Chuť zaběhnout si tento maraton jsem měl od chvíle, kdy jsem na informaci o něm narazil na Internetu. Důvodů bylo více. Sympatická mi byla již samotná snaha pořadatelů z SK Vlaška navázat na historii - vůbec první závod na maratonské distanci u nás se konal právě mezi Prahou a Dobříší, a to v roce 1908. Nabízela se tím vzácná šance vydat se po stopách našich maratonských předků, byť trasa nebyla s trasou původní z pochopitelných důvodů identická (to by pořadatelé museli z části uzavřít jeden z hlavních silničních tahů na jih). Návrat ke kořenům běhání jsem ovšem cítil také v jiném ohledu. Poprvé jsem měl možnost běžet maraton z bodu „A“ do bodu „B“, tedy nikoli na jednom či více okruzích s totožným místem startu a cíle. Běh samotný tím dostával smysl, který pro lidstvo původně měl, tedy coby prostředek rychlého přemístění do příslušného cíle. Je mi jasné, že naši praprapradědové a prapraprababičky by dost dobře nechápali, proč se někdo dobrovolně trápí nekonečným kroužením Stromovkou či Unhoští, když se na konci toho všeho ocitne tam, kde začal (o podzemních garážích v Budějovicích radši ani nemluvě), Fyzické síly vydané na to, aby se člověk po svých a co nedříve (tedy během) dostal z Prahy do Dobříše, naproti tomu vypadají jako vcelku racionálně investované. Dobříš je moc pěkné městečko, takže na tom není nic až podivného či bláznivého, zvláště je-li den jako malovaný a jízdné na autobus by určitě také něco stálo…
Kromě historických souvislostí mi vyhovoval také termín (dost dlouho po Zlatém Emilovi i dost dlouho před dalším plánovaným maratonem) a líbil se mi i směr, kudy se z Prahy vyráželo. Cestu na Dobříš či z Dobříše znám totiž velmi dobře z výprav na chalupu. Dávno jsem si již samozřejmě všimnul, že blízko tomuto městu je na dálnici značka oznamující magickou vzdálenost dvaačtyřiceti kilometrů do hlavního města. Musím přiznat, že dlouhé chvíle v autě si v těchto místech obvykle krátím myšlenkami na maraton, přičemž jejich vyznění se odvíjí od aktuálního stavu: pokud mám nějaký čerstvě v nohách, dmu se sám před sebou pýchou, že jsem taaaaaaakovouhle štreku zvládnul. Pokud mě naopak nějaký v brzké době čeká, sžírají mě pochybnosti, jestli ho dokážu znovu přežít… Jakmile se tedy objevila možnost zaběhnout si mezi Prahou a Dobříši i reálně, nemohl jsem ji nevyužít.
Ačkoli se jednalo o první (novodobý) ročník, pořadatelé nebyli žádní nezkušení nazdárci. Akcí, které během roku zvládají, je úctyhodné množství, a tak není divu, že jejich bohaté zkušenosti s organizací sportovního klání bylo cítit na každém před-závodním, závodním i po-závodním kroku. Už registrace byla zábavná - jako její potvrzení přišlo mailem vtipné varování: „Díky za přihlášku. Teď to vypni a padej ven. Moc času na trénink už Ti nezbývá!“ Přihlašoval jsem se zkraje léta a dlouho to vypadalo, že nás na startu bude jen pár. Nakonec se to ale nějak přece jen rozkřiklo a startovní listina začala koncem srpna a začátkem září utěšeně bobtnat, takže skromné přání pořadatelů, aby se na trať vydalo alespoň tolik borců, co v roce 1908, bylo mnohonásobně splněno (tehdy odstartovalo šest závodníků, nyní jich bylo o rovných šedesát víc).
Dějinných odkazů na první český maraton dokázali pořadatelé využít náramně. Pro zájemce byla k dispozici replika dresu tehdejšího vítěze Arnošta Nejedlého (z mého pohledu bohužel nenositelná, neboť kvůli Nejedlého klubové příležitosti ryze slávistická, avšak sešívané srdce jednoho z kolegů v práci nad jejím obrázkem zaplesalo a nechal si ji mým prostřednictvím objednat), internetové stránky závodu se plnily roztomilými přepisy tehdejších novinových zpráv a také samotný maraton byl provázen stylovými kulisami v podobě dobového oblečení mužů i žen u registrace a na některých občerstvovačkách, prvorepublikovou hudbou u šaten či odmávnutím startu šátkem. Všechny detaily do sebe krásně zapadaly a určitě přispěly k tomu, že na tento maraton budou účastníci vzpomínat jako na výjimečný.
