mě doslova mrazilo v zádech. Jakkoli věřím, že je přede mnou ještě mnoho báječných a nezapomenutelných maratonských doběhů, klidně se smířím s tím, že tenhle, athénský, už žádný z nich nepřebije… Cílem jsem proběhl na vrcholu blaha a v čase 3:45:34 (čipový 3:44:52), což znamenalo 2005. místo v celkovém pořadí a dvacáté mezi krajany.

Ovace tribun jsme si mohli labužnicky vychutnávat i za cílem, kdy jsme po protilehlé straně atletického oválu putovali husím krokem k východu. Mladičké dobrovolnice nám těsně před ním na krk zavěsily medaile ve tvaru stadionu (každý rok jsou prakticky stejné, mění se jen šroubky upevněný vnitřek s vyobrazením významné řecké osobnosti), a pak už jsme byli skrz občerstvovací stanici vystrčeni zpět do obyčejného světa, tedy mimo naši růžovou maratonskou bublinu. Smolně jsem se tu minul s mojí rodinou, která se na stadion sice přišla podívat, ale na tribunu usedla zhruba minutu poté, co jsem proběhl cílem, takže své pohledy i objektiv foťáku upínali nesprávným směrem. 

Zbývalo už jen vyzvednout si vak s věcmi, které nám dopravili ze startu, což byla opět příležitost uznat, že v organizační stránce tohoto maratonu by chybu hledali stěží i ti největší šťourové a chroničtí nespokojenci. Když vzpomenu, jak jsem před dvěma měsíci po doběhu Běchovic postával zhruba hodinu v nervózním davu běžců u nákladního auta, z něhož parta nešťastných studentů zmateně lovila naše batohy, připadal jsem si nyní jako v jiném světě. Vaky na nás čekaly v úhledných chlívečcích, seřazené podle startovních čísel tak dokonale, že ten správný našla rázná pořadatelka do pěti vteřin.

Volným krokem jsem pak prošel centrem Atén do našeho hotelu, abych se pomocí sprchy a čistého oblečení proměnil z turisty běžeckého na turistu běžného. Cestou mě ovšem dokonale zaskočil „naháněč“ u jedné z taveren poblíž historické Plaky. Na poněkud vlezlé lákání na jídlo a pití jsem si už během předchozích dvou dnů zvykl, ale schopnost pohotově přizpůsobit nabídku potřebám unaveného maratonce, který se kolem plouží ve zpoceném tričku a s krystalky soli na tvářích, tu jsem opravdu nečekal – osobité halekání „vitamínes, mineráles for you“ mě prostě dostalo… Byla to milá a dokonale symbolická tečka za maratonem, jehož celková filozofie je vlastně stejná, jakou se řídil i tento bodrý číšník. Maratonů i restaurací jsou na celém světě mraky, ale když vám do karet hrají krásné kulisy a vy se navíc dokážete umně vcítit do toho, co vaši potenciální hosté chtějí a potřebují, šance, že je nalákáte, je veliká. Pokud jde o mě, mám v tom každopádně jasno – až se zase někde dočtu, že Atény by měl každý pravověrný maratonec alespoň jednou v životě absolvovat, vím, že tomu tak opravdu je...