Tak nějak se zdá, že se pomalu stávám specialistou na pobíhání po Apeninském poloostrově. Důvodem ovšem není moje posedlost italskými maratony, jako spíše vášeň ostatních členů rodiny pro tamní zmrzlinu… Na výletě směrem na jih se každopádně dohodneme snadno, a tak po Benátkách, Florencii, Římu a Miláně došlo tentokrát na Veronu. Její návštěva stojí sama o sobě za to, a to nejen kvůli turisty mocně obléhanému Juliinu balkonu, ale i pro malebné centrum s pěkně spletenými středověkými uličkami či pro třetí největší starořímský amfiteátr na světě. Co se mě osobně týče, zážitkem byla také další z mnoha místních pamětihodností, byť o ní většina průvodců zarytě mlčí a i já sám ji objevil v podstatě náhodou. Na levém břehu šedomodré řeky Adiže se tu nalézá park a socha Cesare Lombrosa, tedy osobnosti, která je z hlediska mé profese důležitá asi tak, jako pro fyziku Isaac Newton či pro chemii Antoine Lavoisier. Lombroso, veronský rodák, je totiž považován za otce moderní kriminologie, protože to byl on a nikdo jiný, kdo při studiu zločinu jako vůbec první využil přísně vědeckých metod a postupů. Jeho teorie rozeného zločince je sice z dnešního pohledu poněkud svérázná, avšak o to vřelejší vztah k ní chovám. Když studentům přednášíte o kriminalitě, moc legrace si neužijete. Vyprávění o tom, že delikventi podle Lombrosa představují specifický antropologický typ a snadno je rozpoznáte na základě tvaru jejich uší či rtů, je tak nanejvýš příjemným zpestřením… Milého Cesara jsem si i proto láskyplně zvěčnil z mnoha úhlů a vzdáleností, což dosti zmátlo kolemjdoucí japonskou turistku. Pohotově si ho nafotila též, a tak je docela možné, že jsem se přičinil o propagaci kriminologie v zemi vycházejícího slunce.
.jpg)
Už si bohužel nevzpomínám, jaké údaje jsem vepsal do registračního formuláře, ale je velmi pravděpodobné, že v kolonce, která se týkala předpokládaného výsledného času, jsem se hrubě ukliknul. Po vyzvednutí čísla v Expu jsem totiž s hrůzou zjistil, že se mám před startem zařadit do druhého nejrychlejšího koridoru, Keňanům nadohled. V mrazivém nedělním ránu se mi v něm podle očekávání ani trochu nelíbilo. Jakmile dorazili vodiči s balonky na 3:10, instinktivně jsem couval na úplný konec vymezeného prostoru, jenže ani tam moje úzkost nepolevila. Také za páskou ohraničující sektor následující totiž netrpělivě podupával dav šlachovitých atletů, kteří se svorně tvářili, že celý maraton vezmou sprintem. Přísahám, že široko daleko jsem neviděl nikoho, kdo by nepůsobil dojmem, že důvodem jeho účasti je umístění na bedně, a nebo alespoň nový osobáček. Všude jen samé soustředěné výrazy, profesionálně prováděné poskoky na zahřátí a hrdé dresy lokálních atletických klubů… Krutá smrt ušlapáním na prvních metrech závodu se tak zdála nevyhnutelnou. Smiřovalo mě s ní jen pomyšlení, že manželka a syn ještě v klidu podřimují ve vyhřáté posteli a o celé události se dozví až s odstupem, tedy po té, co úklidová četa s překvapením zjistí, že mastná placka na asfaltu byl původně nablblý běžec z České republiky, který se cpal někam, kam ani trochu nepatří. Nakonec mě od bídného zhynutí zachránila jen skutečnost, že úvodní úsek vedl po relativně široké Corsa Porta Nuovo. Pocitu štvané zvěře či zaclánějící slalomové tyčky jsem se nicméně zbavil až za první zatáčkou, kde jsem si mohl spásně odskočit do místní zeleně, a zabít tím hned dvě mouchy jednou ranou. Nejen, že mě už netlačil močový měchýř, ale po návratu zpět na trať jsem s nepopsatelnou úlevou zjistil, že kousek přede mnou v poklidu klušou dva půlmaratonští vodiči na čas 1:50. Byl jsem mezi svými.
Veronský maraton je vcelku nápaditě rozdělen do dvou nestejnorodých kol. Obě se více či méně drží břehů řeky, ale zatímco v prvním se běží od centra o něco dále na sever a nazpět se otáčí až mezi vinicemi u městečka Parona, druhá část se hlouběji zamotá do Verony samotné, přičemž na závěr dojde i na historický střed města. Podstatný rozdíl mezi oběma koly je ale dán i tím, že úvodního se milostivě účastní půlmaratonci. Jak to ovšem u dvoukolových a distančně-smíšených závodů tohoto typu bývá, není radno se s kýmkoli z nich skamarádit. Vykašlou se na vás dávno před tím, než se začne lámat maratonský chléb… Dlužno říct, že po jejich zrádném odbočení do cíle dav běžců notně prořídnul a s „velkým městským maratonem“ to rázem nemělo mnoho společného. Přispěl k tomu i téměř nulový zájem místních obyvatel, protože až na pár osamělých hloučků, které čekaly na své blízké, jsme v podstatě nikoho nevzrušovali. Poklidná a mírumilovná atmosféra mi ovšem ani trochu nevadila. K potěše oka či ducha toho bylo stále dost, kromě jiného kouzelné výhledy na nedaleké Benátské Alpy či na sluncem ozářené viniční svahy nad městem. Když k tomu všemu připočtu příjemně vlažný čaj, který organizátoři servírovali na občerstvovačkách, není divu, že do cíle ve stínu výše zmíněné historické arény jsem dorazil v náladě rozjímavě uvolněné. Kdo by to byl řekl po všem tom ranním stresu mezi nadupanými italskými chrty…
Výsledný čas 3:41 stačil na 919. místo z celkem 2053 doběhnuvších a také na bramborovou medaili v poli osmi krajanů. Přidáme-li k nim deset kolegyň a kolegů na poloviční distanci, měly naše barvy ve Veroně poměrně slušné zastoupení. Společné prohlášení pro média jsme sice neučinili, ale snad se nespletu v tvrzení, že kdokoli hledá komornější, avšak dobře zorganizovaný a rovinatý závod v zahraničí, veronský maraton či půlmaraton ho určitě nezklamou.
.jpg)