Na mých oblíbených stránkách Dlouhý běh vyšel nedávno pěkný článek o tom, jak některým běžcům přestává stačit běhání jako takové a hledají cestu k jeho ozvláštnění pomocí různých „zlepšováků“. Autor v něm vtipně glosuje šílenosti typu závodů, kde běžce polévají barvou nebo na ně útočí dobrovolníci převlečení za zombie. Domnívám se, že do stejné kategorie by vcelku zapadla i kratochvíle označovaná jako „GPS drawing“. Jak praví vševědoucí Wikipedie, jedná se o aktivitu na pomezí zábavy, sportu a umění, jejíž princip spočívá v záznamu aktuální polohy běžce (ale třeba také chodce nebo cyklisty) pomocí zařízení GPS. Postup je snadný - pokud je tento satelitní systém součástí vybavení vašeho sporttesteru, nebo běháte-li s dostatečně chytrým mobilním telefonem, stačí si trasu předem pečlivě naplánovat a následně nahranou trajektorií vytvoříte libovolný obrazec – třeba květinu, zvíře nebo písmenka do podoby nějakého zásadního vzkazu. Připadá vám to jako pěkná pitomost? Mně taky, i když některé ukázky, které nabízí Internet, jsou docela působivé. Osobně se ale řadím k těm, co žádné další „rozměry“ běhu nepotřebují, užívám si ho i tak. Přesto mám po svém dvacátém přírůstku do maratonské sbírky pocit, že jsem se do GPS drawingu nevědomky zapojil. Když jsem totiž večer po bratislavském maratonu rozjímal nad tím, co vedlo pořadatele ke všem těm zběsilým otočkám a kličkám městem, napadlo mě, jestli důvodem nebyla právě snaha o vytvoření uměleckého díla. Honem jsem si proto vzal znovu mapu trasy a dlouze ji zkoumal ze všech možných stran a úhlů. Výsledný poznatek? Pokud připustíme, že umění má podněcovat fantazii (čili obraz nemusí být úplně přesný, publikum si leccos domyslí) a tvůrce nebyl příliš zkušený (čili nedotáhl vše k dokonalosti), namalovali účastníci společnými silami opičáka, který se mocně natahuje na špičky, aby laškovně políbil most SNP.
Zatímco o hlubším poselství, které z toho vyplývá, musím ještě popřemýšlet, o jiných věcech mám jasno již nyní – zejména o tom, že bratislavský maraton stojí za odběhnutí, zvláště, zvažuje-li účast běžec z blízkých Čech. Nachystán byl letos už jedenáctý ročník. O těch předchozích jsem mnoho a mnohde četl, a protože zmínky to byly rok od roku lichotivější, chuť okusit jej na vlastní nohy rostla. Když se pak v práci nabídla ideální možnost spojit maraton s konferenčními povinnostmi na místní univerzitě, neváhal jsem ani na minutku a začátkem roku si zajistil místo ve startovní listině.
Registrace, na kterou jsem dorazil v sobotu pozdě odpoledne, se odehrávala v nákupním středisku Eurovea, tedy v unifikovaném chrámu moderního konzumu, které najdete v každém velkém městě a které se navzájem podobají jako vejce vejci. Než jsem ji našel, omylem jsem prolezl stan, který poskytoval zázemí aktuálně vrcholícímu závodu na deset kilometrů, a i po nasměrování ochotným pořadatelem ještě chvíli zmateně bloudil. Avizované EXPO bylo totiž docela slušně ukryté, možná i proto, že nabízelo jen jeden stánek a na samotnou registraci stačil skromný pultík, kde se bez jakýchkoli mačkanic či front srovnali maratonci, půlkaři i členové štafet. Aby to nešlo až příliš hladce, pořadatelé chtěli vyplnit a podepsat hned dvě „čestná“ prohlášení, a to o zdravotním stavu a o souhlasu s poskytnutím osobních údajů. Férově na to ovšem na svých internetových stránkách upozorňovali, a tak snaživci jako já měli obojí nachystané již předem. V propozicích byla zmínka také o kopii kartičky zdravotní pojišťovny, ale tu po mě na místě nikdo nechtěl. Kromě startovního čísla se zabudovaným čipem a hromady letáků a drobností od sponzorů jsme obdrželi také baťůžek, docela pěkný, ale bohužel v ne moc praktické (protože špínu přitahující) bílé barvě.
