Na lednový maraton do Budějovic jsem vyrazil již potřetí. Tentokrát to ale nebylo do podzemních garáží Mercury centra, nýbrž do jednoho z pavilonů na budějovickém výstavišti. Nové vedení zmíněného obchodního domu patrně usoudilo, že banda pobíhajících bláznů se neslučuje s ideály konzumního chrámu jednadvacátého století a odmítlo tuto akci ve svých, byť sklepních a oku běžného zákazníka relativně skrytých prostorách dále trpět. Nadšenci z Jihočeského klubu maratonců se tím naštěstí nenechali znechutit a podařilo se jim pro jejich originální běžecký podnik najít domov nový.
Cesta z Prahy byla o něco složitější než dřív. Žluťáka z Knížecí to chtělo rezervovat již o hodinu dříve (tedy na šestou), protože na start již následně nestačilo sjet ze zastávky na střeše Mercury centra výtahem, ale musel jsem se alespoň trochu zorientovat v místní síti autobusů a trolejbusů. A aby bylo celé to ranní vstávání ještě protivnější, autobus byl bez obvyklé stevardky, takže teplého čaje na zahřátí, na který jsem se cestou klouzajícím Smíchovem tolik těšil, jsem se bohužel nedočkal. Alespoň bylo o čem psát, když jsem pak večer v mailu objevil dotazník spokojenosti zákazníka… To hlavní jsem mu ale svěřit nezapomněl – na místě jsme byli včas a bezpečně, i když podmínky na silnicích měly k ideálu daleko.
Kromě cesty se změnil i maraton samotný, neboť okruh v pavilonu je nejen o dost kratší než v garážích (400 metrů oproti 660), ale také fádnější, což prověří jak nohy (speciálně kolena), tak mysl. Nejpodstatnější věc ale zůstala – atmosféra dokonale spiklenecké akce, kde se zkrátka sejdou jen ti, kterým na monotónní kroužení dokolečka dokola nepřijde nic podivného. Vsadím se, že vášniví sběratelé nábojnic, chovatelé andulek nebo fanoušci Hvězdných válek to mají na svých burzách a setkáních podobné. Zatímco náhodný svědek si významně klepe na čelo, zasvěcení chrochtají blahem, protože jsou konečně mezi svými.
Smůla byla, že od samého rána se mi ve střevech všichni čerti ženili, a ani po startu to nebylo o moc lepší. Hned dvakrát jsem proto musel trať opustit a zaskočit si na místní (dodávám, že luxusní) toaletu, což v obou případech přimělo obsluhu čipů, aby za mnou vyběhla a ujistila se, jestli jsem si dal opravdu pauzu. Trochu mě to uvádělo do rozpaků. Střeva a jejich činnost jsou sice pro běžce téma stejně všední, jako kompresní podkolenky nebo natažená achilovka, ale fakt, že o problémech tohoto druhu píšu otevřeně na blog ještě neznamená, že si o nich bez uzardění popovídám s dobromyslným správcem časomíry… Na druhu stranu bylo pěkné, že měl zjevně obavy o funkčnost svého zařízení, respektive o to, že se mi některé z uběhnutých kol nezapočítalo. Pro „Velké bratry“, kteří pečlivě a nekompromisně sledují každý náš krok, jsou jakékoli odchylky od normálu podezřelé, a já byl v tomto smyslu případ přímo exemplární, neboť až na zmíněná dvě kritická kola jsem všechna ostatní sekal takřka přesně po dvou minutách.
Břicho dalo naštěstí po druhé ze zastávek konečně pokoj (asi se bálo, že bude opět předmětem křížového výslechu), a tak jsem si druhou půlku maratonu užil mnohem víc. V posledních kolech jsem měl dokonce sil natolik, že jsem takřka neustále někoho předbíhal. Bylo to přirozeně i tím, že skuteční rychlíci již v tomto čase postávali osprchovaní a převlečení u šatny a popíjeli pivko, ale i tak šlo o příjemný motivační faktor. Stejně blahodárný vliv měl pohled na tabuli, kde se zobrazoval počet uběhnutých koleček. Když jich za sebou máte 80 ze 105, bere to všechno hlava už o dost lépe, než když jich bylo 20 či 30. S výsledným časem 3:37 jsem byl i vzhledem k zažívacím okolnostem nadmíru spokojen. Stačil by mi koneckonců i jakýkoli horší, který by stále ještě zaručoval, že na cestu do Prahy stihnu jižní expres v 14:55. Je to sympaťák, protože na rozdíl od ostatních spojů staví jen v Táboře.
Když už byla řeč o předbíhání, domnívám se, že jde o jedno z největších kouzel tohoto maratonu. Občas se to sice v zatáčkách neobejde bez drobného postrkávání, a ti, co běží o vítězství, musejí mezi ostatními neustále kličkovat jako splašení zajíci, ale kde jinde se vám naskytne to potěšení, aby se kolem vás opakovaně přehnaly takové hvězdy českého běhu, jako je Dan Orálek, Radek Brunner, Ondřej Velička nebo Radka Churaňová? Často se říká, že maraton je jediná sportovní disciplína, kde se na stejném hřišti a ve stejný čas sejdete s elitou. Jen málokterému fotbalistovi amatérské úrovně se zkrátka poštěstí, že by si zakopal s Messim, a jen málokterý cyklista se projede po boku Petra Sagana na trati Tour de France. Budeme-li ale upřímní, pocit této výjimečnosti si my, maratonští hobíci, užijeme maximálně na startu, protože po většinu následujících kilometrů si už na všechny ty Keňany a Etiopany (ale i na Vrabcové či Homoláče) ani nevzpomeneme, natož aby nás samotné nebo diváky podél trati napadlo, že provozujeme stejný sport jako oni. V Budějovicích je to ale jiné, protože tady jste do děje vtaženi neustále, od první do poslední minuty boje o vítězství. Na vlastní oči vidíte, jak na tom kdo je, kdo přepálil začátek a kdo naopak volí rovnoměrné a strojové tempo. A jelikož maraton je vždy příběh sám o sobě u každého z běžců, je na co se koukat i dávno poté, co je o stupních vítězů a vítězek rozhodnuto. Hotová učebnice maratonu v kapesním vydání. Tak jen doufejme, že její další vydání už nikdo ohrožovat nebude.
.jpg)