Startovalo se od loděnice v Malé Chuchli, kde běžci našli příjemné a komfortní zázemí. Dorazil jsem tam s hodinovým předstihem, ale čekání mi utíkalo rychle, protože mezi účastníky byl Petr K., kuchař z naší „závodní“ jídelny, takže jsme si mohli v klidu povyprávět jak o stravování, tak o běhání. Tvrdil mi, že maraton chce pojmout jako pohodový výlet pěknou brdskou přírodou, protože za takto pěkného a slunného dne by byl hřích trčet doma. O žádné chvástání ovšem nešlo, protože je pravidelným účastníkem stovek i delších, obvykle horských šíleností, takže maraton je pro něj zřejmě opravdu pouhou jednohubkou k svačině. Já osobně si pohodovostí nadcházejících chvil bohužel příliš jistý nebyl. Počasí bylo sice opravdu výstavní (možná až příliš, trochu chladnější je na běh lepší), trasa na mapě vypadala lákavě, ale náladu mi mírně kazil aktuální stav pravé nohy. V posledních týdnech mě trápila podivně stěhovavá bolest, která sice běh neznemožňovala a sama se jím nějak zvlášť nezhoršovala, ale přece jen, maraton je maraton, a nejistota, že se potíže rapidně zhorší a já zůstanu dřepět kdesi uprostřed brdských lesů, mi v hlavě uvízla. Mají-li maratony z bodu A do bodu B nějakou nevýhodu, pak jsou to právě výrazně složitější podmínky pro odstoupení ze závodu. Obavy to naštěstí byly plané. Ne, že by se noha neozvala vůbec, ale bylo to s ní v podstatě čím dál lepší a na konci jsem o bolesti téměř nevěděl.
První kilometry vedly po cyklostezce směrem na Radotín. Rovinka a hladký asfalt zařídily rychlé nadělení běžců na malé skupinky. Překvapilo mě, že ačkoli jsem si tempomat v nohách optimisticky nastavil pod pět minut na kilometr, většina kolegů mizela rychle v dálce. Rozhodně jsem se tím ale nemínil znervózňovat. Dávno vím, že to nejsou úvodní metry, kde se odehrávají hlavní zápletky maratonských příběhů. Rychle do dáli se vytratil i Petr. Jak se ukázalo později, pohodové proběhnutí výletním tempem v jeho případě znamenalo výsledný čas 3:22 a páté místo v celkovém pořadí. Dlužno dodat, že vítěz to dal dokonce pod tři hodiny, což je vzhledem ke kopcovitému profilu trati obdivuhodný výkon.
V Lahovicích mě mile překvapil kolega z práce, který kousek od cyklostezky bydlí a přišel mě pozdravit. Nabízel mi pití, ale na druhém kilometru jsem ho zatím nepotřeboval. Před startem jsem se zavodnil bohatě, a tak stav tekutin v mém těle vyvolával aktuálně spíše potřeby z opačné strany pomyslné mince. Řešení bylo snadné, protože křoví kolem cyklostezky bylo požehnaně. Do jednoho z nich jsem si odskočil po přeběhnutí lávky pro pěší v Radotíně, díky čemuž jsem vyměnil dosavadní skupinku spoluběžců za jinou. Krátce před přemostěním přes Berounku se kolem mě svižně protáhla také první žena závodu doprovázená pořadatelem na horském kole. Jak jsem se dozvěděl o pár metrů dále, byl jsem tou dobou opravdu hluboko ve startovním poli. Pořadatel, který nás ze silničky naváděl na cestu ke golfovému hřišti a hlásil aktuální pozici každého z nás, mi přiřknul pořadového číslo devětatřicet.
Prašná cesta mezi golfovými greeny působila trochu nekonečně, což vytvářelo živnou půdu pocitům ne zcela příjemným – měl jsem dojem, že mi to nějak neběží a že tenhle maraton bude navzdory krásným kulisám spíše o trápení a těžkých nohách. I v tom je ale kouzlo maratonská distance. Z pohody a svěžesti se můžete rychle a během pár kilometrů propadnout na dno, ovšem platí to i obráceně – když vám to nejde, je tu pořád šance, že se to změní k lepšímu. Právě to byl naštěstí můj případ, protože čím déle jsem na trati byl, tím lehčeji a s větší chutí se mi běželo.