Možnost posilnit se před maratonem na pasta party jsem nevyužil, neboť jsem dal přednost večeři s kolegy z práce. Ta se bohužel moc nevyvedla – pokud někdy budete v Bratislavě, restauraci v horním patře centra Eurovea a zejména tu, co nabízí těstoviny s bazalkovým pestem, obejděte obloukem. Dlouho bych musel vzpomínat, kdy jsem okusil něco hrůznějšího. Částečně to napravil až sáček kukuřičných placek z místní Billy, s jehož pomocí jsem nabyl dojmu, že druhý den bude potřebnou energii z čeho čerpat.
Nedělní start maratonu i přidružených závodů (půlky a půlmaratonské štafety) byl naplánován na desátou hodinu. Z hotelu jsem to měl pár kroků, a tak jsem ani nemusel využít stanového městečka se šatnami, které pořadatelé pro účastníky vystavěli. Jako toaleta pro pány i otrlejší dámy dokonale posloužilo křoví u slovenského ministerstva vnitra, byť jsem patrně riskoval, že za tento akt draze zaplatím – jak si všimnul jeden z běžců, co čůral opodál, bedlivě nás sledovalo několik bezpečnostních kamer, přičemž identifikovat narušitele veřejného pořádku podle startovních čísel musí být pro zaměstnance zmíněného úřadu hračka.
Modrý pásek na ruce, který jsem u registrace obdržel na základě osobního rekordu uvedeného v přihlášce, mi zaručil exkluzivní místo v prvním startovním bloku. Obavy, že se v něm budu postrkovat s Keňany, naštěstí nebyly na místě. Jednak nejsem z těch, co by se cpali až ke startovní čáře, a jednak rychlonohé gazely do Bratislavy letos nedorazily. Pořadatelé pár dnů před maratonem hrdě roztroubili, že raději investují do domácích borců a do komfortu pro hobby běžce než do Afričanů, kteří běhají sice rychle, ale k absolutní špičce, která svými časy ohromuje svět, mají daleko. Přesto mnohé naznačovalo, že místní si na dobré časy potrpí. Limit na maraton je tu jen pět hodin (v Praze sedm) a když člověk nahlédl do programu, zjistil, že orientační časy „pelotonu“ (tedy očekávaného největšího shluku běžců) pro jednotlivé body na trati byly vypočítány podle tempa 4:30/km. S mým plánem jít to celé (jako obvykle) na výsledný čas kolem tří a půl hodiny to znamenalo, že mě čeká boj kdesi na chvostu celého závodního pole…
Obdobně jako v Benátkách zněla těsně před startem národní hymna, ale jak jsem se tak rozhlížel kolkolem, na rozdíl od Italů místním do zpěvu příliš nebylo, a ani opakovaná výzva moderátora, aby ruce závodníků spočinuly během hymny na srdcích, se příliš neujala. Jiný kraj, jiný mrav, však to známe. Na startovní čáru mi to pak od výstřelu trvalo půldruhé minuty a několik dalších desítek vteřin uteklo, než jsem si v hustém davu našel místo, které umožnilo běh v plynulejším tempu. Spolu s půlmaratonci a štafetáři nás mělo být k sedmi tisícům, takže se něco takového dalo očekávat. Trať naštěstí v úvodu vedla po široké dvouproudé cestě směrem k bratislavskému přístavu, takže velmi záhy se had běžců natáhl a dalšího kličkování už nebylo třeba.
Ústřední motivy maratonského příběhu, který jsme se chystali prožít a který se měl psát na dvou totožných okruzích (půlkaře a štafety čekal jeden), byly prozrazeny víceméně po pár metrech. Jednalo se o slunce, které si zjevně chtělo po zimě užít, co to jen půjde, o vítr, který se točil tak, že jsme běželi snad stále proti němu, a o poměrně komorní atmosféru, protože diváků kolem trati moc nebylo. Našla se sice místa, kde se shromáždil početnější dav (například mezi čtvrtým a pátým kilometrem, kam se patrně od nedalekého startu přemístili příbuzní a kamarádi běžců), ale byly to spíše výjimky, a to kupodivu i v samotném centru Bratislavy. Oč méně fanoušků u trati bylo, o to více se ovšem mnozí z nich snažili povzbuzovat. Častým jevem byl osamocený divák či divačka, který vytrvale tleskal a povzbuzoval jako o život.
