Vyrazit si na maraton do zahraničí, to bylo dlouho mé velké a nijak neskrývané přání. Splnit se mi mohlo již vloni v listopadu na Francouzské riviéře mezi Nice a Cannes, ale kvůli komplikacím s letenkami z toho nakonec sešlo. Maratonsko-turistická premiéra tak musela počkat, nicméně o to lákavější kulisy slibovala. Přesvědčit rodinu, že výlet do Benátek bude krásný (i když tatínek na pár hodin sobecky zmizí oddat se své běžecké vášni), nebylo těžké, protože tohle severoitalské město je rozhodně z těch, které stojí za navštívení. Maraton se tu pořádal již po třicáté, avšak hned na úvod je nutno zdůraznit, že ač je názvem s Benátkami nedílně spjat, realita je trochu jiná. Připravit trasu o délce dvaačtyřiceti kilometrů v ostrovním městě tvořeném spletí vodních kanálů a úzkých uliček je nemyslitelné, a tak jsou Benátky samotné běžcům předloženy až jako sladká odměna na úplný závěr. Abyste si jejich magického kouzla užili, musíte se nejprve trpělivě prokousat čtyřiceti kilometry, které s tímto věhlasným městem a jeho charakteristickými a tolik obdivovanými rysy nemají příliš společného.
Na cestu jsme se vydali v pátek brzy ráno. Už v odletové hale u přepážky španělské nízkonákladovky Volotea, která vás do Benátek dopraví za velmi sympatickou cenu, jsem nenápadně pokukoval po ostatních spolucestujících, zda mezi nimi neobjevím jiného maratonuchtivého krajana. Pár lidí na to podle sportovní obuvi vypadalo a nakonec jsem ve frontě na odbavení zaslechl přímo za sebou rozhovor mezi manželským párem, který řešil, jak se dostat z letiště do maratonského Expa. Hned jsme si proto mohli vyměnit načtené poznatky z Internetu o místní dopravě a popřát si cestovatelské i běžecké štěstí. Let samotný trval necelou hodinu a nebýt slunce urputně svítícího do okýnek, Benátky jsme mohli obdivovat již během přistávacích manévrů nad letištěm. Bylo to ovšem naposledy, kdy jsme se na slunce mračili. Po celý pobyt nám neuvěřitelně přálo, až to vypadalo, že jsme se na konci října zázračně vrátili kamsi do příjemného léta.
Na skutečnost, že Benátský maraton je o Benátkách jen z části, nás organizátoři taktně připravovali již umístěním zmíněného Expa. Nacházelo se v parku San Giuliano, který není v Benátkách, ale v Mestre – tedy v pobřežním městečku, které většina průvodců nešetrně popisuje jako ošklivějšího sourozence Benátek a do kterého se z nich samotných postupně kvůli neúnosným nájmům stěhuje většina obyvatel. Cestu nám to ovšem příliš nekomplikovalo, neboť přímo u brány parku staví autobus číslo pět, který spojuje Benátky s letištěm Marca Pola. Složitější bylo jen odhadnout správný moment, kdy se s kufry rvát ze dveří, neboť na displeji v autobusu ženoucím se anonymním předměstím se informace o zastávkách neobjevovaly a na většině z nich řidič ani nepřibrzdil. Pomohl nám naštěstí domorodý mladík s bílým iphonem v ruce, který vyhověl našim prosbám a včas nás na vytouženou stanici upozornil.
