Jirkovský crossmarathon 2015: jak se peče (pro) perník

Když dovršíte věku patnácti let, stát i zákony na vás začnou pohlížet jinak. Mimo jiné se stanete trestně odpovědnými, bez obav z úředního postihu se můžete věnovat sexu a na důkaz toho, že již nejste malé děti, ale občané (byť zatím jen s omezenými právy), dostanete svůj první osobní průkaz totožnosti. Když jako běžci dovršíte patnácti maratonů, vaše práva a povinnosti se naproti tomu ani v nejmenším nezmění. Dostanete ale moc pěknou perníkovou medaili. V mém případě tomu tak alespoň bylo, ovšem musel jsem se pro ni vypravit do vedrem rozpálených Krušných hor.

Jirkovský crossmarathon byl velkým lákadlem. Je to asi jediný maraton u nás, kde se na trať vydávají nejen běžci, ale i cyklisté. Vzhledem k tomu, že těmi se to mezi mými kamarády a kamarádkami přímo hemží, nebylo od smělého nápadu k jeho ještě smělejší realizaci daleko. Ubytování jsme si s dostatečným předstihem zamluvili v penzionu v Bezručově údolí u Chomutova, a jelikož s námi vyrazili i přátelé bez sportovních ambicí, vypadalo to ve výsledku spíše jako velký výlet s partnery a dětmi do přírody. Osobně jsem byl v celé výpravě tak trochu za exota, protože jsem se jako jediný chystal běžet (cyklisté byli hned čtyři) a jako jediný sebou neměl ani potomka (byl v lázních s babičkou), ani manželku (měla o víkendu službu v práci).

V pátek odpoledne mě čekal luxusní odvoz přímo od domu, a to díky otci jedné z kamarádek, který se rozhodl vyrazit s námi (ve svých jedenasedmdesáti letech byl nakonec mezi cyklisty nejstarším účastníkem a dojel na úctyhodném 61. místě z téměř osmdesátihlavého pelotonu). Přípravu na závod pojal natolik svědomitě, že si jeho trasu zhruba před měsícem projel na zkoušku. Mohl mě tak po většinu cesty do Chomutova strašit vyprávěním, jaké galeje nás čekají. Pravda je, že profil tratě, který pořadatelé vyvěsili na své stránky a který jsem v týdnu pečlivě studoval, připomínal obrázky známé z horských etap Tour de France. Celkové převýšení 900 metrů, to už stojí za to být přinejmenším trochu nervózní. Chlácholil jsem se nicméně pomyšlením, že když jsem loni v červenci zvládnul Berounský třístudánkový maraton, jehož organizátoři vás mírně sadisticky donutí osmkrát vyběhnout k rozhledně Děd, musím to nějak přežít i tentokrát.

Úkol pro večer před závodem zněl jasně: nepodlehnout nebezpečným svodům situace (bez manželky, bez syna, s kamarády, co mají rádi pivo stejně jako já a co se s nimi tak hezky povídá i hodně dlouho do noci) a jít v rozumnou dobu a hlavně v rozumném stavu na kutě. Velmi tomu nakonec napomohli čeští fotbalisté a jejich výkon v zápase s Islandem, neboť jeho sledování žádné důvody či chuť k bujarým oslavám rozhodně nevyvolalo. Ráno se tak sportovní část výpravy sešla k brzké snídani v relativně svěžím stavu. Diskuze se (kromě kopců) točila především okolo počasí. Všechny předpovědní modely slibovaly třicetistupňové tropy, lišily se jen v odhadu, kdy je doprovodí bouřka a krupobití. Cyklisté se vzájemně utěšovali pomyšlením, že se trochu zchladí ve sjezdech, k čemuž jsem se já upínat bohužel nemohl.

