Toulouse Metropole Marathon 2016: s bryndáčkem v růžovém městě

Loňský výlet do maratonských Benátek se vydařil. Letecká společnost Volotea, která nás na sever Itálie bezpečně dopravila, spojuje Prahu i s jinými městy, a tak mě přirozeně napadlo, jestli by ji nešlo využít pro další a obdobně zajímavý turisticko-běžecký úlovek. Francouzské Toulouse se sice na první pohled nejeví jako bůhvíjak velké cestovatelské lákadlo, ale pohled druhý už může být výrazně jiný – stačí si v mapě povšimnout, že nedaleko od něj leží proslulé středověké městečko Carcassonne. Jelikož stolní hra stejného názvu patří u nás doma k nejoblíbenějším a syn je podobně jako mnoho jiných dětí jeho věku blázen do hradů a rytířů, bylo záhy rozhodnuto. Letos na podzim vyrazíme do země galského kohouta…

Musím potvrdit, že Carcassonne za návštěvu stojí. My jsme si na něj vyhradili celou sobotu (vlakem je to z Toulouse čtyřicet minut ve variantě rychlíku, přes hodinku pak courákem, který staví na každém větším i menším nádraží – okusili jsme oboje…), a tak jsme si chození v jeho spletitých uličkách i pohledů na monumentální hradby a věže užili dosyta. Známí, kteří tu byli v létě, si stěžovali na davy turistů a úmorné vedro. Na konci října nic podobného nehrozí, počasí bylo přijatelné a úzkými uličkami i po hradbách se dalo projít v klidu a bez strkanic. Pěkné je také samotné Toulouse, zejména pak jeho historické centrum a nábřeží po pravém břehu Garonny. Cestovatelské weby doporučují podniknout placenou exkurzi do místní továrny Airbusu a také do interaktivního muzea věnovaného dobývání vesmíru, avšak k tomu jsme se vzhledem k omezenému času nedostali.

Maraton slavil v Toulouse kulaté desáté výročí. Organizátoři jej sice hrdě nazývají maratonem mezinárodním, ale jak se zdá, na startu počítají spíše s domácími, respektive s francouzsky mluvícími účastníky. Anglická verze internetových stránek je na informace dosti skoupá, a tak jsem musel často využívat služeb populárního Google překladače, abych se dozvěděl i něco víc, než se ve městě cosi běží a že to bude pro všechny neopakovatelný zážitek. Jak to tak bývá, „strojový“ překlad vyvolává kouzlo nechtěného, a tak jsem mimo jiné zjistil, že si před závodem nemusím vyzvednout startovní číslo jako na jiných maratonech, ale bryndáček, bez kterého mě na trať nepustí…

Registrace probíhala na hlavním náměstí (Place du Capitole), kde na celý víkend vyrostlo malé a střežené stanové městečko. Pouštěli do něj ovšem každého, nikoli jen běžce, pouze si trochu hráli na prohledávání batohů, protože výjimečný stav kvůli hrozbě teroristického útoku ve Francii trvá. Potvrdilo se, že jedinou řečí, kterou byli organizátoři připraveni s běžci rozmlouvat, byla domácí francouzština (to ostatně platilo pro všechny obyvatele Toulouse, snad jen s výjimkou recepčního v našem hotelu). Paní u výdeje startovních čísel na mě vesele spustila a ani mé opakované upozornění v angličtině, že nerozumím jediné slovo, ji nedokázalo zarazit, natož snad pokusit se najít společnou řeč. Trochu zaváhala, až když jsem se zeptal, zda autobusy, které by měly maratonce dopravit na start, pojedou ze stanice metra Aréne, jak naznačoval plánek na internetových stránkách místního dopravního podniku. V tu chvíli zavolala na pomoc svého kolegu, který – nečekaně – mluvil také pouze a jen francouzsky. Štěstí, že k samotnému rituálu s předáním čísla a startovního batůžku stačilo ukázat jméno v pasu, jinak bych tam možná stál dodnes. Potvrzení od lékaře, že na trati s největší pravděpodobností nezemřu, jsem díkybohu poslal naskenované předem.