Expo se odehrávalo v rozlehlém stanu a nabízelo vcelku očekávané služby. Kromě vyzvednutí čísla, účastnického trička a tašky s drobnými pozornostmi od sponzorů tu byla možnost bloudit stánky lákajícími na jiné maratony či na výrobky více či méně spojené s běháním. Rodinu jsem nechtěl záležitostmi okolo maratonu otravovat více, než bylo nutné, a tak jsem se moc nerozhlížel a namířil si to rovnou k výdeji startovních čísel. Fronta žádná, vše bylo vyřízeno během chvilky, a to i díky tomu, že potřebné náležitosti jsem splnil předem (včetně naskenovaného a e-mailem zaslaného potvrzení od lékaře, že jsem fyzicky schopen maraton absolvovat). Váhal jsem jen nad velikostí trika, tedy zda vzít M nebo L. U různých modelů a výrobců spadám do té či oné kategorie, a tak jsem si chtěl být jistý, že mi triko dokonale padne. Organizátoři si na něm totiž dali záležet a ve spolupráci s ASICS jej u příležitosti třicátého ročníku vyvedli v krásných barvách Benátské vlajky (rudá a zlatá) a se zajímavými motivy historického písma. Dobrovolník u výdeje mě poslal k jinému stánku, kde si prý mohu obě varianty v klidu vyzkoušet. Slečna, která ho obsluhovala, se mnou ale byla rychle hotová. Přísným pohledem si mě změřila a nekompromisně stanovila diagnózu „medium“. Polemizovat jsem si s ní netroufal, ale jak se ukázalo později na hotelu, kde jsem se do trička nedočkavě nasoukal, míry měla v oku. Nevím sice, na koho a kde s ním budu dělat dojem, ale je opravdu pěkné a funkčních trik s dlouhým rukávem moc nemám. Mezi sponzorskými dary nejvíce potěšila plechovka piva Bavaria. Překvapilo mě jen, že se nevaří v Bavorsku, jak by název napovídal, ale v Holandsku. Chutnalo každopádně velmi příjemně (též vyzkoušeno na hotelu). Zbytek „stravitelného“ obsahu igelitového vaku (sušenky, vodu apod.) jsem jako odpustek za zdržení odevzdal manželce a synovi. Ten se po chvíli přemlouvání nechal u jednoho ze stánků zvěčnit na služební motorce místních carabinieri, kterým se očividně líbil, a nedali pokoj, než ho na stroj usadili. Z českého pohledu stál za pozornost stánek Run Czech. V době naší návštěvy ovšem prezentoval pouze vystrčený zadek jednoho z účastníků, který využil prázdného stolku a cosi si na něm horečně zapisoval. Na omluvu Carla Capalba a jeho týmu je ovšem nutno říct, že Expo v tu chvíli probíhalo sotva dvě hodiny, takže je velmi pravděpodobné, že později byly na stánku k vidění zajímavější, a běhání v našich krajích přece jen vhodněji propagující věci.
Na cestu z Mestre do Benátek jsme využili tramvaj, kterou tu slavnostně uvedli do provozu teprve před pár dny. Trochu překvapivě jezdí jen po jedné kolejnici (vzhledem k mému technickému ne-talentu jsem raději moc nedumal na tím, jak je něco takového možné) a zvuky vydává prapodivné, nicméně jízdné bylo ve srovnání s autobusem (8 euro) doslova za „hubičku“ (1,5 euro), takže nebylo nad čím váhat. Z oken jsem si také mohl poprvé prohlédnout atrakci, o níž bývá na maratonských blozích v souvislosti s Benátkami pravidelně zmínka. Na rozdíl od jiných maratonů se tu běžcům do cesty nestaví na pětatřicátém kilometru pověstná zeď, nýbrž most – konkrétně Ponte Liberta, tedy Most Svobody, otevřený již v roce 1933 Benitem Mussolinim. Měří téměř čtyři kilometry a mnozí maratonci ho ve svých vzpomínkách nelítostně proklínají, neboť běh po něm prý trvá věčnost a Benátky jsou stále a jen na dalekém obzoru, bez nejmenší ochoty se alespoň trochu přiblížit. Na všechny zkazky tohoto typu jsem si pochopitelně v tramvaji vzpomněl, ale zatím nebyl důvod si jimi kazit náladu.