V Praze se mezi účastníky květnového maratonu stalo zvykem proklínat Rohanské nábřeží – je nudné, šedivé, s minimem diváků, a proto v součtu tak nějak nekonečné. Bratislava je šancí svůj vztah k němu změnit – kousek za pátým kilometrem tu uhnete doprava a čekají vás zhruba čtyři kilometry sídlištěm a podél kolejí na konečnou tramvají v Ružinově, kde se poslušně otočíte, a stejnou trasou zamíříte zpět do centra města. Ve druhém kole vás pak čeká to samé, takže v součtu to vyjde tak, že tenhle nepříliš záživný úsek, v němž se konec trápení přibližuje neskutečně pomalu, tvoří více než třetinu celé maratonské trasy. Do toho vítr, který tu vál velmi snaživě, a slunce, které se mezi paneláky rozparádilo do málem letní formy. Možná i díky těmto podmínkám jsem ale právě zde sbíral nejintenzivnější zážitky dne… Paní na invalidním vozíku, která nám zuřivě fandila a která se na mě krásně usmála, když jsem jí poděkoval… Kapela na pódiu, jejíž zpěvák zpíval o tom, že má na sobě čtyři vrstvy a přesto ho zebou prsty, a to v okamžiku, kdy jsem na sebe ve strachu z úpalu ždímal zhruba dvacátou žínku se studenou vodou… Pán, který s pohledem upřeným na probíhající závodnice filozofoval o tom, že je zajímavé, jak „ty baby vypadají najednou jinak – nenalíčené a strhané“… Ružinov mi tak nakonec v hlavě utkvěl víc, než historické centrum Bratislavy nebo široké nábřeží Dunaje. Jimi se sice trať motala zajímavě (viz poznámky o GPS drawingu výše) a výhled na sluncem ozářený hrad byl okouzlující, ale celkově jsem se tam cítil trochu rozpačitě. Očekával jsem totiž, že atmosféra bude v těchto místech nejbouřlivější, což se bohužel nepotvrdilo.
Pochvalu si organizátoři zaslouží za náběh do druhého kola. Maratonce oddělili nenápadně již před cílovou rovinkou, do níž mířili finišující a rozjuchaní půlkaři a štafetáři, takže hučící úl v prostoru startu a cíle zůstal dostatečně vzdálen na to, aby nás přepadla závist či pokušení zabalit to předčasně. Pole běžců podle očekávání notně prořídlo a nabralo podob, na jaké jsem již v podobných situacích zvyklý (tedy mimo jiné ve smyslu výrazného úbytku pohledných běžkyň ve slušivých legínách na úkor šlachovitých pánů ve středních a vyšších letech). Nijak zvlášť jsem se tím ale netrápil, a to zejména proto, že se mi běželo čím dál tím lépe a začínal jsem tušit, že to bude jeden z těch příjemných maratonů, v němž mi do závěrečných kilometrů zbude spoustu sil a kde nebudu téměř nikým předbíhán, a naopak sám budu sbírat jeden pomyslný skalp za druhým. To se to pak samozřejmě dobře běží i po nekonečné opičákově GPS noze v Ružinově. Trochu mě jen mrzelo, že maraton začal být ve druhém kole Bratislavě jakoby na obtíž. Pořadatelé a policie už na křižovatkách pouštěli dopravu do každé větší mezírky mezi běžci, což nebylo zrovna příjemné. Sám jsem byl svědkem situace, kdy nechybělo moc, aby příliš horlivý řidič do jednoho z maratonců najel. Nerad bych, aby to znělo sobecky či povýšeně, ale líbí se mi, když si maraton město zcela podmaní, tedy když mu těch pár hodin patří ulice bez výjimky, a běh tím alespoň dočasně zvítězí nad obvyklým ruchem a výfukovým smradem. Chápu, že to asi mnoho občanů rozčiluje, ale jednou za rok by to překousnout mohli. Kompromis, jaký volí v Bratislavě, sráží trochu body z celkového dojmu dolů.
