Maratona di Roma 2017: máte pravdu, princezno?

07.04.2017 16:59

V závěrečné scéně slavného oskarového filmu Prázdniny v Římě se urputní novináři ptají Audrey Hepburn (coby princezny Anny), které město na ni udělalo během jejích cest po Evropě největší dojem. Nejprve si nechá připomenout svým tajemníkem frázi, že „každé z oněch měst bylo nezapomenutelné a bylo by obtížné říci…“, ale pak její výraz dojemně zjihne a s půvabnou, možná až dětskou dychtivostí vyhrkne: „Řím… V každém ohledu Řím…“

Když jsme si s rodinou Prázdniny v Římě pro stylové „naladění se“ pouštěli pár dní před odletem, napadlo mě, že bych na tom mohl být již brzy jako milá Anna. Jak pozvolna roste počet odběhnutých maratonů, otázku, který z nich byl ten „NEJ“, totiž dostávám od kamarádů a známých čím dál častěji. Pokaždé jim tvrdím, že se to nedá jednoduše určit, neboť co maraton, to jedinečná a neopakovatelná zkušenost. Ačkoli to myslím upřímně a žádného našeptávajícího dvorního rádce nemám, chápu, že ve výsledku to musí znít stejně otřepaně, jako princeznina naučená průpovídka. I proto mě možnost, že po jejím vzoru přejdu na spontánní a radostné zvolání „Maraton v Římě… V každém ohledu maraton v Římě!“, docela lákala. Reference na domácích i zahraničních maratonských fórech zněly také slibně, a tak nezbývalo, než si vše ověřit na vlastní nohy.

Do Itálie jsme za maratonem vyrazili už potřetí. Na rozdíl od Benátek a Florencie byl ale pro tentokrát časový rozvrh jiný – zatímco v předchozích případech maraton náš pobyt završil, v Římě jsem se rozhodl dát si jej na samý úvod. Výhody tohoto modelu jsou nesporné. Procházky po památkách nekazí pomyšlení, že z těla odčerpávají potřebnou sílu na běh, a při maratonu samotném se lze naopak slastně flákat, neboť výsledný čas je již předem omluven neotřesitelným argumentem, že nemám-li rodině celý výlet zkazit, musím doběhnout plný elánu a chuti vyrazit hned po osprchování za turistickými lákadly.

Návštěvu předstartovního Expa jsem musel zvládnout v sobotu po příletu. Odehrávalo se poměrně daleko od centra města, ve čtvrti Eur. Ta je sama o sobě zajímavá, neboť nabízí exkurzi do dob, kdy Itálii ovládal Mussolini. Jak jsem se dočetl na Internetu, velkolepě ji plánoval pro světovou výstavu v roce 1942, přičemž z ní chtěl mít současně i zárodek centra nového Říma. Milovníci moderní racionalistické a fašistické architektury si tu prý přijdou na své. Osobně jsem tam naštěstí žádné nepotkal, a pokud tam nějací přeci jen byli, dost možná byli ušlapáni davem běžců. Nevím, jak to tam vypadlo o den či dva dříve, ale mě čekala před vstupem do Kongresového paláce půlhodinová fronta a také uvnitř bylo poměrně těsno. Kořist ovšem stála za to. Kromě startovního čísla se zabudovaným čipem bylo její součástí pěkné funkční tričko New Balance a také baťůžek od téhož výrobce, který vypadá, že by (na rozdíl od těch, co v posledních letech rozdává PIM) mohl sloužit i o trochu déle, než je po dobu konání maratonu. Potěšila též volná vstupenka do několika římských muzeí a galerií. Samotná doprava do Expa a zpět není problém, z centra je to zhruba dvacet minut jízdy metrem, s malou procházkou navrch. S florentským autobusovým dobrodružstvím se to srovnávat rozhodně nedalo.

Graficky znázorněné předpovědi počasí na většině meteorologických webů připomínaly pro římský konec března a začátek dubna žákovskou knížku snaživého prvňáčka – samá rozzářená a usměvavá sluníčka, a to na týden zpět i týden dopředu. Tedy s jednou, jedinou výjimkou… V neděli, kdy jsme měli běžet, musel milý žáček provést něco obzvlášť odpudivého, protože za tento den měl od paní učitelky razítko s černočerným mráčkem a hustým provazcem deště. Na tom, že bude extrémně hnusně, se shodovaly všechny předpovědní modely, lišily se jen v odhadu, kolik mililitrů vody se během dne do ulic stihne vylít. I proto mě ráno při pohledu z okna mile překvapilo, že (alespoň prozatím) neprší. Moknutí při čekání na start jsem se bál víc, než moknutí při samotném běhu. To jsem ještě netušil, že vůbec nejlepší je vydatně zmoknout po doběhu…