Páteční odpoledne i celou sobotu jsme s rodinou naplno zasvětili turistickému objevování Benátek. I tak se mi ale maraton připomínal často. Každou chvíli jsem potkával jeho budoucí účastníky (spolehlivým poznávacím znakem byly kromě vaku z Expa i takové modely běžeckých bot, jaké turisté zaručeně nenosí) a na nábřeží navíc finišovaly přípravy, zejména pak dokončování plošin přes schody na mostech přes kanály (nechávají je tu až do března, aby byly Benátky alespoň na pár měsíců přístupnější pro turisty s omezenými možnostmi pohybu) a také stavba pontonového mostu přes Grand Canal, který je určen výhradně maratoncům a hned po závodě ho opět rozeberou. V sobotu jsme pod ním propluli vaporettem (místním autobusem v lodním podání) a já se mohl na chvíli zasnít, jaké to asi bude, až po něm pocupitám se čtyřiceti kilometry v nohách. Nanečisto jsem si také se synem vyzkoušel běh cílovou rovinkou kolem čerstvě dostavěné tribuny pro diváky, ale moc dobrý nápad to nebyl. Nohy mě po dvoudenním chození od jedné památky ke druhé bolely tak, že i těch pár metrů mi připadalo nesnesitelných. Poprvé mě tak přepadly mírné obavy, zda jsem kombinace horlivé pěší turistiky po městě s následným maratonem schopen. Naštěstí se ukázalo, že byly liché.
Maratonská neděle začala hodně brzkým vstáváním. Na start do vesničky Strada nás měly odvést autobusy z Tronchetta, což je poloostrůvek s přístavem pro velké lodě a s tržnicí na západním okraji Benátek. Dlouho jsem na Internetu zkoumal, jak se tam na sedmou hodinu ranní dopravit vaporettem, ale nakonec jsem zvolil přesun po svých. Z hotelu jsem to měl zhruba tři kilometry, což vzhledem k tomu, co mě čekalo, byla porce zanedbatelná. Noční posun času z letního na zimní sice teoreticky znamenal o něco delší spánek, ale lehká nervozita, abych nezaspal, mě stejně vzbudila někdy po čtvrté. Najedl jsem se z vlastních zásob (hotel snídani podával až od osmi), vykonal všechny potřebné předstartovní úkony a vydal se do stále ještě setmělých ulic. Trochu jsem se obával, jestli v nich nezabloudím (v Benátkách je to velmi snadné, což jsme si během našeho pobytu několikrát úspěšně ověřili), ale dlouho jsem si z toho hlavu dělat nemusel. Čím blíže jsem byl místu odjezdu, tím hustěji se ze všech směrů rojily postavičky s již dobře známými vaky přes rameno. Organizátor si vymínil, že chce-li si běžec do cíle z místa startu cokoli poslat, musí tak učinit právě v nich (součástí startovního setu byla také samolepka s číslem, která se na vak přilepila a která ho následně ztotožnila s konkrétním maratoncem).
Na Tronchetto jsem dorazil chvilku po půl sedmé, tedy dobrých dvacet minut před plánovaným odjezdem prvních autobusů. Přesto mě jeden z nich, hustě zaplněný natěšenými běžci, míjel již cestou, a další, neméně nacpaný, čekal s otevřenými dveřmi na zastávce. O kus dál ale parkovaly další, a tak jsem se rozhodl na ně lstivě vyčkat, protože jsem si i vzhledem k odchozeným kilometrům v předešlých dnech dělal zálusk na místo k sezení. Tato taktika se vyplatila a já si po chvilce čekání mohl cestu na start skutečně vychutnat pěkně v klidu a u okénka. No, v klidu… Projíždět trať maratonu před jeho startem v opačném směru je psychicky docela náročné, neboť čím déle jedete, tím nepravděpodobnější vám připadá, že něco tak dlouhého uběhnete. Cestovali jsme dobrých čtyřicet minut a atmosféra na palubě napovídala, že jsem nebyl jediný, kdo nad něčím takovým dumal. Většina maratonců rozpačitě pokukovala po krajině ubíhající za okny a do řeči (nebo snad dokonce do smíchu) nebylo nikomu. Po maratonu z Prahy do Dobříše jsem tu sice velebil tratě z jednoho místa na jiné coby návrat k původnímu smyslu běhání, avšak tady, po sedmé ráno a kdesi na odlehlých italských okreskách se mi to jevilo tak nějak jinak.
