V Čechách jsou všichni běžci krásní, v Holandsku se z nich stávají superhrdinové. Mám kliku, že letos jsem si mohl dopřát obojí, protože krasavec s nadlidskými schopnostmi, to pro život není zrovna marná kombinace. Po pravdě řečeno jsem ale tentokrát k maratonu žádný speciální bonus ani lákavé reklamní slogany nepotřeboval. Ke štěstí mi úplně stačilo, že jsem se v Amsterdamu mohl postavit na start. V posledních týdnech se mě totiž vytrvale držela jakási prapodivná viróza, jejíž projevy sice nebyly samy o sobě těžké, ale kdykoli jsem ji měl za definitivně překonanou, umanutě se vracela zpět. Po maratonu v Písku jsem toho proto moc nenaběhal, a jak si naopak nerušeně a bez slitování běžel čas, pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že pro jednou budu turistou ne-maratonským. Věřím, že Amsterdam a následně i Haag a Delft, které jsme s rodinou prošli křížem krážem, bych si užil i tak, nicméně znáte to… Jsou různé stupně pokoje, které může dušička mít… Krevní testy i CRP týden před startem naštěstí dopadly dobře, a tak jsem si mohl náš rodinný výlet nakonec přece jen spojit i s premiérovým maratonským zářezem na holandské půdě.
.jpg)
Nutno říct, že v porovnání s jinými městy je Amsterdam ke svému maratonu dosti skoupý. Na to, o jak půvabnou a jedinečnou metropoli se jedná, toho běžcům mnoho nenabídne. Centrum s jeho kanály a mosty minou úplně, a tak jedinou dominantou z kategorie pohlednicových, jíž se na trati mohou pokochat (a dokonce proběhnou pasáží pod ním), je slavné Rijskmuseum. Jinak je to spíše kroužení okrajovými čtvrtěmi a předměstím, v jižní části navíc pořádně roztažené po obou březích řeky Amstel. Ne snad, že by to byla trať škaredá či nezáživná, ale když se celou sobotu před závodem rozplýváte nad neopakovatelným kouzlem amsterdamského centra, připadáte si při běhu samotném poněkud ošizeni. Pocit asi takový, jako by nás na PIMu honili jen po Vršovicích a Nuslích. Co ovšem známky za celkový dojem podstatně zvýší, je start i cíl na Olympijském stadionu. Atmosféra, která na něm vládne, je prostě a zkrátka uhrančivá. Přiznávám bez mučení, že mně osobně stačí k lehkému mrazení v zádech i doběh na ovál na Kladně či ve Stromovce, ale tady, tady to prostě byla pecka.
Radost z výjimečných kulis nepokazil ani fakt, že se před startem muselo na plochu vměstnat čtrnáct tisíc běžců. Naštěstí jsou maratonci lidé velmi skladní, o čemž jsem se mohl přesvědčit již ráno na přestupní stanici amsterdamského metra. Do zcela plného přijíždějícího vlaku se hladce vešlo ještě plnější nástupiště… Teoreticky nemožné, ale viděl jsem to fakt na vlastní oči. Stinnou stránkou této fyziognomické přednosti je ovšem zcela zřejmá neschopnost odhadovat její meze. Aby se někteří z běžců vyhnuli následné tlačenici na schodech (systém, kdy při výstupu z metra musíte přiložit jízdenku ke čtecímu zařízení, je určitě fajn, ale jen do momentu, kdy na zhruba tisíc lidí vycházejí dva fungující turnikety), nahrnuli se v neuvěřitelném počtu i do výtahu pro invalidy. Jeho prostorovou kapacitu sice ošálili dokonale, avšak s váhovými parametry to bylo horší. Zatímco jsme tak my ostatní krůček za krůčkem směřovali k východu, dosti nervózně na nás hleděli ze zaseknuté kabiny. Snad je někdo vysvobodil včas, protože start se dost neúprosně blížil…
Z běhu samotného jsem měl vzhledem k okolnostem obavy. Krizové scénáře, v nichž jsem si sám sebe díky prodělané nemoci představoval ve sběrném autobusu, se naštěstí nepotvrdily a já celou trať procupital v (pro mě standardním) čase 3:39. Síly kupodivu zbyly i na plácání si rukama s dětmi a s rozvernými Duracell zajíčky, poslouchání ryčné holandské dechovky i vyhledávání krajanů podle křestních jmen na startovním čísle. Zatímco u „Jirky“ jsem takto uspěl a mohl s ním krásně prokecat chvíle před startem i pár stovek metrů na trati, u „Aleše“ jsem překvapivě pohořel – i přes dokonale vyvedený háček nad „S“, který jsem měl až dosud za česko-slovenský unikát, mi dotyčný nerozuměl ani slovo, protože to nebyl Čech, nýbrž Slovinec… Amsterdam byl na rozšiřování jazykových znalostí vůbec jako stvořený, neboť jestli pořadatelé nelhali, sešli se na něm běžci z více než stovky různých zemí světa. Předpokládám, že řada sem zamířila s vidinou nového osobáčku. Trať je to opravdu placatá, dokonce tak moc, že když se kousek před koncem objevilo krátké a prudké stoupání, nohy mi úplně zavrněly blahem. Když je rovina moc rovinatá, je to stejné, jako moc kyselé kyselo nebo moc bramborové brambory.
Závěrem si dovolím trochu magických počtů… Startovní číslo jsem měl 4011, což je při troše snahy možno číst i jako 40+1+1, tedy 42. Čili maraton. A 42 je také můj aktuální věk, a co je ještě lepší, Amsterdam byl můj 42. maraton v pořadí. Je-li toto číslo odpovědí na základní otázku života i vesmíru, jak tvrdí jistá a slavná kniha, pak to dopadnout špatně nemohlo a moje obavy byly nejspíš zbytečné. Rozhodně ale mohu říct, že počtem maratonů jsem právě doběhl sám sebe, což ve mě vyvolává smělé naděje, že maratony budou od nynějška přibývat podstatně rychleji než roky…
.jpg)