Pražský mezinárodní maraton jsem běžel čtvrtý rok po sobě. Trať zůstává v podstatě nezměněná, přesto mi každý z těchto ročníků připadal jiný a jinak na ně budu vzpomínat. V roce 2012 šlo o dlouho vysnívanou maratonskou premiéru, kterou ale bohužel poznamenal tréninkový výpadek v týdnech před ní (zánět dutin a antibiotika). Běželo se ztěžka a se stálou obavou (přesněji řečeno sevřeným zadkem), jestli to zvládnu. O to silnější pak byly emoce v cíli. O rok později mi už nešlo jen o doběhnutí do cíle, ale také o čas – mezitím jsem na podzim ve Stromovce srazil osobák o dobrých dvacet minut (na 3:34), a tak jsem toužil po čase pod tři a půl hodiny, což s příjemnou rezervou vyšlo (3:19). Třetí účast byla naopak bez ambicí, neboť měsíc před ní jsem v Unhošti zaběhl za 3:14, čímž jsem uzavřel své pokusy o snižování osobáku. Definitivně jsem totiž zjistil, že vůbec nejvíce si maratonskou trať užívám, když se na ni vydám bez touhy po konkrétním čase, za to ovšem častěji. I proto jsem si PIM 2014 proběhl bez jakékoli krize za 3:27. Stejný plán jsem měl také tentokrát, kdy jsem se navíc na start postavil již s dvěma obdobně pohodovými letošními maratony v nohách (lednový Mercury v Českých Budějovicích a březnový Bolevák v Plzni).
Oživením tohoto ročníku pro mě byla účast několika kamarádů a kamarádek v maratonských štafetách. Když jsem s běháním před pěti lety začínal, byl jsem z naší široké party jediný. Dnes mi připadá, že běhá, nebo se o to alespoň se střídavými úspěchy a neúspěchy pokouší takřka každý – což je samozřejmě milé, mám rád nejen běh, ale i povídání o něm, a jak známo, sdílená radost je radost dvoj, troj a možná i vícenásobná. Všichni jsme zkrátka součást běžeckého boomu, který teď ovládl Česko (jen se bojím, že kde je BUM, tam zákonitě bývá i BÁC, tak aby některé z nás po vyprchání všeobecného nadšení nezačalo to běhání najednou bolet...). Naši štafetáři a štafetářky byli každopádně atmosférou PIM unešeni, takže bych se ani moc nedivil, kdyby někdo z nich v budoucnu zkusil maraton celý, nebo alespoň jeho polovičního březnového sourozence. Minimálně Tom, s kterým jsme společně odstartovali a běželi první kilometry, cosi takového naznačoval…
Díky tomu, že jsem s ním strávil úvodní minuty před startem i první kilometry po něm, nebyl čas na jakoukoli nervozitu. Poprvé jsem se také neúčastnil davového očůrávání veřejné zeleně pod Letnou, aby mi spoluběžec nezmizel (později jsem si to ovšem vynahradil čtyřmi zastávkami na jiných místech, což je můj dosavadní maratonský rekord - věřím, že bych se s ním neztratil ani v celkovém pořadí, avšak výsledkové listiny tohoto druhu naštěstí neexistují). Tempo, které jsem s Tomem držel, bylo navíc dokonalou prevencí před rizikem úvodního přepálení. Společně jsme si užili kouzel Malé Strany a Karlova mostu, pak jsem se s ním ale již brzy rozloučil, protože to začalo vypadat, že by rád zařadil nižší rychlostní stupeň. Zamávali jsme ještě bok po boku kamarádovi s foťákem na Čechově mostě a při výběhu zpátky nahoru k tramvajové trati jsem osaměl.
Samota to ale byla jen obrazná – ve skutečnosti jsem byl samozřejmě bezpečně zapojen do tradičního pestrobarevného hada vinoucího se směrem k Holešovicím. V této fázi jsme se navíc potkávali s účastníky doprovodného dětského běhu. Naše část klusajícího davu ovšem míjela především snaživce v pubertálním věku, jejichž tempo i zarputilé výrazy ve tváři byly v nápadném rozporu se skutečností, že se jednalo o nesoutěžní běh. Dojemné a v internetových diskuzích často vzpomínané zážitky maratonců, co stejnými místy probíhali po nás a užívali si vzájemného povzbuzování obou protiproudů, nám tudíž byly odepřeny. Tajně jsem doufal, že potkám naší silnou rodinnou sestavu (syn, tchýně a tchán), která byla na trati též, nebo kamaráda s dětmi, ale to bych musel buď já hodně zpomalit, nebo oni zrychlit. Hlavní samozřejmě bylo, že jsme si to všichni pěkně užili.