V Lipanech začal trochu jiný závod. Cesta se prudce zvedla a po proběhnutí zahrádkářskou kolonií následoval první ostřejší kros tohoto dne. Po Jirkovském maratonu, kde jsem se definitivně ujistil v tom, že opravdu nejsem žádná horská koza, byla moje taktika ve strmějších úsecích jasná – tempo co možná nejúspornější, a tam, kde bude chůze stejně rychlá jako pokus o běh, se za chodecké vložky nebudu stydět. Zatím sice na pochodové cvičení dojít nemuselo, ale zpomalil jsem do té míry, že mi kolegové ze skupinky rychle zmizeli za zatáčkou a já na dlouhé kilometry osaměl. S většinou z nich jsem se ovšem potkal v pozdějších fázích závodu. Zajímavé bylo, že zhruba od desátého kilometru mě nikdo nepředběhl a pořadím jsem se prokousával výhradně směrem vzhůru. Na to ale došlo až ve druhé polovině trati.
Baboletní počasí zajistilo, že ačkoli trať vedla zdánlivě opuštěnými lesními a polními cestami či silničkami, bylo na ní poměrně rušno – s výjimkou několika úseků jsem neustále potkával cyklisty, turisty či houbaře. Většina se na mě pěkně usmívala, dost často se mi dostalo milého slovního povzbuzení či potlesku. Nejvíce mě dojala skupinka malých skautů, která stála na kopci za občerstvovačkou v Jílovišti. Slyšel jsem je již zdaleka, protože stejně mocně vítali běžce přede mnou – jejich „do toho, do toho!“ bylo kouzelné, stejně jako ručky natažené k plácnutí. Dlužno ovšem dodat, že jejich starší, stejně ošátkované kamarády, které jsem potkal o pár kilometrů dál, už běžci okázale nezajímali a měli i trochu problém pochopit, že nejsou na lesní pěšině sami a obíhat je houštím není úplně příjemné.
Úsek za Jílovištěm byl z mého pohledu běžce navyklého spíše na rovinatý asfalt vcelku divoký. Na několika místech čekaly prudké a kamenité svahy, a zejména dvě strže, se kterými jsme se museli popasovat, mi poprvé zavelely přejít do chůze. Houbaře, kteří mi obětavě uhýbali z cesty, jsem proto ujišťoval, že tak složité manévry nejsou nutné, protože naše tempo bude nyní velmi podobné. Údolíčko s poetickým názvem „V Neckách“, kam jsem se posléze dostal, bylo díky mírnému klesání běhatelnější, avšak vyžadovalo dost pozornosti, aby se člověk nepřerazil o větev či kámen. Končilo prudkým kamenitým srázem, kde by se podle mého názoru mírně zadýchal i Killian Jornet. Jak se ukázalo, procvičit si tu přechod z běhu do chůze či šplhu přišlo vhod, neboť to nejvýživnější mě teprve čekalo.
Černolické skály bylo vidět již zdálky a pohled to byl tuze pěkný. Jak jsem se k nim blížil, hned jsem v hlavě střádal plány, že bychom si někdy mohli do těchto míst udělat rodinný výlet. Také lidé žijí v Černolicích milí a dobří, mohu-li na to usuzovat podle paní, která stála na jejich kraji a vítala mě tak vřele, že jsem ji mylně považoval za pořadatelku. Kochání zmíněným skalním útvarem ovšem záhy zhořklo zjištěním, že se budu muset vydrápat pod jeho vrchol. Chůze tu byla jasnou volbou, a to už na asfaltové cestě vesnicí, kterou celý výstup začínal. Spoluběžci, které jsem tu měl vzácně na dohled, to koneckonců pojali stejně, takže momentálně to byli spíše spoluchodci. Běh by v těchto místech představoval zbytečné a neefektivní plýtvání energií. V místech kolem vrcholu jsem proťal pomyslnou hranici půlmaratonu. Pohled na Garmina byl trochu skličující – na trase jsem byl už dvě hodiny, což znamenalo, že pokud sebou ve druhé polovině závodu alespoň trochu nehodím, dosud neochutnaná zkušenost maratonského času začínajícího čtyřkou začne vypadat dosti reálně… Utěšoval jsem se nicméně vzpomínkou na předstartovní proslov organizátorů, kteří slibovali, že to horší nás čeká v první polovině. To samé ostatně naznačoval i profil trati zveřejněný na stránkách závodu.
