Firenze marathon 2016: jak si prodloužit prodloužený víkend

V posledních dnech před maratonem už toho člověk moc nenaběhá, a tak je nutné zabavit se ve volném čase i něčím jiným. V případě Florencie, kam jsme se s rodinou chystali vydat na úplný závěr letošní turisticko-maratonské sezony, ovšem nuda nehrozila. Cestovat jsme měli s Lufthansou, a tak se od středy nabízela velmi neotřelá kratochvíle v podobě sledování informací na jejích internetových stránkách, zda náš páteční let zruší, či nikoli. Většinu spojů z Prahy takový osud potkal, ale do Mnichova se ráno startovalo dle jízdního řádu a návazný let do Toskánska už naštěstí zajišťovalo nestávkující Air Dolomiti. Měli jsme zkrátka kliku, ačkoli jak se ukázalo hned v pondělí, přízeň leteckých bohů je vrtkavá a nejsou to jen zaměstnanecké odbory, co člověku může zkřížit jeho letové plány a prodloužený víkend v cizí zemi prodloužit ještě o něco více. Ale nepředbíhejme…

Florencie po vás chňapne, sotva do ní vkročíte. Přesto jsem svodům historického centra odolal a rozhodl se nejprve odbýt návštěvu maratonského Expa. Odehrávalo se v útrobách atletického stadionu, který stojí u fotbalového chrámu místního AC Fiorentina. Organizátoři doporučovali využít na cestu některého z autobusů, ale tak triviální, jak nám to v instrukcích malovali, to rozhodně nebylo. Tedy alespoň ne  pro mě… Náměstí, odkud jezdila doporučovaná linka číslo 10, jsem našel bez problémů, ovšem na zastávku jsem smolně dorazil v okamžiku, kdy autobus odjížděl. Chlapíka, který tam postával ve vestě dopravních podniků, jsem se pro jistotu zeptal (i s pomocí prstu zapíchnutého do příslušného místa na mapě), zda se z této stanice na stadion plánovaným způsobem opravdu dostanu. Rezolutně zakroutil hlavou a posílal mě na zastávku o kus dál. Linka 10 na ní sice byla také uvedena, ale celá stanice vypadala, že z ní už dlouho žádný autobus nevyjel. Po chvilce čekání jsem proto raději přešel na zastávku do vedlejší ulice, kde měla mít trasu linka 20, podle mapy též mířící k vytouženému cíli. Stejného názoru byl ostatně i jeden mladý domorodec, u kterého jsem si svou domněnku ověřil. Čekání na dvacítku zpestřilo zastavení další desítky o pár metrů dál (na zastávce, kde vůbec jezdit neměla), jejíž řidič mi po předložení mapy cosi horlivě italsky vysvětloval. Nerozuměl jsem mu ani slovo, nicméně vytušil jsem, že ke stadionu nejede. Dvacítka se objevila zhruba po čtvrt hodině, ale ačkoli na ni divoce mávalo hned několik lidí, jen kolem nás projela (dlužno říct, že paní řidička nám mávání moc pěkně oplácela). Proč ale propadat zoufalství, že ano…Vrátil jsem se zpátky a s radostí zjistil, že na opuštěné zastávce, kam mě před tím poslal zaměstnanec dopravních podniků, stojí nyní usměvavý manželský pár, jehož mužská část je očividně účastník nedělního maratonu (předpokládám, že boty Hoka One nikdo jako běžnou vycházkovou obuv nenosí). Hned jsem se k nim proto bezostyšně vetřel. Nebyli sice místní, ale o správnosti zvolené zastávky nepochybovali. A oprávněně. Po zhruba deseti minutách se objevila další desítka a zastavila přímo u nás. Aby to nicméně bylo celé ještě veselejší a s lepší pointou, po našem nalodění pomalu obkroužila náměstí a zastavila přesně tam, kde jsem to před více jak půlhodinou zkoušel na první pokus. Podobné zkušenosti naučí člověka vážit si pražské MHD nadevše…