Na místo prezentace v jedné z jirkovských základních škol jsme dorazili tak akorát, abychom v poklidu zaplatili registrační poplatek (pouhopouhých 130 Kč pro předem přihlášené!), vyzvedli startovní čísla a vykonali všechny potřeby, od malých až po ty velké. Trochu mě vyvedlo z míry, že pořadatelé každému závodníkovi vydávali mapu s vyznačenou trasou. Na orientační běh jsem se moc necítil a ani myšlenka, že mapu ponesu celý maraton v ruce, se mi moc nezamlouvala. V šatně jsem se tak osmělil a jednoho zkušeně vypadajícího borce se zeptal, zda mám očekávat problémy se značením tratě. Ujistil mě, že nikoli, že je to prý skvěle zajištěný závod, kde se určitě neztratím. Sám ho běžel již několikrát a nikdy problémy tohoto druhu nepocítil. Nebyl důvod mu nevěřit, a tak jsem mapu s klidným svědomím nechal v batohu v šatně. Dlužno dodat, že s dotyčným jsem se neviděl naposledy. Dá se dokonce říct, že náš krátký rozhovor byl nenápadným začátkem pozdějšího přátelství na celý závod.

Cyklisté šli na věc první. S kamarády jsme si popřáli hodně štěstí, a pak už byl čas soustředit se na vlastní dobrodružství. Pořadatelé, kteří maraton úspěšně páchají již patnáctým rokem (no není krásné běžet patnáctý maraton na patnáctém ročníku?), nás uvítali několika milými a povzbudivými slovy. Atmosféra na startu i díky tomu vládla stejně příjemná, jako u většiny českých maratonů tohoto typu. Když vám totiž lidé, kteří bez nároků na finanční prospěch věnují vlastní volný čas několika bláznům odhodlaným uštvat se po okolních cestách, s úsměvem tvrdí, že jim vaše účast dělá radost, máte z toho tak nějak opravdovější dobrý pocit, než když se vás o tomtéž snaží na PIMu přesvědčit primátorka, prezident republiky či ministr školství. Jmenovitě bylo ohlášeno několik závodníků a závodnic, jejichž počet uběhnutých maratonů se počítá na desítky. Paradoxně však pořadatel nezmínil Petra Hrčka, který se sice skromně skrýval v davu, ale který má na kontě maratonů více než 450, a figuruje tak na druhém místě historických českých tabulek (o svých výletech za maratony do zahraničí mimochodem velmi zajímavě psává na Bezvaběhu). Zachránili to naštěstí okolo stojící běžci, a tak se jedna z legend českých sběračů maratonů dočkala zaslouženého potlesku. Chvíli se pak ještě čekalo na několik opozdilců, čehož jsem spolu s několika dalšími účastníky využil k nenápadnému vytracení se do blízkého křoví. Zpátky jsem se stihl zařadit na poslední chvíli, takže první metry běhu jsem strávil spěšným pře-nastavováním garmina.

Úvodní kilometry byly jako pověstný klid před bouří. Po mírném náběhu do kopce jsme zatočili doprava a vydali se po rovné šotolinové cestičce podél vodního přivaděče. Nikam jsem se nehnal, neboť jsem jasně tušil, že tentokrát bude kvůli profilu trati i pekelnému počasí hrát opatrnost zcela zásadní roli. Měl jsem dojem, že se přede mě postupně nahrnula spousta běžců, kteří se panujících podmínek tolik nebáli, avšak jak se ukázalo později, tak moc jich zase nebylo. Brzy jsem se ocitnul ve skupince čtyř nebo pěti závodníků, v níž nechyběl můj známý z šatny. V jeden okamžik jsem se dostal před něj, což ho přimělo k dobře míněné poznámce, že bych na to neměl jít zhurta. Kopec, který nás brzy čeká, je opravdu drsný a pošetřit si na něj síly se rozhodně vyplatí. On a jeho kamarád plánovali zpočátku klidné tempo, přičemž v pozdějších fázích maratonu, které vedou převážně z kopce, to teprve rozbalí. V prvním jsme byli zajedno, ve druhém bodě tohoto taktického záměru jsem se už moc neviděl. Seběhy kopců bohužel ani trochu neumím a snažím-li se v nich cokoli rozbalit, nemohu pak obvykle díky bolesti stehen několik dnů chodit.

