Troufám si tvrdit, že většina maratonců si kdesi v hlavě pečlivě střeží vzpomínku na závod, který mohou využít jako měrnou jednotku pro zážitky z odvrácené strany svojí běžecké vášně. Negativní zkušenosti všeho druhu lze díky srovnání s ním pěkně zaškatulkovat, a vlastně i rovnou vyčíslit… Snadno totiž spočítáme, že se cítíme zhruba ze čtvrtiny či z poloviny tak špatně, jako TENKRÁT, případně že nám chybí už jen drobné procento navíc (třeba pozvracet si boty nebo přijít o všechny nehty na noze) a naše zlověstné memento slavně překonáme. Pokud jde o mě, poslouží mi tímto způsobem zážitky z řádně „vypečeného“ Jirkovského crossmarathonu v roce 2015. Sám o sobě to byl tehdy ale moc pěkně zorganizovaný závod v krásných kulisách, a tak jsem už po doklopýtání do cíle věděl, že se na úpatí Krušných hor vrátím a zkusím to s tímhle maratonem znovu, lépe a radostněji…
Ne, že bych se nebál… Pamlsků pro výživu mých temných nočních můr bylo spoustu, od strašidelného výškového profilu trati na stránkách pořadatelů, až po předpověď počasí, na níž se všechny servery vzácně shodovaly a která – naprosto stejně jako TENKRÁT – slibovala nemilosrdnou letní výheň. Zároveň se ale bylo na co těšit. Vyrážela nás celá parta, ubytování jsme měli rezervované v příjemném penzionu Hřebíkárna na kraji Bezručova údolí, a jako podporu jsem měl sebou synka, který se těšil na výlet na kole s kamarády, ale ještě více na to, jak mu tatínek večer po maratonu dovolí nezřícenou konzumaci limonád a zmrzlin, protože sám se bude v obvyklé euforii cpát čímkoli, co mu zrovna přijde pod ruku.
Pokud by se vyhlašovala cena v kategorii „maraton s nejpříznivějším poměrem ceny a výkonu v ČR“, jirkovští mají první místo v kapse. Za dvě stě korun českých se předem registrovaní účastníci mohou těšit nejen na dobře značenou trať a potřebný servis, ale v cíli i na rozmanité dárky a pochutiny. Ač jsem se rozhodně do dějin závodu opět nijak významněji nezapsal, odcházel jsem stejně jako před třemi lety s náručí plnou pozorností jak generální ředitel globálního koncernu do penze. Runczech a jemu podobní jsou proti místním nadšencům lakomci a držgrešle… Také na občerstvovačky budou účastníci dlouho vzpomínat, protože jirkovští to všechno nedělají jen dobrovolně, ale i s neskrývanou radostí. To, co jsem například zažil na čistě dámami obsluhované stanici, označené jako K4, to snad nebyla ani klasická občerstvovačka, ale spíše špičkově sehrané depo formule 1: jen, co jsem tam přiklusal, už mi ždímaly houbičku na krk, nalévaly vrchovaté pohárky vody a ionťáku, a ještě mi spiklenecky nabízely, že si můžu cucnout piva z jejich soukromých zásob. I na jiných stanicích to ale nemělo chybu… Obsluha ve věku od roztomilých předškoláků po zkušené bardy, a všichni s úsměvem a ochotou, přičemž podmínky byly toho dne takové, že normální by bylo odvalit se někam do stínu a odmítnou konat cokoli pro sebe sama a své nejbližší, natož pak pro cizí…
Velmi neotřele přispěli pořadatelé do současných diskusí o tom, zda je politická korektnost, kterou naše společnost tak úzkostlivě hájí, za všech okolností nezbytná. Startovalo se na etapy, nejprve cyklisté, pak půlmaratonci, a nakonec maratonci. Paní, která nás svolávala, příslušné pokyny formulovala kouzelně: „Nejdříve prosím odstartují půlmaratonci, a teprve po nich BĚŽCI…“. No jo, no, konečně to těm milovníkům ředěné a odtučněné verze maratonského běhu někdo řekl hezky na rovinu a bez příkras… Jasně, buďte si tu s námi, když vás to baví, je to koneckonců lepší, než doma dřepět na gauči, ale přesto nezapomínejte, že děláte trochu jiný sport než my… Kamarádka následně na poloviční trati vybojovala pro náš BK Čvacht nečekané stříbro ve své věkové kategorii, avšak po této předehře to se mnou po zbytek víkendu samozřejmě neměla lehké…
Samotný běh jsem pojal tak, aby to opravdu neskončilo jako TENKRÁT. Od prvních metrů jsem si nechával v tempu dostatečnou rezervu a na první kopec se drápal obzvlášť pozvolně, dobře si vědom toho, že nahoře v horách se na nás těší nejen slunce v plné síle, ale i pár dalších kopců, které dokáží potrápit. Moc dobře jsem si pamatoval, že v roce 2015 to byl právě lehkovážný pocit, jak to od výběhu na Lesnou půjde všechno samo, co se podepsalo na mém pozdějším trápení. Chtělo to zkrátka tempo spíše konverzační, a to se nejlépe chytá a udržuje, když při běhu skutečně konverzujete – do řeči jsem se tak dával v podstatě s každým, kdo nebyl proti, díky čemuž mi to všechno krásně ubíhalo a kritická místa jsem minul v podstatě bez povšimnutí. Na předzávodní poradě mezi vlastním rozumem a citem jsem se snažil prosadit taktiku běžet první dvě třetiny trati tak, abych na závěrečný silniční úsek od Zákoutí do Jirkova dorazil co nejsvěžejší. Vyšlo to dokonale, nohy se v daném bodě na asfaltu krásně a samovolně rozjely a já si poslední kilometry vysloveně užíval. V cíli jsem byl sice o dost později, než TENKRÁT (konkrétně za 3:55 – jedním z důvodů je nepochybně i změna trasy, k níž tu v mezidobí došlo), ale pocitově to bylo celé nesrovnatelně lepší a já jsem tuze rád, že Jirkov už pro mě není synonymem maratonského trápení. Nyní už totiž vím, že i tady, v kopcích nad Chomutovem, se dá odběhnout pohodový maraton. A takové, ty já mám nejraději…
.jpg)