Nádech první republiky měla též občerstvovačka na pětadvacátém kilometru u křižovatky se silnicí mezi Mníškem a Řevnicemi. Část její obsluhy byla v dobovém oblečení a navíc nechyběl ani hlouček hlasitě povzbuzujících a mávátky vyzbrojených dětí. Na úseku, který k ní vedl, jsem začal předbíhat první odpadlíky ze skupinek přede mnou, což byla věc, která mi příjemně zpestřila i celý zbytek maratonu. Běželo se mi najednou překvapivě lehce a svěže, k čemuž nepochybně přispěl fakt, že pořadatelé dodrželi slovo a trať nyní převážně klesala. Za občerstvovačkou jsme na chvíli nakoukli do barokního areálu Skalka, ale na jeho zevrubnější prohlídku nebyl čas, protože trať se zde stočila prudce doprava a vedla nás víceméně z kopce a po pěkném asfaltu do Kytína. Tempo jsem díky tomu dostal hluboko pod pět minut na kilometr, takže překročení čtyřhodinové hranice přestávalo hrozit. Je mi jasné, že dříve nebo později na ni taky dojde, ale tentokrát to vzhledem k dostatku sil nebylo nutné. Povzbudilo mě také, že jsem postupně předběhl téměř všechny maratonce, se kterými jsem se naposledy viděl u Berounky v Radotíně.
Při vběhnutí do Kytína jsem nabyl dojmu, že se tu koná pouť nebo jiná lidová slavnost. Ukázalo se však, že veškerý povyk je tu výhradně kvůli nám. Musím říct, že s tak bohatě zásobenou občerstvovačkou jsem se ještě nesetkal. Kromě obvyklých banánů, vody a iontů nechybělo pivo, tyčinky, melouny, tatranky či obložené bagety. Pokoušet žaludek na třicátém prvním kilometru jsem se ale trochu bál, a tak jsem zůstal jen u mnohokrát již vyzkoušených věcí. Tah to byl rozumný i vzhledem k tomu, že trať se následně mírně zvedala a s těžkým břichem by se běželo špatně. Takto jsem kopeček k lesu vycupital vcelku snadno a připsal si v něm několik dalších skalpů na účet soupeřů, kteří zde přecházeli do chůze. Byl to ovšem jen vedlejší produkt pocitu lehkých nohou, nikoli záměr – žádné závodnické vášně ve mně jako obvykle neplály.
K další občerstvovačce ve Voznici jsme se museli vydat malou kličkou z kopce a zpět. Čekalo tam na nás nejen jídlo a pití, ale též povinnost oběhnout dřevěnou sochu Fabiána, patrona Brd. Pořadatelé v propozicích upozorňovali, že kdo tak neučiní, bude bez milosti diskvalifikován. Problém s tím ale určitě nikdo neměl. Při výběhu z Voznice jsem se dotáhl na vedoucí ženu a její cyklistický doprovod. Předběhnout je nebylo těžké, tempo jsme momentálně drželi každý jiné. O celkový triumf mezi maratonkyněmi se ovšem obávat nemusela, žádná z konkurentek jí v patách nebyla (výsledky hovoří o tom, že na druhou ženu v pořadí měla ve finále více než půl hodiny).
V nabídce běžeckého vyžití, které pořadatelé na sobotu připravili, nechyběl půlmaraton. Není to nic neobvyklého, protože na poloviční trať se lze vydat v rámci mnoha českých i zahraničních maratonů. Přesto byl tento případ výjimečný. Obvykle totiž startují půlmaratonci i maratonci ve stejný čas, což pro citlivější povahy mezi maratonci představuje záludný útok na psychiku – zatímco v první polovině, kdy mají ještě sil dost, je na trati plno závodníků (a tím i rozptýlení), ve druhé polovině jejich řady výrazně prořídnou, a tak zůstanou se svým trápením osamoceni. Vůbec nejhorší je podle mě varianta, kdy se běží obrátkově dvě kola (například v Benešově u Semil nebo v listopadu v Ústí), takže ve chvíli, kdy dobíháte do cíle, vidíte rozesmáté půlmaratonce, kteří mají splněno, zatímco vy se ke vší té radosti a halasité spokojenosti otočíte zády a běžíte pryč. Tady to ale organizátoři vymysleli geniálně. Půlmaratonce vypustili na trať v opačném směru (z Dobříše do Kytína) ve dvě hodiny odpoledne, což znamenalo, že většina maratonců je potkala v místech, kde závod bolel nejvíce, tedy kolem pětatřicátého kilometru. Povzbuzení to bylo parádní, protože drtivá většina půlmaratonců nám horlivě fandila, a to včetně těch v čele závodu. Musím říct, že vzhledem k tempu, které běžci na špici měli, to byla gesta velmi laskavá a obětavá (vítěz to dal za úctyhodných 1:17, což rozhodně není čas, při kterém byste měli mít přehršel sil na zdravení, tleskání a úsměvy).
