Královský maraton města Písku: z "dáči" k triumfům

Po píseckém Královském maratonu jsem mlsně pošilhával od jeho prvního ročníku. Z chalupy to máme kousek, město samo je půvabné, jenže raně podzimní termínovka je maratony přecpaná tak, že ji z toho bolí břicho až do Vánoc… Vyšlo to zkrátka až letos. Pojali jsme to ovšem velkolepě, tedy coby další z řady sportovně kulturních akcí BK Čvacht. Vyvést celý tým již před závodem na „dáču“, to tak trochu zavání drsnými praktikami sovětských trenérů bývalé éry. Hvězdy nehvězdy, všichni byli nemilosrdně zapojeni do sběru hrušek a ořechů, po obědě dali fotbálek s potomky, kteří kopnou soupeře do nohy zhruba stejně často, jako trefí míč, a večer pak až do pozdních hodin probíhala rozprava, jejímž výsledkem byla nejen důmyslná taktika na samotný závod, ale také překvapivě velké množství prázdných lahví od vína a piva. A efekt přípravy v tomto stylu? Kačka brala celkové třetí místo na půlmaratonu, ve své kategorii zlato a navrch ještě slušný osobáček. Ten si zaběhla i Lucie, a já pro změnu docílil nejlepšího času sezóny. Fakt to jako funguje, soudruzi a soudružky.

Co je na píseckém maratonu mimořádně pěkné, je trasa. V našem týmu panovala jasná shoda, že ačkoli se běhala kolečka systémem „tam, a zase zpátky“, bylo to celé až nečekaně pestré a zajímavé. Start a doběh na tartanovém ovále atletického stadionu, příjemná cyklostezka po břehu Otavy, přeběh nejstaršího dochovaného mostu u nás, dlažební kostky u městských hradeb, krátké motání se kolem dálnice a legendárního Jitexu (letos prý výjimečně, a to kvůli probíhající rekonstrukci cyklostezky), a před otočkou pak i klidné a mírumilovné kilometry lesní cestou u řeky. Díky tomu, že v různém čase startovaly různé běhy, byla navíc zajištěna i zábava, protože pořád bylo koho potkávat, anebo na koho se těšit. Názory jsme měli odlišné jen na profil. Zatímco naše hvězdná půlmaratonkyně hovořila o totální placce, zbytek týmu zaznamenal dvě až tři relativně slušná stoupání. Pravda je, že v mém případě je pořadatelé na trať umístili až od třetího kola, protože v první půlce závodu jsem si jich rovněž nevšiml. V kole posledním to byly ovšem takové krpály, že jsem v nich bez uzardění přešel to chůze. Skyrunning, to není nic pro mě… Možná je to ale spíše tím, že pokud jde o chuť kousnout se na posledních kilometrech maratonu, stávám se v poslední době dosti bezzubým.

Po organizační stránce jde o maraton bez jediné mušky, zázemí stadionu se šatnami, hlídanou úschovnou a stánkem s občerstvením je navíc luxus, který může část konkurence jen závidět. Coby hraboš suvenýrový bych se přimlouval snad jen za účastnickou medaili… Dvě občerstvovačky nabízely vše potřebné, ta hlavní na stadionu přibalila k jídlu a pití i malé dilema. Je vždy příjemné, když vás na trati někdo povzbudí (třeba „makej!“ nebo „to dáš!“), a je to pro nás hobíky o to působivější, když se tak děje z tribun a na atletické dráze, kam se zas tak často nepodíváme. Jenže jak to zařídit, když je v cílové rovince občerstvení? Diváci byli samé dobré duše, takže pravidelný potlesk a fandění, a do toho můj styl „není kam spěchat, nejhorší smrt je udušení banánem“, který vyžaduje klidnou a rozvážnou chůzi… Jediné schůdné řešení pro obě strany by bylo, kdyby své pokřiky přizpůsobili situaci („polykej!“, „nepobryndej se tím jonťákem!“), protože já to prostě jinak v poslední době neumím. Ve výsledku jsem se tak nechtěně vehrál do role „ochlazovače“ atmosféry, který tlumil vášně publika. Na druhou stranu mohu říct, že v jednom z okruhů mě moderátor využil jako názornou didaktickou pomůcku, kdy divákům vysvětlil, že při maratonu je občerstvování zcela zásadní a je dobré při něm i chvilku povolit z tempa a dopřát nohám pár vteřin na zotavenou. Milý chlapík.

Ve zhruba padesátihlavém poli maratonců stačilo mých 3:35 na osmnácté místo. Na trati bylo možné potkávat plno známých tváří, ale běh sám byl spíše osamělý a rozjímavý. Z jediné větší skupiny jsem záměrně vycouval po pár kilometrech. Pohled na garmina mě varoval, že v ní začíná působit efekt splašeného stáda, který vede ke stálému zrychlování. I bez chytré aplikace v mobilu je moje maratonsko-finanční gramotnost již dostatečně vysoká na to, abych vytušil, jak mastnou daň bych za takovou legrácku později zaplatil. Ještě víc mě ovšem vyděsila slova jednoho z přítomných, že dosud v kuse neuběhl víc než čtrnáct kilometrů, nicméně doufá, že to nějak dá… U toho jsem být opravdu nechtěl, moc dobře vím, že podobné příběhy končí happy endem zhruba stejně často, jako severské kriminální seriály. To už jsem raději v dalším kole přibrzdil, abych osobně popřál maratonkyni s číslem 100 na hrudi. Od pořadatelů ho dostala, neboť běžela jubilejní stý maraton, což je meta, které před ní dosáhly jen čtyři české ženy. Moc pěkně a důstojně nám to ostatně všem připomněli i při samotném vyhlašování výsledků. Na rozdíl od výše vzpomínaného pokušitele přízně maratonských bohů byl tohle přesně ten typ příběhů, které mám rád. Nejen, že je milé sledovat, jak dotyčný či dotyčná září štěstím, ale ještě si u toho můžete jak třináctiletá holka u romantického filmu tiše snít, že jednou – třeba – dá-li osud a vydrží-li zdraví - se bude něco podobného týkat i vás… Zatím nejsem ovšem ani v půlce cesty, takže díky moc za vydařený „Beach“ maraton (jediný u nás, co se běhá v písku) a jedeme dál…