Důkazem, že tempo naší skupinky určovala výstavní obezřetnost a racionální kalkul, může být i fakt, že jsme si docela pěkně popovídali. Stihli jsme se vzájemně představit, podat si ruku a vyměnit si zkušenosti z některých zajímavých běhů. To už se k nám ale výrazně přiblížila temná silueta Krušných hor. Proběhli jsme vesničkou (s pro počasí příhodným) názvem Vysoká pec, na široké silnici za ní se poprvé občerstvili, a pak už ostrá levá a „hurá“ do kopce. Na zhruba osmi následujících kilometrech nás čekalo převýšení téměř šesti set metrů. Začátek byl pravda jen malá ochutnávka, protože u Žeberské lípy se cesta srovnala po vrstevnici. Tato idylka ale netrvala dlouho. Od kontrolní stanice s číslem jedna už to bylo opravdu a nefalšovaně do kopce. A pořádného. A zdánlivě nekonečného, protože se běželo lesem a na vrchol nešlo ani na okamžik dohlédnout.

Asociace s Tour de France byla brzy zpátky. Připadal jsem si jako ve skupince cyklistů (nyní už jen tříčlenné), která si jede své tempo a na uprchlíky či odpadlíky kolem sebe moc nehledí. Poslušně jsem cupital za svými novými známými a jen občas juknul na garmina, zda se alespoň o trochu přiblížil kýžený čtrnáctý kilometr, kde by měl být podle dostupných propozic vrchol. Cesta měnila povrch, šířku i okolní scenérie, občas nás připeklo sluníčko a občas trochu ochladil vlhký stín lesa, to vše ale v neustálém a hlubokém soustředění se na každý krok a klidné dýchání. Postupně jsme dotáhli několik kolegů, a dokonce tři nebo čtyři cyklisty, kteří svůj závod pojali ve velmi rekreačním duchu. Na mapě byla místa, kterými jsme nyní stoupali, označena jako Velké peklo a Malé peklo, ale kdo by si tím kazil náladu… Pocitově to totiž alespoň prozatím nebylo špatné. Mysl byla na tuto výzvu připravena a dlouhodobě vylaďována, nohy se těšily, že tam kdesi nahoře se za odměnu pořádně rozběhnou, a tak pomalé tempo a jím nenápadně ukrajované metry vypadaly jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Vlastně jediné, co mě trochu trápilo, bylo pomyšlení, jak můj běh ve vytrvalém háku hodnotí kolegové. Byl bych nerad, kdyby mě považovali za někoho, kdo se chce jen vést a nechá sobecky na druhých, aby mu celý kopec odtáhli (věřte, že i já jsem se loni v létě při sledování Tour tuze zlobil na toho Poláka, co ho „Kéňa“ dlouhé minuty táhnul ve stoupání na Chamrousse a on ho pak sprostě předjel na cílové čáře). Chystal jsem se proto prodrat kupředu a vzít chvilku vedení skupinky na sebe. Příležitost se naskytla před prudkou zatáčkou doprava, kde jeden ze spoluběžců trochu zpomalil a uhnul na stranu. Úhel stoupání v těch místech poměrně dramaticky narostl, a tak jsem si říkal, že se alespoň odvděčím za dosavadní služby v jednom z nejkritičtějších úseků. Když jsem se ale po pár metrech otočil, kolegové byli fuč. Důvodem, proč jeden z nich opustil pozici přede mnou, byla zjevně menší krize, a jeho kamarád se rozhodl zůstat s ním. Pro čistotu mého svědomí, o níž jsem takto usiloval, to nebylo nic příjemné, ovšem utěšovat jsem se mohl jejich původním plánem – až to nahoře rozbalí, jistě mě rychle doběhnou a já jim za kilometry, nezištně odpracované v můj prospěch, pěkně a slušně poděkuji. Snad to bude stačit.