Na místo startu, tedy ke slavnému Koloseu, jsem vyrazil po svých. S orientací nebyl problém, neboť jen jsem vystrčil nos z hotelu, mohl jsem se nechat nasát davem nadšenců v běžeckých botách a s identickými, modrošedými baťůžky na zádech. Možnost odložit si věci do kamionů sloužících jako šatny jsem nevyužil, do hotelu jsem to měl kousek. I tak zabralo docela dost času, než jsem se propletl přes všechny kontroly a vstupy. Také fronty na WC byly podle očekávání dlouhé, ale v tomto směru není organizátorům moc co vyčítat, pokrýt potřeby více než třinácti tisíc maratonců dostatečným množstvím kadibudek, aniž by kvůli nim zbourali kus města, je prakticky nemožné.

Start probíhal ve třech vlnách podle předem nahlášených časů, cesty do příslušných koridorů byly řešeny šikovně a srozumitelně. S mým pevně vžitým běháním na výsledek (+/-) 3:30 jsem spadal do vlny prostřední (tedy B), která šla na věc v 8:45. Aniž bych se musel kamkoli tlačit nebo cpát, garmina jsem mohl pod startovní bránou zmáčknout přesně třicet vteřin po výstřelu. Dlužno dodat, že to byl náš první společný ostrý start, protože staré dobré stodesítky se v březnu odebraly po šesti letech věrné služby do věčných lovišť satelitních signálů a na mém zápěstí je vystřídal jejich ob-generační, podstatně hubenější a na funkce bohatší následovník Forerunner 230. Zvykáme si na sebe rychle.

Stejně jako běžci čekal na start maratonu déšť. Ještě jsme ani neopustili Benátské náměstí, kde nám do kroku zvučně vyhrávala vojenská dechovka, a už nás skrápěly první kapky. Barva oblohy navíc napovídala, že brzy bude podstatně hůř. A bylo. Zhruba u vlakového nádraží Ostiense, tedy mezi třetím a čtvrtým kilometrem, začalo blýskat a hřmět a drobný déšť se postupně měnil na liják, hustý liják a následně i hodně, hodně, hodně hustý liják. Líbilo se mi, jak dav běžců každému zablesknutí nadšeně aplaudoval. Při pravděpodobnosti jedna ku třinácti tisícům, že uhodí zrovna do vás, je na takové legrácky čas. Být tou dobou a na daném místě jediným pohybujícím se terčem, mažu se schovat do nejbližší restaurace. Pár minut jsem ještě poctivě řešil každou větší louži a snažil se ji obíhat, ale záhy to ztratilo smysl, protože proudy vody byly všude a z mých bot se rychle stala dvě šplouchající akvárka. Ne nadarmo jsem se začátkem tohoto roku stal členem běžeckého oddílu BK Čvacht…

Nutno říct, že počasí bylo po celý závod dubnově rozverné. Hustý déšť totiž brzy přestal a mezi mraky sem tam i prosvitlo sluníčko, jenže sotva jsem se začal radovat, že už nečvachtám a nemám na sobě tričko nalepené jak tapetu, přišel slejvák číslo dvě – o něco kratší, co se času týče, ale o to vydatnější. Alespoň jsme se mohli společně dosyta vysmát s dobrovolníky na osvěžovací stanici, kteří nám i v tomto božím dopuštění nabízeli mokré houbičky. Nic překvapivého mi na tom nepřišlo. Od dob, co jsem jako dítě hltal Maléry pana účetního, vím velmi dobře, že Italové mají zvlášť vytříbený smysl pro relativně jednoduchý situační humor.

Řím je krásné město a organizátoři z něj dají maratoncům ochutnat, co se dá. Proběhli jsme kolem Andělského hradu, po Svatopetrském náměstí ve Vatikánu, náměstí Navona, náměstí del Poppolo i kolem Španělských schodů. Také samotný start a cíl u Památníku Viktora Emanuela II. má své kouzlo, o zázemí maratonu v těsné blízkosti Colossea nemluvě. Ti, kdo se v Praze při PIM rozčilují nad nezáživností karlínské či smíchovské smyčky, by ale nepochybně prskali i v Římě. Také zde je „hluchých“ míst vcelku dost a zejména v pasážích na břehu Tibery jsem měl několikrát pocit, že se motáme stejnými místy pořád dokola.