Zamlklost a lehce skličující nálada vládly také v následném pěším průvodu od autobusů do zázemí závodu, které tvořil velký stan na převlékání (kluci a holky pěkně dohromady, Italové nejsou žádné upejpavky) a zhruba čtyřicet mobilních toalet. Byla vcelku zima, a tak mě potěšilo, že kousek od nich rozlévali dobrovolníci v pozoruhodných kloboučcích s pérkem teplý čaj do kelímků. Nevím, zda se jednalo o místní variantu Sokola či jiného bohulibého spolku, ale každopádně se ti sympatičtí a usměvaví lidé zasloužili o to, že moje nálada se po pár hřejivých a sladkých doušcích prudce zvedla. Přispěl k tomu též fakt, že slunce konečně prorazilo ranní opar a teplota vzduchu se stala přijatelnější. Času byla spousta, a tak jsem se zvědavě vydal na průzkum do prostoru startu. Ten byl nachystán před Villu Pisani, historicky cenné a honosné sídlo bývalé aristokracie, kde svého času pobýval i císař. Organizátoři v propozicích pyšně hlásali, že u příležitosti třicátého výročí maratonu se jeho brány poprvé a zcela výjimečně běžcům otevřou a kdo bude mít zájem, může si interiéry zámečku prohlédnout. U vchodu do přilehlých zahrad rozdávali dobrovolníci vstupenky, a tak jsem neváhal, a vkročil. Stavba vypadala lákavě, ale dělilo mě od ní pěkných pár metrů parkových cest a pěšin, což mě, stejně jako většinu ostatních maratonců, od návštěvy odradilo. Alespoň jsem si zámek vyfotil na mobil, abych nebyl za nevděčníka.
Po návštěvě toalet, kterou jsem stihl jen krátce před tím, než se u nich vytvořily nekonečné fronty, jsem učinil pokus dostat se do hromadné převlékárny. Byla v ní doslova hlava na hlavě, což bylo zapříčiněno i jistou natvrdlostí některých běžců. Místo toho, aby po převlečení kolegiálně uvolnili prostor dalším zájemcům, zůstávali dřepět na lavicích. Chápu, že uvnitř bylo příjemně teplo, ale trochu více ohledu k potřebám ostatních by přišlo vhod. Malý ždibec na jedné z laviček se mi po chvíli postrkování podařilo získat, ale na žádné zásadní tělesné manévry to rozhodně nebylo. Jako obvykle jsem měl v plánu důkladně se promazat na kritických místech, ovšem když jsem zjistil, že zhruba patnáct centimetrů od nich má obličej jedna z běžkyň, rychle jsem si to rozmyslel. Mnohem lépe než stan mi pak posloužilo místo u zdi jednoho z okolních domů. Ani tam jsem sice nebyl sám a zírat na mé intimní partie mohl leckdo, ale oproti předchozím podmínkám to byla nebetyčná změna k lepšímu.
Pak už zbývalo jen nacpat věci do vaku a odevzdat je do jednoho z kamionů, který měl naše cennosti odvést do cíle. Když jsem viděl, jak ledabyle dobrovolníci vaky do nákladového prostoru házejí, zapochyboval jsem, že se se svými svršky, ale také mobilním telefonem, s nímž jsem běžet nehodlal, ještě někdy shledám. O to milejší překvapení mě v cíli čekalo. Nejen, že tam můj vak spolu s ostatními byl, ale navíc v nich organizátoři měli dokonalý pořádek a dobrovolníkovi trvalo sotva pět vteřin, než našel ten pravý.
Návštěvou zámku sice většina maratonců pohrdla, ale nikoli tak exkurzí do křovin a stromů v jeho přilehlém parku. Pořadatelé nám sice v propozicích močení v okolí slovutné památky výslovně zakázali, ale nevěřím, že něčemu takovému sami věřili. Čtyřicet toalet na víc než šest tisíc běžců, to je poměrně snadná rovnice s dosti předvídatelným výsledkem. Lístky k prohlídce zámku, které dobrovolníci u bran dosud ochotně rozdávali, se tak rychle proměnily na velmi žádanou vstupenku na veřejné toalety, přičemž název samotné památky (Pisani) nabral pro angličtiny alespoň trochu znalé běžce poměrně humorný symbolický rozměr. Stejně jako v převlékárně tu platilo, že na holky a kluky se nehraje, zkrátka stoupni si či podřepni, kam je libo. Vhodných míst byl každopádně dostatek. Jen doufám, že nám duchové bývalých zámeckých zahradníků odpustí. Na takové věci asi nebyli z dob, kdy se tu mezi okrasnými keři a stromy promenádovala benátská smetánka, zvyklí. Mírnou tlačenicí jsem se pak dostal ke vstupu do startovních koridorů, kde poměrně přísně a dokonce nadvakrát kontrolovali, necpe-li se někdo jinam, než patří. Já takové touhy rozhodně neměl, s časem osobního rekordu, který jsem do přihlášky uvedl (3:14), mě automaticky zařadili do žlutého, tedy druhého sektoru, což mi připadalo možná až příliš lichotivé. Kousek přede mě si navíc stoupli vodiči na čas 3:30, kolem něhož mi to poslední dobou tak nějak samo od sebe běhá, takže dohromady vlastně ideální podmínky.