Cesta se postupně srovnala do podstatně mírnějšího stoupání a garmin začal konečně dávat naději, že nejvyšší bod celé trasy, tedy Lesná, musí být už velmi blízko. Pár metrů přede mnou se trochu trápil běžec v bílém triku, ale trápení to bylo jen dočasné, neboť možnost, že bych jej doběhl, nebo snad i předběhl, se ve skutečné téma neproměnila ani na okamžik. Nejblíž jsem ho měl na občerstvovačce, která nás na vrcholu čekala, pak už mi jen suverénně mizel v dáli. Pořadatelé tu pro mě měli nečekanou informaci: prý, že jsem devátý v pořadí. Hodně mě to zaskočilo, neboť v úvodním rovném úseku jsem měl za to, že přede mnou běží minimálně dvacet lidí, přičemž tak moc jsme jich zase ve stoupání nepředběhli. Odpovídal tomu asi udivený výraz v mé tváři, protože obsluha hned dodala, že tato zpráva pro mě možná není podstatná. A opravdu nebyla. Tedy ne, že by to nepotěšilo, ale pořadí bylo to poslední, co mě dnes zajímalo. Chtěl jsem jen ve zdraví a pokud možno i v pohodě doběhnou do cíle…

Když celý maraton hodnotím s odstupem několika dnů, myslím, že právě v těchto místech přišel moment, který se velmi podepsal na konečném zúčtování této akce - a klidně už nyní prozraďme, že pěkné to moc nebylo… Maraton je opravdu o hlavě. Čteme to všude, kde se o maratonu píše, slyšíme to ze všech stran, ale stejně nás pak znovu a znovu překvapí, když si to prožijeme na vlastní kůži. V čem byl zádrhel? To máte tak… Moje hlava si na nejvyšším bodě závodu řekla, že to nejhorší máme pro dnešek za sebou (na její omluvu je nutno uvést, že to samé říkala obsluha občerstvovačky). Jasně - měl jsem našprtaný profil trati a věděl, že tam ještě pár „vlnek“ bude, ale horská prémie první kategorie, která byla číslem jedna všech diskuzí, úvah i obav předchozích dnů a hodin, ta už byla pokořená. A co víc, nohy byly čerstvé a svěží, únava minimální, takže propuknout v nadšení z toho, jak pohodový výběh krásnou horskou krajinou mě nyní čeká, bylo zkrátka více než snadné. Tím spíše, že následující úsek do Rudolic byl jak mírně kýčovitá reklama na běžecké štěstí. Úzká silnička vinoucí se mezi zelenými loukami a lesy, no prostě co krok či skok, to čirá radost. Jen to slunce bych trochu ztlumil, horko už bylo pořádné.

Na o něco širší silnici směrem ke Svahové, kam jsem se dostal posléze a kde na křižovatce podával pořadatel kelímky s vodou přímo do ruky, byl čas porozhlédnout se po soupeřích. Bílé tričko krizi definitivně rozběhalo a nadále se mi systematicky vzdalovalo. Za mnou se kupodivu neblížili parťáci z úvodního kopce, ale vysportovaný šedesátník v modrém nátělníku a trenýrkách, dokonalý prototyp šlachovitého maratonce, který to s prstem v nose nandá o mnoho let mladším souputníků, kdy jen se mu zamane. V úsecích, které byly více z kopce, se přibližoval vcelku kvapem, naopak v mírných stoupáních, která se nám tu a tam postavila do cesty, jsem pro změnu získával vteřinky k dobru já. Tedy ne, že bych s ním chtěl závodit. Běžel jsem čistě na dobrý pocit, v tempu, které jsem toho času považoval za trvale udržitelné.

Kousek za Svahovou stál u krajnice pořadatel a ukazoval, že trasa dál pokračuje doprava po lesní cestě. Nohám se sice z kvalitního asfaltu moc nechtělo, ale když už je v názvu závodu „cross“, dalo se něco takového čekat. Mezi stromy bylo navíc příjemně a příroda kolem krásná, a tak jsem to bral jako příjemné zpestření. Cesta šla nejprve po vrstevnici, aby se posléze zlomila do celkem slušného a kamenitého sešupu. Přišlo mi, že jsem dlouho neviděl žádnou ze značek, které nás měly udržet ve správném směru, ale usměvavý mladík s roztomilým psem a ještě roztomilejší slečnou, které jsem tu potkal, mě uklidnil, že přede mnou proběhlo několik kolegů. O pár okamžiků později jsem zaslechl přibližující se kroky a než se cesta dole pod kopcem poslušně vlila zpátky na silnici, modrý nátělník mě definitivně docvakl.