Těsně před cílem jsem poprvé za celý závod znejistěl, běžím-li po správné cestě. Značení trati bylo dokonalé (šipky na zemi a ukazatele na stromech, včetně kilometrovníků), ale na této křižovatce polních cest jsem najednou žádnou směrovku neviděl. Správnost mé volby naštěstí potvrdila slečna, která klusala proti mně. K závodu sice nepatřila, ale maratonců už potkala několik. Pár vteřin na to jsem slyšel i typické zvuky z cíle, tedy především hlas moderátora vítajícího dobíhající závodníky. Nafukovací brána se zjevila hned vzápětí a já si mohl vychutnat svou minutku slávy, neboť ani přede mnou, ani za mnou žádný běžec nebyl, a hlasatel se tak věnoval pouze mě. Jeho komentář, že vlastně ani nevypadám na maraton v nohách, mě velmi potěšil. Zdání samozřejmě často klame a v cílové rovince lze při troše zbývajících sil předstírat ledacos, ale pravda je, že jsem na to byl dobře. Únava ano, ale jen z rodu únav snesitelných a vlastně i docela příjemných. Výsledný čas 3:51 stačil na dvacáté místo v celkovém pořadí a na lichotivou jedenáctou pozici v kategorii nadějných mladých atletů do 39 let. Té si musím užít, protože od příštího roku se už budu utkávat s dospělými pány.
V cíli čekala pohledná slečna se stylovou ošatkou chleba a soli, který jsem si zdvořile vzal, ale nezdvořile nepozřel – po doběhnutí mým útrobám přece jen chvíli trvá, než jsou ochotny vzít na milost cokoli jiného než pití. Toho jsem jim rychle dopřál v podobě dvou tmavých nealkoholických Bernardů, které opravdu sedly. Šťastně jsem se také shledal jak se svými věcmi (pořadatelé je odvezli z Prahy v očíslovaných pytlích a na rozdíl od Stromovky je v prostoru cíle i bedlivě střežili), tak s Petrem, který zářil spokojeností jako všichni kolem. Občerstvení se zahrádkou, kterým pořádající klub disponuje, bylo pro pomaratonské posezení ideálním místem. Program s vyhlašováním výsledků a tombolou měl trvat až do večera, ale musel jsem ho oželet, protože mě ještě v Praze čekala oslava čtyřicátin mých kamarádů. Brzy jsem se proto rozloučil a vydal se na docela dlouhou pěší túru do centra města na autobus.
Na náměstí v Dobříši probíhala jakási zábavní akce s ukázkou práce záchranných sborů. Tu jsem sice neshlédl, ale pár minut do odjezdu autobusu jsem využil k ochutnávce polotmavého piva Baštýř z nedalekého minipivovaru Energon v Obořišti. Chutnalo báječně, avšak takto pěkně na lavičce, na příjemně hřejícím sluníčku a s tělem plným vyplavených endorfinů bych to dost možná tvrdil o čemkoli. Pomaratonský stav není pro vytváření objektivních pivních recenzí ten pravý, a tak nezbývá než doufat, že se s tímto zajímavým chmelovým produktem setkám i za jiných okolností.
Cesta autobusem do Prahy pak byla příjemným zakončením celé akce – jak jsem psal v úvodu, tento úsek po R4 je mou symbolickou rovnicí pro maraton. Tentokrát to bylo o to lepší, že jsem si poprvé mohl opravdu a bez sebemenších rozpaků říct: já vážně uběhnu z Prahy do Dobříše! S mírně připitomělým a blaženým úsměvem jsem tak mohl v záři odpoledního slunce pokukovat po místech, kde se silnice blížila k trati závodu, a v hlavě si již pomalu chystat plán, že pokud pořadatelé na první ročník navážou i v dalších letech, určitě se sem ještě někdy rád vrátím. V bohaté zářijové termínovce českých maratonů každopádně ostatním podnikům přibyl zdatný, a navíc notně originální soupeř.
Poznámka pod čarou: Fotky k textu jsem si drze vypůjčil ze stránek organizátorů – doufám, že jim to nebude vadit… K závodu mimochodem zpracovali i moc pěkné video, kde je jeho atmosféra dobře zachycená.