Start maratonu byl stanoven „přibližně“ na 9:40. Lidé nezdravě inklinující ke kulturním stereotypům by to jistě označili za typicky ITALSKÝ, tedy poněkud ležérní přístup. Tak zásadní věc, jako je odstartování závodu, by mělo být určeno přesně, nikoli neurčitě. Ani si nechci domýšlet, jaké diskuze by se vyrojily na českých běžeckých fórech, kdyby se podobně zachovali organizátoři PIM. Důvodem ovšem v tomto případě nebyla italská nátura, nýbrž chystaný televizní přenos. Jeho režisér, a patrně především doba potřebná na odvysílání všech reklam a upoutávek na jiné programy, byly tím, kdo měl ohledně startovního výstřelu hlavní slovo. Televizní helikoptéra nám už také neúnavně kroužila nad hlavou. Zbývající čas jsem si krátil zkoumáním startovních čísel s vlaječkami, mezi nimiž jasně dominovaly barvy domácí trikolóry. V jednu chvíli jsem se již chystal oslovit běžce v oranžovém tričku z PIM, ale ukázalo se, že se nejedná o krajana, nýbrž o maratonce z Francie. Jako obvykle se moje myšlenky začaly obsedantně i kompulzivně stáčet k základním tělesným potřebám. Jejich uspokojení však komplikovala skutečnost, že koridory se definitivně uzavřely a z jedné jejich strany byl plot a z druhé prudký sráz k řece, na jejímž opačném břehu postávali místní občané a zvědavě nás okukovali. Řadě maratonců to ovšem pranic nevadilo a bezstarostně si do řeky ulevovali. K mému úžasu se brzy přidala i jedna běžkyně, která se navíc tvářila, jako by nebylo na světě nic přirozenějšího. Dokážete-li na tváři vykouzlit odzbrojující a sebevědomý úsměv, můžete v podstatě dělat cokoli a kdekoli… Možná i proto jsem se nakonec odhodlal ke stejné (a úspěšné) akci, byť se tomu doteď divím.
Moderátor neustále cosi vykřikoval do tlampačů, ale omezoval se takřka výhradně na italštinu, díky čemuž jsem se v aktuálním dění orientoval jen podle následných reakcí davu. Ten chvilku divoce jásal (patrně při startu handbikerů a také v okamžiku, kdy po druhém břehu řeky volným tempem proběhly rozcvičující se černé gazely z Keni a sousedních zemí) a chvilku naopak uctivě mlčel (k obloze v té době stoupaly balonky s černou stužkou, z čehož jsem odvodil, že za kohosi držíme minutu ticha). Působivá byla italská hymna, kterou si většina domácích s chutí zapěla – docela jsem jim v ten okamžik záviděl, že ji na rozdíl od nás mají příhodně bojovnou a ráznou, tedy pro duševní nakopnutí před maratonem téměř ideální. Vzápětí už přišlo na řadu hromadné odpočítávání a na jeho konci vytoužený start. Moje malé italské dobrodružství s cílem ve městě, které denně navštíví padesát tisíc turistů z celého světa, mohlo začít.