Úvodní smyčka přes Karlín se neobejde bez melancholického rozjímání nad kilometrovníky – když člověk krátce po osmém kilometru míjí značku 38.km, nedá mu to, aby se netrýznil představou, jaké to asi bude, až těmito místy (a zda vůbec) poběží příště… Nahrává tomu i komornější atmosféra, která na Libeňském mostě a Rohanském nábřeží panuje. Lék na případné chmury je ale naštěstí blízko: nejprve hučící roj účastníků štafet, čekající na předávku před Těšnovským tunelem, pak tunel sám, jehož probíhání je samo o sobě zajímavý zážitek (nikdy mimochodem nezapomenu na anglicky mluvícího maratonce, který si tu při mé první účasti pár metrů přede mnou rozbil hlavu o vyčnívající značku), a pak už slastné probíhání centrem mezi špalíry povzbuzujících diváků. Letos mi přišlo, že se jich dostavilo opravdu hodně a do fandění se pustili s pořádnou vervou, takže jsme si mohli i my uprostřed pole připadat jako opravdoví sportovci v opravdovém sportovním klání. Odhaduji, že příznivě se na tom podepsalo v Praze probíhající mistrovství světa v hokeji, neboť některé hlučné skupinky cizinců s vlajkami vypadaly spíše jako hokejové, a nikoli atletické publikum. Tyli jsme z toho ale všichni, oni rozvičením hlasivek před odpoledním či večerním utkáním, my skvělou atmosférou. Úsek od Pařížské po Národní divadlo byl každopádně lahůdka s delikátní příchutí toho, o čem bájívají účastníci maratonů v Londýně, Berlíně či New Yorku (třeba to jednou taky okusím na vlastní kůži).
Pěkné to ale bylo i na dalších kilometrech. Někde za Palačákem se proti nám řítily vedoucí závodnice (jejich mužští kolegové tou dobou otáčeli již kdesi na Strakonické, soudě podle polohy televizní helikoptéry kroužící nad Prahou). Pohled na ladné gazely je vždy okouzlující, o to víc si ale člověk uvědomí, že jeho nyní nečeká spanilý let nad vozovkou, ale spíše prostá a lopotná práce. Smyčka pod Nuselský most je pro ni jako stvořená. Působí tak trochu jako objížďka na dálnici. Z nábřeží uhnete zčistajasna doleva, abyste se po několika kilometrech zase vrátili skoro na stejné místo. K dokonalosti chybí jen dopravní policista s plácačkou, který by běžce odkláněl, a dva tři bagry nebo buldozery za ním. Sil tu ale naštěstí zbývá dost, a tak se to dá vcelku bez větší psychické újmy přežít. Sluníčko už v těchto chvílích docela připékalo (z týdenní soutěže předpovědních serverů opět vyšli jako jasní vítězové Norové) a byl dost rozdíl běžet v jeho přímé záři, nebo ve stínu. I proto jsem se poctivě občerstvoval a nepohrdl ani několika houbičkami.
Před tunelem pod Vyšehradem se naše část hada konečně potkala s jeho rychlejší, avšak z pohledu obyčejného hobíka „normálnější“ částí. Už to nebyly nadpozemské gazely, ale reálně vypadající šlachovití sportovci, kteří trénovali tak poctivě, že jsou schopni pokořit, nebo alespoň ohrozit magickou hranici tří hodin. Některé tváře docela spolehlivě rozpoznávám, přeci jen už jsem nějaké ty maratony po Čechách objel. Viděl jsem tak kupříkladu, že borec v dresu plzeňského maratonského klubu, co mě v březnu u Boleváku porazil o malý kousek, má tady dobré čtyři kilometry náskok. Ještě, že nejsem soutěživý a že mě v těch okamžicích mnohem více zajímalo, zda na mě na otočce u Žlutých lázní čeká tradiční doping v podobě kamaráda, který mi sem chodívá fandit. Nezklamal. S pivem v ruce mě hlasitě vítal a stihli jsme si i přehrát oblíbenou scénku z České sody („Co děláte, když neběháte?“). Fakt, že je někdo ochoten kvůli mně dobrovolně strávit část nedělního dopoledne sledováním party upocených postaviček, mě opět dojal. Je ovšem třeba přiznat, že při maratonu i pár dní po něm bývám k dojímání velmi náchylný. Čemu bych se jindy cynicky vysmál jako přehnaně patetickému, to mi najednou dokáže téměř vehnat slzy do očí...
