V životě každého rodiče nastane chvíle, kdy si uvědomí, že jeho potomek má již zřejmě více rozumu, než on sám. Ačkoli jsem s tímto přirozeným vývojem srozuměn i smířen, překvapilo mě, že v mém případě se tahle situace dostavila až nebezpečně brzy. Synovi je teprve devět let, avšak jeho slova, pronesená v sobotu ráno, v sobě onu nezlomnou převahu zdravé racionality nad nezodpovědným bláznovstvím již nepochybně měla. Stál u okna, zasmušile pozoroval sníh, hustě se snášející na promrzlou ulici, a starostlivě se mě zeptal: „Tati, ty chceš v tomhle počasí jako opravdu běžet maraton?“
Abych pravdu řekl, trochu pochybností ve mně hlodalo. Počasí opravdu nic moc, a navíc se mi v noci ze čtvrtka na pátek během spánku záhadným způsobem zablokovala záda. Termofor a léčivé masti trochu zabraly, ale do skoku mi stále nebylo. V podstatě jsem nedokázal otočit hlavu dozadu. Optimisticky vzato, musel jsem tím pádem hledět stále kupředu, což pro maraton není špatný základ. Přesto jsem ještě na Hradčanské svedl urputný boj se slabší chvilkou, protože v mokrých botách mi byla pěkná zima a autobus, do kterého jsem se snažil nacpat, byl rakovnický rychlík, který v Unhošti nestaví. Znamení shůry to ale naštěstí nebylo. Správný spoj přijel hned vzápětí a sotva jsem v něm trochu rozmrznul, začal jsem vše vidět ve výrazně příznivějších barvách. Možná i proto, že běžců nás tam očividně bylo víc.
Definitivní tečkou za váháním byl příchod do unhošťské sokolovny. V ní už totiž nikdo neřešil, ZDA běžet (tedy není-li to dnes tak trochu o zdraví, či spíše o hubu), ale JAK (tedy v jakých botách a v kolika vrstvách oblečení). Organizátor nás navíc konejšil, že sice padá sníh, ale je to tuze dobře, neboť alespoň pokryje většinu ledovky na cestách… Do tašky jsem si ráno přibalil jak klasické silniční cumuly, tak goretexové sonomy s hrubším vzorkem, a tak jsem mohl do poslední chvíle rozmýšlet, která z těchto variant bude lepší. Vyhrála to zimní výbava. Boty jsou to sice těžší a méně prošlápnuté, ale na rozdíl od řady jiných běžců jsem díky nim následně ani moc neklouzal.
Na trať nás minutku po desáté a s přáním „hodně štěstí“ vyslala Bára Špotáková. Díky počasí byl čtyřkilometrový okruh velmi pestrý. Místy navlhlý asfalt či dlažební kostky, ale většinou spíše sníh a led různého typu, vzhledu i stupně klouzavosti. Mezi poli a na dlouhé rovince kolem domova pro seniory to navíc pěkně foukalo, a tak nuda rozhodně nehrozila. Nemůžu si pomoci, ale mám dojem, že vinu na celém tom divokém vrtochu matky přírody nesli jednoznačně pořadatelé. Nazvat svůj březnový maraton JARNÍM, to je prostě provokace nejvyššího řádu. Jak známo, příroda má vytříbený smysl pro černý humor, takže se nikdo nemohl divit, že podmínky připomínaly cokoli jiného, jen ne zmíněné roční období. Pokud si ale unhošťští sokolové v podobných experimentech libují, doporučuji vyzkoušet ještě maraton bezvětrný či suchý… Alespoň se přesvědčíme, že to opravdu funguje.
Na druhou stranu musím organizátory pochválit za naprosto skvělý servis před, při i po závodě. Šipky na asfaltu sice pod sněhem vidět nebyly, ale když je nahradí nadšenec v reflexní bundě, který navzdory mrazu vydrží po několik hodin ukazovat na kritické odbočce správný směr, máte jistotu, že tady dělají maraton opravdu s láskou. Vděčný jsem byl také za teplý čaj, který obsluha občerstvovačky průběžně doplňovala, takže v každém kole bylo na co se těšit.
V první polovině závodu bylo na trati díky půlmaratoncům vcelku rušno, ale jak řady běžců postupně řídly, z maratonu se stala spíše osamělá pouť, a to zčásti zimní krajinou, a zčásti poklidným městečkem, kde si nás až na výjimky nikdo příliš nevšímal. Jistým zpestřením pro mě bylo sledování času, neboť mě velmi zajímala chvíle, kdy na garminovi naskočí čas 3:14. Stalo se tak ke konci devátého kola. Byl to okamžik, kdy jsem mohl s mírnou dávkou melancholie zavzpomínat, že před čtyřmi roky jsem přesně v tomto čase a ve stejných kulisách protnul pomyslnou cílovou pásku a stanovil si (zřejmě už jednou provždy) svůj osobní rekord. Mohou-li mít padlé osobáčky pomníček jako padlí bojovníci, pak můj je právě v Unhošti. Přiznám se, že jsem svému mladšímu a rychlejšímu imaginárnímu „já“ docela záviděl, protože by nebylo od věci být už nyní také v cíli a zamířit pěkně do tepla. Těch posledních pár kilometrů už ale naštěstí moc nebolelo a v čipovém čase těsně pod 3:40 jsem měl i pro tentokrát hotovo.
Autobus domů mi jel za víc než hodinu, a tak jsem si mohl vychutnat nejen pivo a párek, které byly v ceně startovného, ale také pohled na to, jak nejlepší z nejlepších hrdě stoupají na stupně vítězů. Fakt, že se v daných podmínkách hned dva běžci dostali na čas začínajícímu dvojkou, zasluhuje uznání. To samé ale určitě platí i o maratoncích, které jsem následně potkal cestou na zastávku a kteří ještě stále kroužili po namrzlé trati. Jak ostatně píše ve své knížce Lisa Jacksonová, je-li maraton vytrvalecká disciplína, pak kdo je vlastně větší vytrvalec – ten, co ho dá pod tři hodiny, a nebo ten, kdo ho běží hodin pět či více?
Synovi jsem po návratu domů mohl s klidem v duši oznámit, že jakkoli to ráno všechno vypadalo jako holý nerozum, ve skutečnosti jsem si i tenhle maraton parádně užil. A co víc, byl to rozhodně jeden z těch, co budou v mých vzpomínkách vystupovat z řady. Znovu se ukázalo, že za nezapomenutelnými maratonskými zážitky člověk nemusí cestovat na druhý konec světa. Stačí, když si z nás trochu vystřelí počasí, a čekají jen pár kilometrů za Prahou.
.jpg)