Začíná to na mě dělat dojem, že koncem července zapouští v mém životě kořeny nová, ne zrovna příjemná tradice. Loni i letos to totiž bylo na chlup stejné – u televize jsem byl nucen protrpět naprosto zoufalé vystoupení fotbalistů Sparty v Srbku (v obou případech 0:2, jen loni to byla CZ Bělehrad, zatímco letos Subotica), a na Zátopkově maratonu ve Stromovce si připomněl, že ne každý maraton je o pohodě a o užívání si pocitu, jak pěkně a hladce se mi to cupitá pro další čárku do sbírky…
Sparťané pro svůj bídný výkon hledali výmluvy marně, pro mě je to přece jen lehčí – v pátek odpoledne bylo v Praze prostě a zkrátka VEDRO… Teploměr mlsně olizující třicítku, na obloze slunce rozpálené doběla, to se pak svěže a s chutí běhá jen málokomu. Mít osobního trenéra, svou pozici by (na rozdíl od nešťastníka Hapala, s nímž Sparta stačila zamést den po utkání) bez problémů uhájil. Stačilo by mu na kobereček napochodovat s kopií výsledkové listiny. Ze 128 startujících jich do cíle 24 nedoběhlo (tedy skoro pětina) a jen 35 maratonců zvládlo celou trať pod čtyři hodiny (tedy jen třetina z doběhnuvších). Za těchto okolností nebylo mých 3:42 žádnou ostudou a jednadvacáté místo lze dokonce považovat za téměř chlubitelné. Takže klídek, šéfe, jede se dál, důvěra v nastolený trend trvá…
Co jsem ale se Sparťany měl bohužel společné, byl můj celkový přístup ke „hře“. Komentátoři i fanoušci jim spílali, že do zápasu proti Subotici šli až příliš profesorsky, tedy bez patřičného zápalu či jiskry. U mě tomu nebylo jinak. Vzhledem k tropickým podmínkám jsem to chtěl celé pojmout zkušeně, v tempu lehce nad obvyklých pět minut na kilometr. Věřil jsem, že tak vychytrale pošetřím síly, jenže slunce a horko je ze mě stejně vycucávaly jak hladový labužník ústřici. Aladinem slibované mraky a přeháňky nikde, ty už tou dobou mířily zlomyslně k naší chalupě, kde se nám chystaly pokazit večerní zatmění měsíce. Je divné, že to říkám, ale maraton mě tentokrát nebavil. Brzy mě rozbolela hlava, a možná i proto se mi z celého okruhu ve Stromovce, kde to mám jindy moc rád, líbilo jen u náběhu na stadion, kde nás jakýsi dobrotivý muž stříkal neúnavně vodou z hadice. Radost z běhu veškerá žádná, jen únavná a zdánlivě nekonečná šichta. Po chuti se s tím poprat, natož pak po vášni a zaujetí pro boj s vlastními slabostmi nebylo ani památky.
Vítězem dne byl čirý alibismus. Ve tři čtvrtě na osm pro mě manželka měla přijet do Bubenče, takže jakmile bylo po sedmi ufuněných kolech jasné, že to bezpečně stihnu a odjezd na chalupu neohrozím, bez nejmenších rozpaků jsem si začal ulevovat potupným indiánem, a to kdykoli se mi jen trochu zachtělo. Skalní fanoušci by se upískali znechucením, experti ve studiu vzteky poprskali monitor, jenže mě to bylo fuk. Veškeré emoce se v tom horku vyškvařily z mé mysli už kdesi cestou na start…
Pár pozitiv se samozřejmě našlo. Bylo rozhodně milé potkat se a pohovořit s mnoha známými, stejně jako nezištně zachránit bližního v nouzi (technická poznámka pod čarou – pokud jdete na záchod, věnujte ve svém vlastním zájmu pozornost tomu, zda je v kabince k dispozici toaletní papír, a to ještě před tím, než si spokojeně ulevíte… Ne vždy musí být pomoc nablízku). Také finišerská medaile se letos vyvedla, nečekal jsem, že organizátoři po letech a bez varování opustí tradiční model s nalepeným obrázkem Emila a překvapí nás kouskem, za který by se nestyděly ani velké zahraniční maratony a z něhož náš legendární olympionik hrdě vybíhá v roztomilé 3D-iluzi. Ekologicko-recyklační přístup k občerstvovačkám, k němuž jsem se tu kriticky vyjadřoval loni, se sice nezměnil, ale když máte ve spalující výhni chuť pít i smradlavou vodu z nedaleké Vltavy, přestanete to tak nějak řešit. Kdyby na této drobnosti nicméně chtěli pořadatelé zapracovat a posunout závod o jeden hygienický stupínek výše, budu jeden z těch, co to ocení. Pokud bych ovšem měl tu moc a dokázal pro příští ročník změnit alespoň jednu jedinou věc, pak prosím, ať Sparta ve stejné dny, kdy se tento maraton tradičně běhá, už nehraje předkolo evropských pohárů v Srbsku… Trápit se na maratonu, to nějak snesu, ale nechat se znovu a stejně krutým způsobem mučit doma u televize, to už opravdu (pro boha živého!!!) ne…
.jpg)