Toulouse se přezdívá „růžové město“, neboť právě růžová dominuje fasádám místních domů. Těžko tedy překvapí, že se s ní šlo setkat jak na zmíněném baťůžku, tak později i na finišerské medaili (mimochodem moc pěkné) či na koberci, po němž jsme v neděli slavnostně dobíhali do cíle. Růžové bylo ovšem též účastnické tričko Asics, což u registrace vyvolalo docela slušné pozdvižení. Být někde poblíž skrytá kamera, diváci se mohli bavit. Ženám se tričko líbilo, ale většina mužů (mě nevyjímaje) si jej po vylovení z baťůžku prohlížela dost nevěřícně, často i s důkladnou analýzou nášivky, zda nejde o omylem předanou variantu „female“. Všichni se každopádně zoufalým pohledem ujišťovali, že jsme na tom stejně… Vyrazit s tímhle sponzorským dárkem na jaře na Ladronku nebo do Hvězdy, to bude docela výzva. Na druhou stranu, člověk by měl bojovat proti předsudkům všeho druhu, barvy triček nevyjímaje. Jen kdyby ta růžová, kterou japonští designeři zvolili, nebyla tak strašně a opravdu růžovou, ale třeba růžovo-fialovou nebo růžovo-červenou…

Start maratonu připadal na půl desátou v neděli ráno. V hotelu Raymond IV., kde jsme bydleli, nabízeli snídaně od půl sedmé, takže jsem do boje vyrazil příjemně posilněn čerstvou bagetou a několika druhy sýrů. Velké městské maratony mívají výhodu, že na start vás spolehlivě dovedou davy běžců, které na první pohled poznáte podle stejného baťůžku, jaký máte vy. Sotva jsem vystrčil nos ze dveří, hned jsem také pár takových uviděl, jenže každý mířil jinam. Dalo se to vysvětlit tím, že Toulouse má dvě linky metra a teoreticky šlo k přiblížení se k místu startu využít obě. Zmatek ovšem pokračoval i v metru samotném. Běžci nastupovali do vlaků v obou směrech a někteří dokonce vylézali z přijíždějícího spoje a vycházeli ze stanice kamsi ven do ulic. Naštěstí jsem se tím vším nenechal zviklat a vyrazil na původně plánované Arénes. Ve vlaku, který nikdo neřídil (trochu zvláštní pocit svěřit svůj osud automatu), nás bylo v běžeckém víc, včetně docela ostrého týpka s mohutným tetováním, bradkou a náušnicemi v uších i nose, na němž se růžové maratonské tričko vyjímalo obzvlášť pěkně. Dopravním podnikem slibovaný autobus opravdu jezdil a dokonce nás jeden rovnou vítal otevřenými dveřmi a příjemným teplem uvnitř, sotva jsme vylezli na nástupiště.

Start samotný probíhal na mostě Pierre de Coubertina, kousek od stadionu místního fotbalového klubu. Svého času za něj hrával i náš Václav Němeček, na kterého prý místní fandové rádi vzpomínají. Před pár měsíci tu také v rámci mistrovství Evropy čeští fotbalisté statečně prohráli se Španělskem 0:1, a to až gólem tři minuty před koncem.

Vstup na most byl ve stylu bezpečnostní kontroly na letišti, včetně rámů a nepříjemné ochranky, která samozřejmě mluvila opět výhradně francouzsky. Kromě maratonu z mostu startovaly také další běhy, ale dělo se tak v jiných časech, díky čemuž jsme měli celé zázemí jen pro sebe. Maratonuchtivých nás tam byly necelé tři tisíce, přesto si myslím, že čtrnáct toalet, které se nám nabízely, k úplnému komfortu tak úplně nestačilo. Zaujalo mě nicméně, že na rozdíl od Prahy se tu při čekání na ně uplatňoval jiný systém. Fronty nestály na každou z nich zvlášť, ale vždy jedna fronta na tři až čtyři toiky. Uživatelsky je to taktika tuze příjemná, neboť to mimo jiné vede k výskytu jevu, o němž sociální psychologové hovoří jako o difuzi odpovědnosti. Když už si v budce spokojeně dřepíte a máte jistotu, že ono nervózní podupávání před jejími dveřmi se netýká jen vás, ale dalších dvou až tří kolegů, cítíte se za každou minutku, po kterou se tam zdržíte, mnohem méně provinilí. Po vykonání nezbytného už pak stačilo jen odevzdat růžový batoh s věcmi do jednoho z kamionů, které je vezly do cíle, a vyrazit do startovního koridoru.

Marsejéza, na kterou jsem po loňském emotivním zážitku z Itálie docela těšil, kupodivu nezazněla. Někdo v popředí chvíli řečnil do mikrofonu, společně jsme dělali jakési gesto rukama nad hlavou, pak se zase hovořilo, pak chvíli nic, a pak se najednou a zčistajasna běželo, i když ani výstřel, ani nic podobného jsem nezaslechl. Možná se pořadatelé báli, že v současné ustrašené době by rána z pistole vyvolala mezi běžci paniku. Bylo docela chladno a větrno, a tak jsem to všechno moc neřešil a byl hlavně rád, že jsme se dali konečně do pohybu. Na mostě byl proud maratonců docela hustý, ale sotva se seběhlo do široké ulice za ním, měl každý místa, kolik si jen přál.