Návštěva Expa byla ve srovnání s jeho dosažením velmi rychlou záležitostí. Nevím, jak to tam vypadalo v sobotu, ale já byl „odbaven“ během několika vteřin. Účastnické tričko Asics bylo na rozdíl od Toulouse v krásně nositelné a jakýchkoli předsudků zbavené zelené barvě, a abych nebyl za škrta, koupil jsem si na památku i jedno bavlněné s logem závodu. Mezi stánky jsem objevil také reprezentanta Run Czech, jímž byl Ital mluvící plynnou češtinou. Jinak jsem se ale moc nezdržoval a pelášil zpátky za rodinou, která mezitím stačila obejít podstatnou část památek. Návrat do centra byl výrazně snadnější, neboť jsem se drze přiklíšťákoval ke dvěma běžcům z Francie, kteří si u východu z Expa nechali cestu vysvětlit od jednoho z pořadatelů. Stihli jsme si vyměnit i pár maratonských postřehů. Byli z kraje poblíž Toulouse, a tak je potěšilo, že jejich městský maraton znám. Jen se opakovaně ujišťovali, že opravdu mluvím o jeho letošním ročníku, neboť jim připadalo nemyslitelné, že chci pět týdnů po něm běžet i ve Florencii. V pestrém maratonském světě, kde se najdou tací, co si klidně střihnou maraton každý týden, ale zrovna tak udivoval jejich údiv mě…

Sobotu jsme strávili touláním se po památkách. Florencie má výhodu, že ať se vydáte kteroukoli uličkou, stojí to za to. Krásný je výhled z Piazzale Michelangelo, zvlášť, přeje-li vám počasí jako nám. Škoda jen, že syn při výstupu na kopec dodržel tradici šlápnout v každém městě, kam společně vyrazíme za maratonem, do pořádně velkého psího lejna. Aby mu to ale nebylo líto, podařilo se mi tentokrát to samé. Tváří tvář všem florentským památkám ale na podobné malichernosti zapomenete velmi rychle.

K večeru už město dýchalo maratonem. Postav s běžeckými botami a s baťůžky ze závodů z celého světa pomalu přibývalo, a když jsme se centrem promotali zpět k Dómu, zjistili jsme, že tu mezitím stačila vyrůst startovní i cílová brána. Musím říct, že rychlost, s jakou organizátoři dokázali potřebné kulisy rozestavět a následně i sklidit, byla úctyhodná. Stejně jako mnoho běžeckých kolegů a kolegyň jsem se neudržel a obletoval kolem nich jako můra kolem rozsvícené lampy. Těšení bylo velké…

Dočkali jsme se v neděli v půl deváté ráno. Z hotelu jsem to měl do startovního koridoru sotva pět minut svižnější chůze, a tak jsem si mohl dopřát pohodovou snídani ve společnosti několika dalších maratonců, jichž bylo naše ubytovací zařízení plné. Byla docela zima, ale více jak půlhodinové čekání mi kromě staré teplákové bundy zpříjemnila i pláštěnka od pořadatelů a hlavně luxusní výhled na Dóm. Užívání si sváteční atmosféry kazili jen snaživci, kteří se neurvale prodírali davem blíž ke startovní čáře a kterých bylo víc, než bývá obvyklé. Poněkud divočejší a loktů plné pak byly i první stovky metrů v úzké uličce po startu, ale kromě mobilního telefonu, který spadl jedné z divaček přímo pod nohy běžců, snad nikdo k výraznější újmě nepřišel. 

Podstatná část úvodních kilometrů se ve Florencii vine rozsáhlým parkem mezi místním dostihovým závodištěm a řekou Arno. Na rozběhání ideální prostředí, kde se ranní klid a ticho náramně snoubí s rytmickým dusotem pestrobarevného davu běžců. Organizátoři tu trasu šněrují na hodně dlouhé kličky od jednoho konce ke druhému, což má tu výhodu, že mysl zabavíte jak mihnoucími se Keňany, tak usměvavými hrdiny, kteří spíše kráčí, než běží před sanitkou uzavírající celý závod. Jak se dalo očekávat, park současně sloužil i jako jedna velká toaleta, protože všichni tušili, že v centru to bude se základními lidskými potřebami a jejich uspokojováním o dost složitější. Neodolal jsem ani já. Zpátky na trať jsem pak vběhl přímo za dva maratonce v červených tričkách, jejichž lýtka zdobily kompresní podkolenky v barvách slovenské vlajky. Vyměnili jsme si zdvořilé pozdravy a navzájem se ujistili, že zatím jde všechno hladce. Kdyby to také již tady, na nějakém osmém kilometru drhlo, bylo by to zlé. Běžet svorně bok po boku jsem je tu viděl naposledy. S jedním jsem se potkal kolem pětatřicátého kilometru, kde se dosti trápil, druhého až v cíli, kam doběhl chvíli přede mnou. Jinak jsem na Čechoslováky nenarazil, nicméně podle výsledkové listiny nás bylo na trati více než dvacet.