A pak se to stalo. Najednou tu bylo zase stoupání. Nebyla to hora, před jakou byste si sedli na zadek. Nic děsivého. Když v rámci tréninku mířím z Motola na Ladronku, pravidelně zdolávám podstatně horší kopec a ani mi nepřijde, že bych mu měl věnovat zvláštní pozornost – prostě a jednoduše ho vyklušu nahoru. Tady to ale bylo jiné. Nohám se zčistajasna nechtělo. Nohy byly najednou jako z betonu. A aby v té bídě nebyly samy, tenhle na první pohled nenápadný kopeček-drobeček měl v rukávu schované eso i pro moji hlavu. Bylo totiž vidět do dálky, daleko předaleko, až kamsi k obzoru, kde se statečně sunul vzhůru mraveneček v bílém triku a kde šlo na nejvyšším bodě vytušit další občerstvovačku. Ať jsem se kousal sebevíc, zdálo se, že veškerý pohyb směrem kupředu ustal a já jsem navždy chycen do pasti kdesi uprostřed nekonečné cesty. Byl to samozřejmě klam, neboť důkazem jistého pohybu vpřed byl minimálně fakt, že jsem úspěšně setřásl soka v modrém. Psychika šla ovšem dolů v mohutných a těžko stravitelných skocích. Už to nebylo trpělivé stoupání v soustředěných krocích jako v prvním dlouhém kopci, už to byl lopotný boj o každý jeden metr. A co bylo ještě trýznivější, na nic takového jsem „po tom nejhorším, co bylo na začátku“ už nebyl ani trochu připraven.

Občerstvovačka na vrcholu byla alespoň dočasným vysvobozením. No neříkají nám všichni ti Škorpilové a jiní učitelé českého národa běžeckého, že je dobré pojmout je v klidu, přejít pěkně do chůze, abychom se nepobryndali sladkým ionťákem, a dopřát si trochu oddechu? A když už stejně jdeme a usrkáváme z kelímku, nevyplatí se s rozběhnutím vyčkat za zatáčku, kde se cesta stočí o trochu nápadněji směrem dolů? V tu chvíli mi to každopádně přišlo jako nejlepší rady na světě. Drobné oražení zabralo a nohy opět začaly spolupracovat. Ideální stav to sice nebyl, ale v porovnání s předchozími minutami jsem se cítil o poznání lépe. Pomohla tomu také vzpomínka na obrázek s profilem trati. Pokud toto byla ona výraznější vlnka mezi dvacátým a pětadvacátým kilometrem, pak už se nyní skutečně není čeho bát (no jo, zase ta hlava a její chyby, za které draze platíme). Na křídlech umírněného optimismu jsem tak zvládnul následující lesní úsek s podobně dlouhým výhledem a nepřibližujícím se koncem, kde jsem mohl mimo jiné zkontrolovat, že bílý dres před sebou nevidím a modrý je několik stovek metrů za mnou.

V osadě s názvem Zákoutí čekala další občerstvovačka. Paní byly dobře naladěné, nabízely mi houbičku na osvěžení a povzbuzovaly mě, že nyní poběžím hezky dolů. Jejich slova se naplnila měrou vrchovatou, protože silnička tu padala do údolí pod takovým úhlem, že se to ani trochu nelíbilo stehnům, kolenům, kotníkům i všem dalším myslitelným součástkám. Byl to naštěstí jen kousek, vzápětí jsem vběhnul na širokou a docela frekventovanou silnici směrem k Blatnu, kde se klesání stalo snesitelnějším. Opět mi blesklo hlavou, že mám nejspíš vyhráno. A opět jsem se mýlil. Z profilu trati to tak zřejmé nebylo, ale také tady se našly úseky, které bych za běžných okolností nazval jako mírná stoupání, ovšem za okolností aktuálních to byly kolmé stěny, rychle vysávající zbytky drahocenných sil. A že už jsem jich moc neměl.