Co se Italům upřít rozhodně nedá, je elán, s nímž povzbuzují. To, co v Praze známe z Pařížské, je v Římě hned na několika místech, přičemž od pětatřicátého kilometru, kdy se běží centrem nejcentrovatějším, je atmosféra opravdu parádní. Někteří diváci byli obzvlášť nápadití. Zaujal mě například hlouček lepých slečen s vtipnými transparenty, z nichž jeden hlásal, že finišeři jsou sexy. Nevím, jestli se jeho autorka někdy byla podívat, jak vypadá v cíli většina běžců, ale každopádně to od ní bylo milé…

Já se pro tentokrát stal sexy v čase 3:38:08. Povedlo se mi zaběhnout příkladný negativní split, kdy druhá půlka byla téměř o pět minut rychlejší než první. Pokud byste chtěli dosáhnout něčeho podobného, má rada je velmi jednoduchá. Není to v tréninku, ani v hlavě, je to jen a jen věc čůrání. Když si na prvních dvaceti kilometrech odskočíte alespoň sedmkrát (osobáček… že by ta zima a déšť?), nemusíte v závěru ani moc tlačit na pilu. I s tímto hendikepem z toho bylo umístění v první čtvrtině celého startovního pole a velmi lichotivé deváté místo mezi šestadvaceti krajany. Jelikož v Čechách nyní běhá skoro každý, je třeba si takových úspěchů považovat. Je zajímavé, že na žádný jiný než čipový čas se v Římě nehraje, a to ani při sestavování výsledků. Přijde mi to spravedlivé a logické, ale zvykat si na to raději nebudu, protože už za měsíc poběžím v Praze opět ve dvou paralelních vesmírech současně…

Medaile, kterou mi za cílem pověsili na krk, je rozhodně jedna z nejhezčích, co se mi na něm kdy houpaly. Pořadatelé Baroko maratonu či budějovického Mercury maratonu by mi tuhle zkazku asi nevěřili, ale v Římě nejen, že nedávají každý rok medaili stejnou, ale dokonce tu na její design pravidelně vypisují soutěž pro mladé talentované výtvarníky. V letošním roce ji vyhrála Violetta Carpino, která (podle svých slov) chtěla svým dílem symbolicky zachytit propojení mužských i ženských prvků, a to kulisách tvořených nezaměnitelnou siluetou Kolosea. Soudě podle fotky na oficiálním webu římského maratonu, stejně pěkný pohled jako na medaili je i na umělkyni samotnou. Být členem poroty muselo být ryzí potěšení.

V prostoru cíle mě zaskočilo, že se na mě zpoza bariér velmi nepěkně mračí jedna z divaček. Poté, co mi lidé podél trati tři a půl hodiny tleskali a povzbuzovali mě, jsem na něco takového nebyl připravený. Vzápětí mi došlo, že se jedná o mojí manželku. Chtěla mi se synem udělat radost a vyfotit mě při doběhu, jenže jak jsem s něčím takovým nepočítal (původně se chystali do muzea), nevysvětlil jsem jí, kde přesně budeme finišovat, a tak se chudáci prodírali davem  po Via dei Fori Imperiali tam a zase zpátky. Aby idylka rodinného shledání byla dokonalá, přišel v tu chvíli i stylový přídavek aprílového počasí v podobě třetí průtrže mračen toho dne ve stylu konce světa. Když jsem v něm následně na své blízké čekal několik dlouhých minut u východu z cílového koridoru, připadal jsem si nejen jako sobecký manžel a otec, co vlastními vrtochy deptá rodinu, ale též jako odstrašující příklad z příručky o tom, co dělat či nedělat po doběhnutí maratonu. Propocené věci na sobě, studený déšť a vítr, a k tomu ještě drobné kufrování při cestě zpět na hotel… No, koledoval jsem si o ledacos, ale manželství i organismus naštěstí odolaly.

Na Audrey Hepburn a její princeznu Annu jsem samozřejmě nezapomněl. Určitě bych se s ní shodnul, že Řím je náramné město a náramný je tu i maraton. Kdo se na něj vydá, nemůže být zklamaný (tedy nepůjde-li o někoho, kdo z duše nenávidí velkoměstské maratony). Mám-li být ovšem upřímný, Anninýma očima svět po jeho odběhnutí nevidím. Zanechal ve mně mnoho zážitků a vzpomínek, ale to samé mohu říct i o všech předchozích sedmadvaceti maratonech. Na otázku, který z nich na mě udělal největší dojem, budu proto i nadále odpovídat otřepanou frází: každý z oněch běhů byl nezapomenutelný a bylo by obtížné říci…

 

 

Kontakt

42195: Dobytí ráje tomasek.honza@seznam.cz