Zásoby nezištné laskavosti mých přátel a rodiny nebyly navíc v Podolí ani zdaleka vyčerpány – další fanoušci trpělivě čekali na levém břehu Vltavy. Vzájemně se minuli, a tak nejprve v Lidické táta a kolega z práce, a za rohem u Anděla pak tchýně, tchán a syn, kteří již dokončili svůj nesoutěžní běh. Potomek měl sice již dlouhou chvíli a valící se proud maratonců ho zjevně příliš nevzrušoval (z celého dne si ovšem odnesl hodně - viz níže), ale jakmile mě spatřil, výrazně ožil a radostně si se mnou plácnul, díky čemuž se mi hezky vybíhalo do nejméně oblíbené části tratě. Maraton je náramná věc, ale pokud bych na jeho uběhnutí měl někoho lákat či svádět, smyčku na Strakonické bych mu zatajil. Není na nic totiž nic pěkného. Prostředí nevzhledné, diváků pomálu a hlavně se tu tak nějak podivně zastaví čas. Bežec ví, že se nyní až do otočky jen vzdaluje v opačném směru, než by bylo vzhledem k cíli potřeba, spolubojovníci kolem i v protisměru už vykazují jasné známky únavy, prostě nic moc. Zabodovalo ovšem počasí. Obloha se zhruba ve stejném čase jakoby zázrakem zatáhla a začalo být mnohem příjemněji.
Zpátky na Smíchově bylo každopádně lépe. Znovu tu čekal táta a taky jsem potkal Lucku, jednu z našich štafetářek. Svou desetikilometrovou misi již splnila a nyní čekala na svého bratra, který byl též kdesi na trati maratonu. Měla tak čas se mnou chvíli popoběhnout a prohodit pár povzbudivých slov. Nohy byly v pohodě, sil dost, a tak jsem na dotaz, jak to vidím ohledně výsledného času, sebevědomě prohlásil, že zhruba za hodinu bych mohl být v cíli. Euforie z osobní podpory pak pokračovala také na mostě Legií, kde čekala kolegyně z práce s rodinou. Tou dobou jsem již odstartoval soukromou stíhačku praporků s časem 3:30. Ačkoli jsem se z hlediska výsledného času nemínil stresovat, pocitově jsem na tom byl tak dobře, že mi přišlo škoda nezkusit to pod tuto hranici dát. Věděl jsem, že vodiči proběhli startem o chvilku dřív, takže je nebylo nutné předběhnout, ale být jim alespoň v patách.
Když vám po třicátém kilometru zbydou síly na zrychlení, je maraton požitek. Najednou většinu běžců kolem předbíháte a připadáte si neuvěřitelně rychlí, ačkoli reálně to žádný kvapík být nemusí. V mém případě jde tyto pocity vyjádřit i čísly, kterých PIM nabízí ve výsledkovém servisu hojně. Zatímco na půlmaratonu jsem byl 1.731 v pořadí, na třicátém kilometru již 1.505, na pětatřicátém 1.267, na čtyřicátém 1.021 a v cíli dokonce 956. Jaký rozdíl oproti listopadovému maratonu v Ústí, kde jsem v podobnou dobu absolvoval místo běhu nefalšované pochodové cvičení (dodnes nevím, v čem vlastně byla chyba). Někteří na tom byli nyní stejně. Posledních deset kilometrů, to je vždy festival působivých minipříběhů, protože tady už je to v mnoha případech hlavně o hlavě a zbývající vůli. Nohám už se moc nechce a rozdíly mezi těmi, kdo mají naběháno dostatek kilometrů a kdo to prostě jen chtěl zkusit, se stávají propastnými. I zkušení maratonci tu někdy poznávají, že tahle trať je nevyzpytatelná a do hry může vstoupit faktor, o jehož existenci dosud neměli tušení. Jako jedna slečna, kterou jsem dohnal v Holešovicích. Zrovna jsem obdivoval její hezký styl a krok, když se náhle s bolestivou grimasou odpotácela na kraj silnice, kde spílala svému kotníku. Nezbývalo, než jí držet palce, aby bolest či křeč co nejdříve rozchodila.