Úsek přes Radenov do Blatna byl hořkou předehrou ještě hořčejšího konce. Začala mě bolet záda, což se mi už při maratonech stalo, ale vždy to byly jen záchvěvy, které po pár minutách a opakovaném uvolnění ramen odezněly. Nyní se zdálo, že mě už neopustí. Zneklidňoval mě také fakt, že jsem dlouho neviděl žádnou značku ani šipku na silnici. Z kolem projíždějícího auta na mě divoce gestikulovala neznámá paní a já si její posunky začal vykládat jako neblahé znamení, že jsem si popletl cestu – co když byla svědkem toho, jak jiní běžci uhýbali někde o pár kilometrů dříve na jinou silnici? Z představy, že bloudím a budu se muset vracet, se mi dělalo ještě hůř (ve skutečnosti mě dotyčná patrně povzbuzovala, ale i tento zážitek a hlavně styl jeho okamžité interpretace dokresluje, v jakém rozpoložení jsem se nacházel). Uklidnil mě až cyklista, který šlapal v opačném směru a který mě navíc potěšil informací, že do cíle mi zbývá asi osm kilometrů.

V Blatnu z této sumy obsluha občerstvovačky další kilometr milosrdně odečetla. To už mě běh ani trochu nebavil a jejich konejšivá slova o tom, že od nynějška to bude jen příjemné klesání a za chvíli budu zpátky Jirkově, mi pomáhala asi tak, jako když jsem si v dětství ošklivě rozbil koleno a babička mě utěšovala, že se mi to do svatby zahojí… Jak je to všechno relativní. Když mi před šesti týdny zbývalo sedm kilometrů do cíle PIM, málem jsem litoval, že už si toho moc neužiju a na další ročník budu muset čekat dlouhých dvanáct měsíců. Teď na mě šly z představy stejné porce mdloby. Sedm kilometrů! To nemůžu přežít. Samozřejmě, i v tento okamžik mi bylo jasné, že někdy později, možná už večer u piva nebo ráno u snídaně, si budu říkat, že i pro tyhle chvilky mám maratony tolik rád, že kdyby to občas nebylo takhle, nebyl by maraton tím, čím je, a neměl by pro tolik lidí tak zvláštní kouzlo. Abych si ale tuto pravdu mohl připomenout a pohrávat si s myšlenkami na ni, musel jsem se nejprve dostat do toho zatraceného cíle…

Pořadatelé v dobrém úmyslu posledních několik kilometrů vyznačili bílou čárou a příslušnou číslicí na silnici. Pro mě to ale byla jen další polínka pod vroucí kotel utrpení. Každou z nich jsem totiž vyhlížel mnohem déle, než bych čekal. I garmin si postavil hlavu a nepřibývaly na něm metry, natož snad kilometry. Obvyklé psychologické finty, které v minulosti úspěšně zabíraly (třeba promítat si zbývající kilometry do okruhu na Ladronce), se tentokrát zcela míjely účinkem (Ještě celá jedna Ladronka – jak ji vůbec dokážu někdy oběhnout? A náš malej, že ji objede třikrát na kole – to musí být cyklistický supertalent!). Také proto jsem začal stále častěji běh prokládat chůzí a ani trochu se za to nestyděl. Jediná zbývající ambice se vázala na pokus o letovou fázi běhu v úseku okolo cílové čáry. Procházet cílem maratonu by mi i v tomto stavu připadalo obzvlášť ponižující.

Nebylo divu, že kromě nálady jsem se propadal také pořadím. Jako první se kolem mě lehkým krokem prohnal můj známý ze šatny. Stihl mi vysvětlit, že kamaráda musel nechat za sebou, protože měl krizi a rozhodl se zpomalit, a popřál mi hodně štěstí. Před poslední občerstvovačkou, která byla asi dva kilometry před cílem, mě konečně dohnal také pán v modrém. Snažil se mě přátelsky přimět k tomu, abych se za něj zaháknul, ale na to jsem opravdu neměl ani síly, ani pomyšlení. Vypadl jsem tím definitivně z „elitní“ desítky, ovšem mnohem více než tato ztráta mě trápily křeče v pravé noze, které se nesměle přidaly k již pořádně rozdováděným zádům. Nevypadal jsem asi ani trochu dobře, protože pořadatel u zmíněného posledního občerstvení okamžitě instruoval svou kolegyni, aby mi vylila na hlavu lahev vody. Zkušenosti i schopnost odhadovat, co maratonec potřebuje, mu rozhodně nelze upřít, neboť mě to – byť jen na pár desítek metrů – docela vzpamatovalo.

