Zurich Marató Barcelona 2019: Žán ve městě žlutých stužek

Říká se, že maraton, a zejména pak příprava na jeho zdolání, vnáší do života režim a pořádek. Nemusí to ovšem platit vždy. Najdou se i maratony, které jsou dokonalým zdrojem zmatků. To se pak například kamarádům pochlubíte medailí z „Curych maratonu“, ale místo toho, aby vám ji alespoň trošku záviděli, začnou se hloupě vyptávat, jak jste k ní přišli, když jste se podle všeho nevrátili ze Švýcarska, ale ze Španělska. Vysvětlování je dokonce o to těžší, že ve skutečnosti jste nebyli ani tam, nýbrž v Katalánsku (nebo vám to alespoň místní tvrdili). Čert vem proto medaili… Vůbec nejlepší je namotat celé vyprávění na Freddieho Mercuryho, protože toho je nyní díky životopisnému oscarovému filmu všude plno. Téměř každý zná píseň, kterou nazpíval na počest barcelonské olympiády v roce 1992… Takže přesně ta, kamarádi moji běžečtí, ta vám hraje při tomhle maratonu na startu. Mráz z toho běhá po zádech, a to tím spíše, že do vzduchu současně letí třpytivé papírové konfety a za zády máte stříkající fontánu a okouzlující kulisy vršku Montjuic. To bych přál zažít každému. Pořadatelé jsou navíc dokonalým vzorem spravedlnosti, protože stejnou slávu si tu demokraticky užije každá ze startovních vln. Jako kdyby v Praze na PIM zas a znovu začínala od prvních tónů vyhrávat Vltava a balonky letěly vzhůru každé tři minuty. Fakt hezky vymyšleno…

Pokud jde o trasu, je to v Barceloně podobné jako na jiných velkoměstských maratonech. Část vede místy, kam míří i běžní turisté a kde se běžec dosyta pokochá památkami, část se naopak motá do čtvrtí, o nichž tištěný průvodce zarytě mlčí. I tohle je ale jedno z kouzel maratonské turistiky – není na škodu vědět, že Barcelona není jen Sagrada Família či gotická čtvrť, ale že tu mají také sídliště, které jako by z oka vypadlo pražskému Proseku. Ucelenost dojmů je nepochybně základem cestovatelské objektivity… Jedna věc tu ale organizátorům hraje do karet, jde-li o ohromení účastníků z našeho koutku světa. I relativně nudný a dlouhý úsek se totiž stane pro Středoevropana okouzlujícím, jakmile lze za stromy tušit moře a do tváří se jemně opře solí prosycený závan větru. Chtělo by se věřit, že stejně okouzlení géniem loci bývají španělští maratonci v květnu v Praze, když je na Smíchově štípne do nosu pivovarský slad…

Trochu zklamáním pro mě byl věhlasný Nou Camp. Zatímco milánské San Siro, kolem kterého jsem běžel před rokem, přitahovalo pozornost už z velké dálky, barcelonský svatostánek působil překvapivě skromně a nenápadně. Vášně nicméně budil i tak – z davu maratonců se hned ozvalo sebevědomé „Barca!“, na které kdosi pohotově reagoval vzdorovitým „Valencia!“. Chvíli jsem váhal, zda to všechno netrumfnout naší Spartičkou, ale potřebnou odvahu jsem nenašel. Zpětně mě to mrzí, protože za výprask, který den před tím uštědřila Plzni, by si to rozhodně zasloužila… Lepší než jakékoli fanouškovské halekání ale samozřejmě bude, pokud si sem co nejdříve přijede vybojovat patřičný respekt sama. Obecně vzato nebyla náhoda, že trasa maratonu vedla právě tudy. Na FC jsou obyvatelé města očividně hrdí stejně, jako na Gaudího a jeho výše zmíněnou katedrálu. Nikde jinde jsem ještě v ulicích neviděl takové množství dresů. Zvláště Messiho tu potkáte každou chvíli. Jeden s námi ostatně chodil po většinu našeho pobytu, protože ani syn neodolal a po pár minutách přemlouvání rodičů v obchodě se suvenýry mohl šťastně splynout s modro-červeným davem s desítkou na zádech. Měl jsem pro něj pochopení, v jeho věku bych to všechno prožíval úplně stejně.