Závěrečné „opáčko“ Libní mi tentokrát přišlo pohodové. Obávané martonské zdi ani jiné překážky nikde, bolest žádná a cíl už opravdu blízko. Poslední občerstvovačku jsem tak ledabyle minul, proběhl tunelem a po nábřeží se radostně sunul do poslední zatáčky, za níž začíná vysněný běžecký ráj v pražském provedení. Diváků opravdu hodně, povzbuzování ohlušující, atmosféra úžasná. Těžko popisovat, to se prostě musí zažít (nemám tohle klišé z maratonských blogů rád, ale jak tu divokou směs pocitů a emocí vlastně vystihnout, aby se autor nemusel po pár dnech nad vlastním textem stydět, jak moc se nechal unést?). Tušil jsem, že na 3:30 to bude o chlup, ale zadařilo se – reálný čas 3:29:56, za to by se nestyděl ani zkušený vodič… Ten ostatně doběhl pár kroků přede mnou, očividně spokojen s dobře odvedenou prací. Modrý koberec, medaile od pěkné dobrovolnice na krk, termofólie přes záda, taška s pitím do ruky a triumfální pochod unavených vítězů Celetnou a Ovocným trhem zpět do šaten na Václavák mohl začít. Podívaná to byla úchvatná. Někdo bolestivě kulhal, někdo se sotva plazil, jiní dokonce usedli či ulehli s křečemi na chodník, ale i když to tak v součtu vypadalo jako někde ve válečném lazaretu po bitvě, ve vzduchu byla cítit čirá euforie a radost. Ty jsou navíc prudce nakažlivé, přičemž nakazí se každý rád, což bylo hezky vidět na dobrovolnících u stolů s občerstvením i na turistech, kteří nás zvědavě okukovali cestou za pražskými památkami.
Mám dojem, že PIM se jen tak neoběhá. Budu-li za rok živ a zdráv, chci být na startu zase. Mezitím samozřejmě rád vyrazím sbírat maratonské čárky jinam, protože i jinde to stojí za to. S PIM to bylo v mém případě v roce 2012 poprvé, ale už tehdy jsme oba věděli, že mu budu nevěrný tak často a s kterýmkoli jiným maratonem, jak to jen půjde a okolnosti dovolí. Květnovou Prahu si nicméně ujít nenechám. Rodnému městu převlečenému do maratonského to totiž náramně sluší a moje běžecká vášeň, která má po většinu času podobu osamělých chvil někde na tréninkové trase, tu výjimečně dostává podobu společně sdílených zážitků s rodinou a kamarády.
V tomto smyslu jsem se dočkal ještě roztomilé dohry. Pokud byla řeč o nakažlivosti maratonské euforie, můj vlastní syn se těmto zákeřným virům neubránil. V pondělí odpoledne se zavřel na hodinu do svého pokoje, a když mě tam opět slavnostně vpustil, čekala na mě dokonale okoukaná startovní brána. Panáčci ze stavebnice Duplo již byli seřazeni do koridoru, čísla pečlivě připevněná izolepou. Nechyběli ani diváci, vůz s časomírou i bohatě zásobené stoly s občerstvením. Závod samotný, který jsem měl za úkol komentovat jako v televizi a který byl tvůrcem na jeho vlastní počest pojmenován Markův motolský maraton (tedy vlastně stejné MMM jako slavný Mezinárodní maraton míru v Košicích), vedl do obýváku a zpět. Rozhodnutý byl rychle, neboť závodník s číslem jedna za to vzal a byl v cíli dříve, než se ostatní dostali na otočku (předběhl dokonce vůz s časomírou). Pro potomka tím atraktivita hry v podstatě skončila, ale abych splnil výchovnou roli otce, přinutil jsem ho v rámci genderové korektnosti důstojně v cíli přivítat také první ženu. Na moje dobře míněné a jemně podané poznámky o tom, že ovace a uznání si zaslouží i zbylí dupláčci, neboť každý, kdo maraton dokončí, je vítězem, šestiletá duše moc neslyšela (a ono proč taky, že ano - tuhle populární hobíckou mantru si ochotně osvojujeme v okamžiku, kdy víme, že první nikdy nebudeme - v šesti letech je na takové fráze času dost). Také na opozdilce čekal ale v cíli prvotřídní pořadatelský servis, včetně papírových minimedailí a nastříhaných ubrousků na záda, aby nám zbytečně neprochladli. Jak je patrné z fotky, kterou jsem coby pohotový reportér pořídil a nyní ji s radostí připojuji, velmi se vydařil i následný ceremoniál s vyhlašováním vítězů (koště, které je vidět za nimi, sloužilo při závodu jako oplocení trati). Radost, kterou jsem si z celé té nečekané podívané odnesl, mi každopádně vydržela do mnoha dalších dnů, kdy jsem se vrátil k běžným všedním povinnostem a kdy i unavení dupláci sundali startovní čísla a stali se znovu piloty, popeláři, ošetřovateli v Zoo a vlastně čímkoli, co bylo zrovna potřeba.