Mile mě překvapilo, že ač byl dav hustý a silnice po startu poměrně úzká, žádné strkanice či pošťuchování se až na pár výjimek nekonaly. V klidu jsem tak mohl nasadit bohatě zažité tempo kolem pěti minut na kilometr a kochat se okolní krajinou. Podél řeky Brenta jsme se hned na druhém kilometru dostali do vesničky Fiesso d´Artico, údajně proslulé výrobou bot. Tady na nás také poprvé ve větším počtu čekali diváci. Z pražských květnových maratonů mám dobře odkoukané, že Italové umí fandit hlučně a vášnivě, což se tu jednoznačně potvrdilo. Tam, kde se diváci vyskytovali, byla atmosféra živá a bouřlivá, avšak celkově je nutno říct, že díky trase vedené povětšinou mimo zabydlené lokality se jedná o maraton spíše komornějšího rázu. Příjemné bylo, že podobně jako v Praze se tu můžete setkat s kapelami podél trati. Většina z nich hrála docela řízný rock, což přišlo k chuti. Dočkal jsem se živého provedení písně od mých oblíbených The Strokes, ale i hitovky z osmdesátých let či třemi dámami procítěně zpívané „Let it be“ byly vítaným rozptýlením.
Na pátém kilometru, kdy jsme probíhali městečkem Dolo, čekala první občerstvovací stanice. K dispozici byla jen voda. Překvapilo mě, že ji nabízeli v půllitrových plastových lahvičkách. Pilo se z nich lépe než z kelímků, na které jsem z českých maratonů zvyklý, ale na druhou stranu mi to celé přišlo jako zbytečné plýtvání. Většina běžců totiž z lahve upila sotva pár doušků a odhodila ji na zem. Poloviční objem by nám určitě stačil. Následující kilometry plynuly velmi rychle. Běželo se neustále po rovině a na kvalitním hladkém asfaltu, takže se zdálo, že to jde tak nějak samo. Musel jsem se dokonce hlídat, abych zbytečně nezrychloval a nepromarnil drahocennou energii předčasně. Dobrým kontrolním bodem byli zmínění vodiči na 3:30, které jsem měl tou dobou neustále na dohled. Jejich strategie byla nicméně prapodivná. Zhruba do půlmaratonu běželi tempem kolem pěti minut na kilometr (tedy tak, jak měli), ale pak se zčistajasna splašili a zmizeli kdesi v dáli. Možná za tím byla snaha smazat rozdíl mezi oficiálním a čipovým časem, jinak si to nedokážu vysvětlit. V kůži běžce, který by se spoléhal výhradně na jejich služby, bych každopádně být nechtěl, taktika to byla přinejmenším riskantní.
Před Mirou, kterou jsme probíhali na desátém kilometru a kde nás opět osvěžila jak voda, tak snaživě fandící diváci, jsem před sebou spatřil běžce s českou vlajkou na dresu. Ukázalo se, že je to ostřílený maratonec z Liberce, který v příštím roce plánuje překonat bájnou hranici sta maratonů. Prohodili jsme pár slov, ale brzy jsem se raději odpojil, protože jeho tempo mi přišlo o něco svižnější než mé. Dalšího krajana jsem již bohužel nepotkal, ale jestli jsem se při následném prohlížení výsledkové listiny nespletl, celkem do cíle dorazilo sedmnáct Čechů. První z nás se dokonce s časem 2:41 umístil na skvělém pětadvacátém místě.
Příjemný běh kolem řeky trval do zhruba dvacátého kilometru, kde přišla téměř bez varování méně líbivá část trati. Než jsme vběhli do města Marghera, museli jsme přetrpět nejen jeho průmyslové předměstí, ale též z části rozkopanou vozovku. S výhledem na chemičku či cosi podobně atraktivního nám pořadatelé těsně před půlmaratonem poprvé nabídli kromě vody i drobné pochutiny (ovoce a sušenky), a také iontový nápoj. Možná v tom měla být určitá symbolika, protože o chemické podstatě sportovních nápojů si nelze dělat velké iluze. Přesto jsem si trochu barevného jedu dal, abych doplnil potřebné minerály. Vodu jsem v té době již pravidelně využíval nejen k pití, ale také k polévání hlavy a krku, protože teplota citelně stoupla. Horko sice nebylo, ale slunce už nás docela obstojně opékalo. Půlmaratonem jsem následně proběhl v čase 1:45, a to na 1700. místě průběžného pořadí.