Co se klubových barev týče, nutno dodat, že Barcelona měla i pro mě zvláštní kouzlo. Jako věrný příznivec charitativního projektu Yellow Ribbon Run jsem se tu ocitl v ráji, neboť žluté stužky tu najdete opravdu všude – na domech, v klopách košil a kabátů místních obyvatel i sprejem nastříkané na zdech, chodnících či vozovkách. Nejde ovšem o podporu zaměstnávání osob s kriminální minulostí, jak by se mi chtělo věřit, ale o symbol touhy po samostatném Katalánsku. Místní nacionalisty jsem ovšem nepotěšil, protože pokud jde o dres, držím se zažitého systému – na české maratony v „klubovém“ (tedy se stužkou), za hranice všedních dní ale hezky v národních barvách. I tak na mě byli diváci milí a hned několikrát mě zcela adresně povzbudili, což bylo možné díky štědře velkému křestnímu jménu na startovním čísle. Jen jsem se musel smířit s tím, že stejně jako předloni v Toulouse jsem tu byl pro všechny „Žán“. Zajímalo by mě, zda si tu s tímto jménem spojují vtipy o sluzích a jejich pánech tak, jako u nás…

Co musí Žán s notnou dávkou rozpaků přiznat, je fakt, že hranice toho, co maratonům přinášíme na oltář vlastní důstojnosti, se mi v Barceloně znovu posunula o malý kousek dál. Běžce, čůrající před startem do fontány, jsem ještě dokázal snaživě přehlédnout – třeba to byli koneckonců ti samí, co si pak ve stejné vodě po doběhu máčeli nohy. Zážitek z „čůrátka“ u jedné z občerstvovaček, to byla ale skutečně síla… Jako kluci máme ve srovnání s příslušnicemi opačného pohlaví výhodu, že jedno a to samé mobilní toaletní zařízení, které v posledních letech řada maratonů po trati nabízí, zvládne ve stejný moment obsloužit čtyři klienty současně. K našemu pohodlí přispívá fakt, že každý z pisoárů je namontován z odlišné světové strany, takže odděleni přepážkou si užíváme relativní soukromí a klid. Alespoň tak jsem to dosud vnímal... 

Najdou se bohužel tací, co (zřejmě v touze po osobních rekordech) chtějí ušetřit každou vteřinku, a tak se (tedy přesněji řečeno „ho“) klidně vmáčknou přímo k vám, tedy do onoho, dosti úzkého prostoru pro vykonání soukromé potřeby. Díky bohu, že to nepotkalo mě, ale kolegu na vedlejší „stojánce“. Soudě podle jeho výrazu, také on měl hranici, kde snese cizí pánské přirození, dosud podstatně dál než dotyčný španělský drzoun… Všichni víme, že velkoměstské maratony nejsou pro citlivky, ale co je moc, to je moc. A pak nedávejte přednost městské zeleni, ač vás před tím organizátoři v propozicích důrazně varují.

Před zážitky uvedeného typu je nejlépe utéct, a to pokud možno až do cíle. V něm byl Žán v čase 3:43, což mu stačilo na 4.337 místo z 13.443 doběhnuvších. Ve výsledcích se dá snadno dohledat dalších 25 Čechů a Češek, ale s nikým z nich jsem se na trati nepotkal. Věřím, že na tom zásadním bychom se asi shodli – barcelonský maraton stojí určitě za zaběhnutí. Skvěle zorganizovaný, s příjemnou tratí i atmosférou. Termín na počátku března dává navíc možnost s předstihem okouknout, jak vypadá jaro. Po návratu už je to pak jen chvilka, a dorazí konečně i k nám. To se to budou zase hezky běhat maratony…