Po parkové epizodě nás čekal přeběh přes most do jižní části města, kde jsme zamířili úzkými uličkami ke starověké římské bráně, a pak kolem slavného paláce rodu Medičejů na Piazza de Pitti zpět k řece. Atmosféra byla místy bouřlivá, místy poklidná, protože diváci stáli jen na některých místech v centru. Toho jsme si užili zhruba do půlmaratonu, pak následovala asi nejnudnější část celého maratonu po nekonečně dlouhých a rovných ulicích u řeky a později kolem vlakového nádraží.

Zábavnější to začalo být až kolem třicátého kilometru, kdy jsme se točili kolem fotbalového stadionu, ale hlavně se proběhli po tartanu stadionu atletického, který jsme znali z registrace. Bylo to zvláštní. Vběhnutí bránou na ovál v člověku automaticky nastartuje pocit, že se blíží velké finále, což pro maratonskou duši není jedenáct kilometrů před cílem úplně ideální rozpoložení. Na některých běžcích už také bylo vidět, že by cíl docela uvítali. Obkroužit si tartanový okruh bylo ale každopádně příjemné zpestření, které se organizátorům opravdu povedlo.

Tušil jsem, že poslední kilometry budou ve Florencii kouzelné. I proto jsem záměrně netlačil na pilu, aby mi do závěru zbylo co nejvíce sil na kochání se památkami i atmosférou. Přebíhat slavný most Vecchio či náměstí s radnicí a slavnou sochou Davida v krizi a křečích, to bych si později vyčítal mnohem víc než nějakou tu minutku navíc ve výsledném čase. Obrnit se navíc bylo nutné i psychicky, protože pořadatelé si připravili drobnou sadistickou vložku. Nechali nás sice dvakrát proběhnout kolem Dómu, což je samo o sobě pěkné, ale když člověk vidí, jak se na opačné straně náměstí finišuje do cíle, a přitom jeho samotného čeká ještě krátký okruh městem, nějakou tu vůli v zásobníku potřebuje. Široké dlažební kostky navíc nohám moc nefandí, stejně jako ostré zatáčky v úzkých uličkách. O to víc jsem obdivoval běžce, který pár metrů přede mnou na čtyřicátém kilometru ladně přeskočil kufr, který za sebou táhla neukázněná divačka. Nejen, že přecházela trať na dost nepřehledném místě, ale ještě se dívala na opačnou stranu, než odkud jsme přibíhali. 

V cíli jsem byl v čase 3:36 jako 2340-tý v pořadí z 8125 doběhnuvších. Chvíle, kdy se člověk zařadí do euforické fronty na medaile, mi asi nikdy nezevšední. Pomalu jsme se přesouvali na Piazza de Repubblica, kde pro nás organizátoři nachystali drobné občerstvení. Díky šustícím stříbrným igelitům, které měla většina z nás přes záda, to vypadalo, jako by si tam dal sraz nějaký zvláštní druh andělů s lesklými křídly. Skoro se mi ho nechtělo opouštět. 

Florencie jsme si užívali i v pondělí. Nezapomněli jsme samozřejmě podrbat na čumáku místní sošku divočáka a hodit minci do kanálu pod jeho hlavou, protože jestli to opravdu zaručuje, že se do města dříve či později vrátíme, nikdo by nebyl proti. Na letiště jsme pak k večeru odjížděli s klidným vědomím, že piloti Lufthansy stávku minimálně do středy přerušili. Údaj o třicetiminutovém zpoždění příletu našeho spoje, který svítil na informační tabuli, nás tak nemohl vyvést z míry, byť jsme začali počítat, kolik že minut na přestup ve Frankfurtu vlastně budeme mít. Jenže pak se na tabuli náhle DELAYED změnilo na CANCELLED, a nás místo nástupu do letadla čekalo hodinové čekání ve frontě u přepážky na verdikt, co s námi bude dál. Pracovnice letiště nám vysvětlila, že přistávací dráha ve Florencii je velmi krátká (pouhých 1.668 metrů, což je ve srovnání s Ruzyní méně jak polovina). Když začne foukat silnější vítr, letadla nemohou přistávat a jsou odkloněna na některé z blízkých italských letišť. Řešení situace bylo vcelku jednoduché, jen poněkud únavné. Nejprve zhruba stokilometrová cesta autobusem do Bologni, pak fronta v hotelu na přidělení pokoje a druhý den dopoledne konečně i odlet domů, s přestupem přes Vídeň. Rozhodně se ale nejednalo o nic, co by nám příjemné zážitky z Toskánska pokazilo.