Navazující kilometry, kdy jsme probíhali centrem Marghery a Mestre, byly z hlediska atmosféry u trati zdaleka nejlepší. Nejvýživnější to bylo kolem pětadvacátého kilometru v Mestre, kde si běžci mohli na pár minut připadat jako cyklistický peloton na Tour de France. Cesta se tu zúžila mezi špalíry nadšeně aplaudujících diváků, jejichž „Bravo“ mi zní v uších doteď. Snažil jsem se odvděčit alespoň tím, že jsem si co možná nejčastěji plácal s dětmi, jejichž drobné ručky vyčnívaly z davu. Zajímavým, i když oproti hluku ve zbytku Mestre nezvykle tichým, byl také průběh dlouhou chodbou pod vlakovým nádražím. To už jsme se pomalu blížili na známá místa, tedy do parku San Guiliano, kde v pátek a v sobotu probíhala registrace.
Organizátoři v propozicích varovali, že jinak velmi rovinatý charakter maratonu se tu dočasně změní. Strašení to ovšem bylo zbytečné. V parku sice na jeden kopeček došlo, ale bylo to jen pár desítek metrů a převýšení spíše zanedbatelné. Přesto u něj stál dav řičících diváků i větší hlouček pořadatelů, takže to v součtu vypadalo jako horská prémie mimořádné kategorie. Stále častějším jevem se tu stával trpký přerod z běžce na chodce a k vidění už byly také smutné obrázky maratonců snažících se v krkolomných pozicích vyhnat z nohou křeč. V mém případě se problémy aktuálně ozývaly z docela jiné části těla. Dobře jsem si ale pamatoval, že u Expa je dlouhá řada mobilních toalet (v pátek před vyzvednutím startovního čísla jsem jednu z nich pohotově otestoval), a tak řešení bylo velmi snadné. Dvě nebo tři minutky mě sice návštěva onoho místa stála, ale nově nabytý pocit fyzické pohody byl cennější. Kupodivu jsem neměl sebemenší potíž znovu se rozběhnout a navázat na dosavadní tempo, což bylo po třicátém kilometru příjemné zjištění. Méně příjemný, ba spíše hororový, byl naproti tomu zážitek při výběhu z parku. Do sanitky tu zrovna nakládali běžce, který nevypadal ani trochu dobře. Na zprávu o čemkoli tragickém jsem ale naštěstí v souvislosti s maratonem v dalších dnech nenarazil, a tak doufám, že se z toho vzpamatoval rychle.
Od Benátek mě nyní dělil jen výše vzpomínaný a maratonci tolik proklínaný most. Žádné skličující pocity mě na něm ale nepřepadly. Benátky se sice přibližovaly jen velmi váhavě, ale morální síly k jejich dosažení mi nyní dodával fakt, že jsem předbíhal jednoho maratonce za druhým. Výmluvně to dokládají údaje z výsledků – na třicátém kilometru jsem byl na 1544. místě průběžného pořadí, zatímco po vběhnutí do Benátek již na 1200., a to jsem mezitím zvládl i zmíněnou návštěvu toi-toiky. Není nad pokorně rozběhnutý maraton... Samotný vstup na vytoužený ostrov ovšem nijak triumfální nebyl. Organizátoři trať nevedli přímým směrem k centru, ale hned za mostem ji stočili doprava, tedy podél mě i většině ostatních běžců dobře známého Tronchetta. Benátky jsme tak nedobyli jako králové, ale spíše se do nich potají vkradli jako zloději, kdy namísto slavobrán a vítězných famfár nás vítala nevzhledná část města s fádními budovami přístavních úřadů a kvalitní asfalt tu dokonce na pár desítek metrů vystřídal štěrk a šotolina. Možná to ale bylo svým způsobem dobře, protože maratonců chodících, bolestivě se protahujících či hlasitě zvracejících rapidně přibývalo.
Velkolepé finále v krásné scenérii „typických“ Benátek připadlo až na poslední (zhruba) tři kilometry. Překonat jsme v jejich rámci museli nejen dlažbu na nábřeží, ale především třináct mostů přes kanály s docela citelným převýšením (přece jen se pod nimi musí sehnout gondoliér). Stehenním svalům se to moc nelíbilo, ale do cíle zbýval kousek, takže jejich stesky a stížnosti jsem nemínil poslouchat. Vrátily mi to samozřejmě i s úrokem, ale naštěstí až následujícího dne, kdy jsme se před odletem courali městem. Každý kanál a každý most přes něj mi už pak na rozdíl od pátku či soboty nepřipadaly jako romantické zákoutí, které by byla ozdobou či přímo hlavní turistickou atrakcí leckterého města, ale jako velmi důmyslný mučicí nástroj. Některé schody, proč to rovnou nepřiznat, jsem v pondělí potupně scházel bokem.