Zatímco na mě žádná krize v závěru nepřišla, věrný garmin stylově skonal přesně na pověstném pětatřicátém kilometru. Baterka mu dosluhuje a za parťáka by chudák nyní potřeboval někoho, kdo maratony hbitě střihá okolo tří hodin. V tom bohužel sloužit nemohu, a tak spolu u nabíječky smutně vzpomínáme, jak kdysi chodil v režimu GPS dlouhých sedm hodin. Kdeže ta léta záruční svěžesti jsou… V servisu nabízejí výměnu baterky za jedenáct stovek. Není to málo, ale garmin si to za své služby určitě zaslouží a po novějších modelech netoužím. Za návrat k mladickému elánu by ostatně každý z nás určitě vypláznul mnohem víc. I proto má slíbeno, že do květnové Pimky bude zase fit.
V Bratislavě mi digitální nápověda na zbytku okruhu nechyběla. Tempo jsem držel konstantní, ba dokonce to vyšlo i na učebnicový negativní split (druhá půlka o dvě minuty rychlejší než první). Navíc jsem už díky zkušenostem z prvního kola dobře věděl, co mě kde čeká a nemine. Jen kopeček na náměstí SNP, který jsem před tím sotva zaregistroval, se mezitím stačil záhadně napřímit, dlaždice na náměstí Hviezdoslavovom ztvrdly a jejich hrany se přiostřily, a trojnásobné putování po nábřeží Dunaje (bláznivě sem a tam) mi přišlo o poznání delší. To už ovšem bylo úplné finále a já mohl za Šafářikovým náměstím zatočit do cílové rovinky. V ní to docela žilo. Dav diváků směrem k cílové bráně houstl, stejně jako les rukou, které si chtěly s každým z dobíhajících maratonců plácnout. Neměl jsem s tím problém, což vyvolalo náležitou reakci – rukou, které si přály to samé, přibylo. Do cíle jsem tak pár posledních pár metrů spíše došel a doplácal, než doběhl, ale bylo to moc milé.
Výsledný čas 3:33:54, čistý od výstřelu 3:32:26. Stačilo to na 242. místo z 806 maratonců, kteří figurují ve výsledkové listině (232. mezi muži a 93. v kategorii čtyřicátníků, v níž jsem si odbyl premiéru). Ve skutečnosti jsem byl ovšem vítěz – nebo se to alespoň píše na vydařené medaili s motivem bratislavského hradu, kterou mi kousek za cílem pověsili na krk (heslo tohoto maratonu zní: „Where everybody is a winner“). Tak či tak, nejvítěznějším vítězem byl každopádně krajan Jiří Čípa, který to dal za úctyhodných 2:27. Zahraniční atletické servery takovým časem pořadatelé asi neohromí, ale zase se mohou těšit, že příští rok se do Bratislavy přihrnou hobíci, pro něž takový výsledek není sci-fi a kteří budou mít chuť poprat se o lákavou finanční prémii, která je tu s vítězstvím spojena. Česká stopa byla letos ve slovenské metropoli výrazná i v jiném smyslu, neboť do cíle nás doběhlo sto tři, tedy osmina celého maratonského pole. Rovinatý a rychlý okruh u Dunaje, k němuž to od nás není daleko, české běžce očividně přitahuje.
Po zaslouženém „omedailování“ byli maratonci nasměřováni zpět k šatnám, kde čekalo občerstvení. Mě osobně nejvíce lákaly polotmavé Birelly, které se na Slovensku na rozdíl od Prahy dají sehnat i v plechovkové půllitrové verzi. Abych tuto mezinárodní spotřebitelskou křivdu odčinil, drze jsem si řekl rovnou o dvě. Chutnaly báječně, ale jak už jsem tu někdy psal, v čerstvě utržené lavině po-maratonských endorfinů není prostor pro objektivní pivní recenze. Na světě bylo v tu chvíli možná až příliš krásně, a tak bych vychválil cokoli. A jak by také ne? Přívětivé jarní sluníčko (už nepálilo, už jen hřálo), svěží vítr (už mě nebrzdil, už jen rošťácky čechral vlasy), dobíhající maratonci v protisměru (bravo!), usměvaví pořadatelé kolem (díky za všechno!), medaile na krku (fakt se povedla), a také připitomělý, ale šťastný úsměv na rtech… Dalo pak docela dost práce se ho během odpoledne zbavit. Byla to nutnost, protože už večer mě čekaly společenské povinnosti na fakultě. Kdyby mi na tváři zůstal, asi by mě kolegové raději z programu konference stáhli.