Oproti předchozím ročníkům, kdy se podle informací vyčtených z internetu běhalo kamsi z centra na francouzský venkov a zpět, nás tentokrát čekal zbrusu nový okruh městem. Naplánován byl zajímavě. Nejprve jsme měli celé Toulouse oběhnout po jeho východní straně, a to převážně cyklostezkou v parcích a lesíku nedaleko dálnice, a následně od zhruba dvacátého kilometru křižovat nejprve různými částmi předměstí, a pak i samotným centrem sem a tam, včetně míst, kde je podle turistického průvodce možné potkat nejvýznamnější toulouské památky.

Atmosféra mi trochu připomínala Prahu. Diváci totiž byli ve větším počtu jen na některých místech, jako například na mostech či poblíž centra. Oproti Pražanům jim ale nutno ke cti přičíst, že když už k trati dorazili, dávali o sobě pořádně vědět, a to většinou pomocí hlučného „Allez, allez!“. Za osobitou toulouskou variantu tohoto tradičního francouzského pokřiku jsem dobrých dvacet kilometrů považoval volání „alléžán“, které občas též zaznělo. Až pak mi došlo, že tahle hláška patří výhradně mé maličkosti, a to díky křestnímu jménu na bryndáčku a přirozené tendenci místních obyvatel vyslovovat ho pěkně po svém.

Úsek městskou zelení podél dálnice byl sice méně záživný, ale zase tu byla k dispozici řada stromů a husté křoví, což ocenili všichni, kdo si potřebovali odskočit. Přišlo to vhod, protože po celé trase nebyla ani jedna jediná oficiální toika. V tom mě organizátoři trochu nemile překvapili. S občerstvením to bylo o poznání lepší, voda každých pár kilometrů, později i nějaký ten iont nebo limonáda, k jídlu pak standardně banány, pro přilepšenou též rozinky, sušenky, čokoláda nebo kostky cukru. V cíli pak čekalo hotové pohoštění, včetně nakrájených salámů a sýrů. Pustit jsem se do nich ale zdráhal, protože během dne teplota rychle stoupala a v čase, kdy jsem se k těmto lahůdkám dostal já, už bohužel moc vábně nevypadaly.

Někde kolem desátého kilometru jsme míjeli výše vzpomínané muzeum kosmonautiky, a tak jsem si alespoň přes plot prohlédl padesát pět metrů vysokou maketu rakety Ariane, jejíž skutečná sestřička vynáší družice na oběžnou dráhu. Druhá polovina trati mě každopádně bavila víc. Přibylo totiž diváků i zajímavých míst ke koukání, a jelikož se mi běželo lehce a uvolněně, docela jsem si to všechno užíval. K dobré náladě přispěl i zážitek z jednoho z mostů, kdy se za mými zády ozvalo nesmělé „Dobrží den, achoj“. Běžel jsem v tričku Alpine pro s nápisem Czech Republic na zádech, a tak se ke mně nadšeně hlásil jeden z domácích maratonců, který podle svých slov pobýval v devadesátých letech v Praze a prošel u nás krátkým kurzem češtiny.

Posledních pár kilometrů vedlo přímo v centru a povzbuzování tu bylo tak intenzivní a davy diváků husté, že jsem si bohužel nevšimnul vlastní rodiny, která na mě trpělivě čekala kousek od cíle. Dostal jsem se do něj v čase lehce nad 3:32 jako 474. v pořadí. Václav Němeček se tak o své místo v srdcích toulouských sportovních fanoušků bát nemusel, na mě vzpomínat určitě nebudou. Z mého pohledu ale spokojenost, maraton jsem si užil a i po jeho absolvování zůstal ve stavu, který umožňoval (po nezbytném zkultivování se ve sprše a doplnění energie) pokračovat po zbytek odpoledne v objevování turistických památek. Dlužno říct, že v jeho rámci jsme nepotkali jen davy culících se maratonců, půlmaratonců, desítkářů či štafetářů, kteří již měli své snažení zdárně za sebou, ale u katedrály Saint-Étienne narazili i na posledního bojovníka na maratonské trati, za nímž jel trpělivě vůz pořadatelů. Mám pocit, že do cíle mířil mimo předepsaný časový limit, ale o to větší jsem k němu cítil obdiv. Líbilo se mi navíc, že se tvářil docela spokojeně.

Spokojeni jsme každopádně v pondělí opouštěli růžového město i my. Pokud někdo hledá středně velký a zároveň rovinatý a rychlý zahranční maraton, Toulouse ho určitě nezklame. S návštěvou Carcassonne z toho může být opravdu pěkný rodinný výlet, a vydrží-li na dané trase Volotea, dá se vše pořídit za docela rozumné peníze. Jen se musíte smířit s tím, že univerzálním světovým jazykem je tu francouzština, a nesmíte se samozřejmě stydět za to, že po ulicích a před očima stovek diváků pobíháte s bryndáčkem…