Na závěrečném kilometru usměrňovala dopravu policie. Rád bych jejich pracovní nasazení o víkendovém dni odměnil pohledem na pěkný sportovní výkon (určitě jim řekli, že tu budou běžci, a nikoli chodci), ale jako na potvoru se zrovna v úsecích, kde stáli, krize stávala krizovější. Poslední z nich, který závodníky odkláněl ze silnice do malého kopce na prašnou pěšinku, mě utěšoval, že je to už jen docela malý kousíček. Přidal k tomu ale dost nepochopitelnou poznámku: „Pozor na děti!“ Vůbec jsem netušil, co tím míní. V rychlosti, jíž jsem byl nyní schopen (většinou jsem šel a jen na pár metrů poklusával), jsem přeci nemohl nikoho ohrozit. Leda, že by se bál, že nějaké mrně motající se okolo cesty pozvracím, protože na to jsem možná vypadal (ehm, ono na to taky došlo, ale až později a na místě k tomu vhodném). Teprve po doběhnutí mi došlo, že toto varování měl nejspíš zautomatizované z předchozích hodin, kdy se tudy do cíle řítili cyklisté. Děti jsem navíc žádné nepotkal, jen na jednom místě seděla skupinka místní mládeže, která se bavila parodováním hlasatele (jejich komentář „Závodník s číslem 27 dobíhá do cíle“ mi ovšem tuze lichotil – já bych to už během dávno nenazval).

Chvilku jsem ještě váhal, kde vlastně ten cíl může být, neboť jsem měl pocit, že budovu školy vidím v dálce směrem doleva (v hroooooozné dálce). Pak mi ale došlo, že strouha, podél níž se šinu, je starý známý přivaděč, kolem kterého jsme ráno vybíhali. Škola tedy musela být logicky vpravo pod ním. Ještě jeden chodecký úsek, pokus o běh, malá zatáčka a bylo to tu. Čára udělaná botou či klackem ve štěrku, stolek pořadatelů obsazený dvěma unavenými dobrovolníky, ale v danou chvíli to byly krásnější kulisy, než kdyby se jednalo o bránu ze zlata, se sršícím ohňostrojem, perským kobercem a tribunami ječících diváků po obou stranách. Můj doběh v kouzelném čase 3:33:33 byl ohlášen do megafonu, přičemž ohlašovatel chtěl hned divákům zprostředkovat mé dojmy a megafon mi strčil pod nos. Moc ze mě ale nedostal (tuším, že jsem řekl cosi ve smyslu, že to bylo těžké – až se zase někdy budu pošklebovat sportovcům, jak hloupě v televizi odpovídají reportérům, musím si na Jirkov vzpomenout). Naproti mi už mířili kamarádi cyklisté, kteří měli svůj závod dávno za sebou. Byli sice samý úsměv, ale jejich ustaraný pohled prozrazoval, že moc dobře asi nevypadám (později mi dokonce říkali, že mě v horším stavu ještě neviděli – hodnota této informace je ale relativní a osobně bych ji nepřeceňoval - neviděli mě například, když jsem měl chřipku nebo angínu).

Pomalu jsem se došoural do prostoru, kde byla ráno registrace. Číhal tam na mě malý šok. Perníkovou medaili pro účastníky jsem očekával (o závodu jsem četl několik reportáží), sklenička s logem maratonu potěšila, ale gratulace k prvnímu místu v kategorii do čtyřiceti let, na tu jsem opravdu připravený nebyl. Culící se pořadatelka mi do náruče hrnula jeden dar za druhým, něco z toho bylo i v rámci tomboly. Býval bych byl úplně dojatý, ale momentální tělesný i duševní stav tak hluboké emoce prožít nedovolovaly. Vzpamatovalo mě až pár minut posezení ve stínu a první dva ozdravné birelly tohoto dne (první ve mně pravda nevydržel a kolegům běžcům, kteří seděli v šatně blízko záchodům, jsem trochu zvukově znepříjemnil diskuzi o průběhu závodu). Kamarádi mezitím dojeli na kolech pro auto, a když se vrátili, byl jsem již plně schopen transportu zpět do našeho penzionu. Ještě jsem ale znovu zašel za vrchní pořadatelkou a poděkoval za skvělou organizaci i všechny ty krásné ceny (papírová taška s logem Jirkova toho opravdu obsahovala dost a například fialový batoh s jedním popruhem přes rameno udělal večer velikou radost kamarádově dceři).