Pontonový most dunící pod těžkými kroky unavených maratonců nás pak od slavné baziliky di Santa Maria della Salute přenesl přes Grand Canal do samotného srdce města.
Fandilo se tu o sto šest, k čemuž jistě přispělo, že jako bonbonek nám pořadatelé připravili krátké proběhnutí náměstím svatého Marka. Trať na něm udělala malou kličku a podél baziliky a Dóžecího paláce se vracela zpět na nábřeží. To už jsem dychtivě vyhlížel syna s manželkou, kteří tu podle dohody měli čekat. Setkání klaplo a já si konečně mohl po všech těch dětských ručkách italských tlesknout i s jednou českou, pro mě zdaleka nejmilejší. Zatímco rodina se vzápětí vydala sbírat nové zážitky na téměř sto metrů vysokou zvonici svatého Marka (pořídili tam fotky, z nichž tu část využívám), na mě čekalo již jen pár závěrečných mostů a dlouhá a dlážděná Riva Sette Martiri k cílové bráně.
Výsledný čas 3:33:41 (reálný 3:32:36) stačil na 1191. místo z 6646 maratonců. Dobrovolnice mi na krk zavěsila krásnou medaili, jejíž podobu si účastníci odhlasovali během jara na Internetu (nabízely se nám celkem tři varianty), a pak už nezbývalo, než vyzvednout si vak s osobními věcmi a tašku s občerstvením, a mezi davy turistů se pomalým krokem prodrat do hotelu. Trochu mě mrzelo, že na rozdíl od sponzorů z řad dodavatelů balené vody a iontového nápoje se holandský pivovar maratoncům na rozloučenou nepřipomněl, ale jeho nešťastné marketingové pochybení zachránil nedaleký supermarket, kde měli mého oblíbeného regeneračního nápoje dostatek. Abych nevypadal, že chyby druhým nedokážu odpustit, udělal jsem smírné gesto a z nabízenými produktů si vybral právě Bavarii.
Zbývající část pobytu se nesla ve znamení doznívající euforie z vyplavených hormonů běžeckého štěstí. Únavu pomohl zahnat vydatný spánek, a nebýt výše zmíněných bolestivých výstupů a sestupů nad kanály, svět by se jevil dokonalým. Díky večernímu odletu jsme pohodlně stihli prozkoumat čtvrti, na které se před tím nedostalo, a s dostatečnou rezervou se mohli vydat zpět na letiště. Shodou okolností jsem v autobusu potkal běžce, s nímž jsme se dali do řeči v pátek na Ruzyni, a také někteří další cestující měli zjevně s maratonem čerstvou osobní zkušenost. Odletěli jsme pak na minutu přesně a kolem půl deváté zdárně přistáli v Praze, bohužel do počasí, které mělo k benátskému dosti daleko. V Čechách už nebylo po létu ani památky, a to ani po jeho dietnější, babské podobě.
Když jsem se tu v červnu rozepisoval o patnáctém maratonu, který jsem po těžkém boji s vedrem zdolal v Jirkově, srovnával jsem jeho uběhnutí s dosažením patnáctého roku věku. V Benátkách jsem ve stejném smyslu maratonsky dospěl, protože byl v pořadí mým osmnáctým. Aniž bych to přímo plánoval, jsem rád, že k tomu došlo při prvním maratonském výletu do zahraničí. Nikoli náhodou český pedagog celosvětového významu Jan Ámos Komenský napsal, že dospívání by mělo být završeno cestováním, neboť jen návštěvou cizích krajů získá člověk rozhled nad svým vlastním životem. Předpokládám, že s maratony se to má podobně. Snad mi tedy bude přáno, a když už jsem se českými podniky v uplynulých letech poctivě proběhal k maratonské plnoletosti, brzy se zase někam za jejich hranice podívám.