Kdesi jsem četl, že pravý běžec se kromě jiného pozná podle toho, že i když už má pro daný den běh za sebou, spatří-li jiného běžce, pocítí k němu závist. Pokud tato poučka platí, nejsem pravý běžec. Když jsme totiž cestou z Jirkova, která shodou okolností vedla po posledním úseku maratonu, potkávali závodníky, kteří se ještě lopotili směrem k cíli, nezáviděl jsem jim ani malinko. Byl jsem naopak strašně rád, že já už nikam běžet nemusím. Úměrně tomuto pocitu se zlepšovaly i pocity celkové. Do úplné pohody mě pak dostala pořádně dlouhá sprcha, a hlavně česneková polévka a další dva birelly v příjemně stinné zahrádce u našeho penzionu. Všichni mi také hned s radostí říkali, že vypadám dobře (a pak nemilujte maratony - jak často člověk něco takového slyší, že ano…). Když jsme pak společně zajeli do restaurace Hřebíkárna na znamenitý pozdní oběd a krásně hořké bernardy, byl jsem konečně znovu ve svém vytouženém maratonském ráji. A nenechal jsem se z něj vyhnat po zbytek dne, navzdory bouřce a krupobití, které byly na Chomutovsku nejhorší z celé republiky. Ještě, že přišly až pozdě odpoledne, kdy už na trati nikdo nebyl.

Jak postupně doráželi ostatní členové výpravy, kteří horký den trávili s dětmi na koupališti (rozumný přístup, uznávám), dostávalo se mi jedné gratulace k vítězství v kategorii za druhou. Úspěch slavila i naše cyklistka Lucka, která byla také první v kategorii a navíc druhá mezi ženami celkově (prostě slušnej oddíl, co si budeme povídat). Nějak jsem se ale s pocitem vítězství nedokázal ztotožnit a nedokážu to ani dnes. Možná jsem staromódní, ale vítěz by měl podle mého názoru do cíle dorazit v jiném stylu, než jaký jsem v Jirkově předvedl já. Své umístění „na bedně“ tak chápu spíše jako notně špatnou vizitku pro nás dorostence (tedy ročník 1976 a mladší). Přiznejme si, pánové, že nám to tu senioři pěkně nandali. Výsledný čas je solidní, ale obávám se, že ho trochu relativizuje vzdálenost, kterou jsme běželi. Pořadatelé sice (na internetových stránkách i na diplomu) hovoří o přesné maratonské míře (42.195), ale garmin měl jiný dojem (byť v kopcích tradičně podměřuje) a také podle map ze starších ročníků je zjevné, že se trasa změnila a je o nějaký ten kilometr kratší. Podmínky byly naproti tomu díky počasí extrémní, což potvrzuje i fakt, že ze čtyřiceti osmi závodníků, kteří doběhli do cíle, se jich pouhých dvacet dostalo pod čtyři hodiny.

Běžecký výlet do Krušných hor jsem zakončil půlhodinovým výklusem, na který jsem se vydal v neděli brzy ráno před snídaní, a to po krásné cyklostezce Bezručovým údolím. Po sobotních bouřkách byl omamně svěží vzduch, a i když jsem se musel vyhýbat spadaným kusům větví a na několika místech narazil na dosud neroztáté hromádky krup, svět vypadal díky vší té zeleni, klidu a prozpěvujícímu si ptactvu jako báječné místo pro život. I proto se mi na těch pěti regeneračních kilometrech krásně přemýšlelo, kde bych si mohl zaběhnout příští maraton. Také do Jirkova se ale určitě vrátím. Perníková medaile, dokonale upečená jako všichni maratonci na trati, se mi totiž cestou do Prahy rozpadla. Nezbývá, než si tu někdy v budoucnu vyběhat novou.