První májová neděle je u nás již tradičně státním svátkem maratonu. Jsou ho náhle plná média, v práci i mezi přáteli či širším příbuzenstvem se na něj zvědavě vyptávají lidé, co běžce jinak považují za blázny, a rušné pražské ulice se na několik dlouhých hodin uzavřou, aby se i ti pomalejší z nás mohli dosyta vyblbnout a v davu spřízněných duší si nadšeně obkroužit notoricky známá místa jak pejsci svůj revír. Některé věci se časem ochodí, ale PIM, alespoň co se mě týče, ten se hned tak neoběhá. Nebýt u toho by mi přišlo jak vynechat vlastní narozeninovou oslavu…
Svátečně pojaté jsem měl pro tentokrát již předstartovní Expo. Po šesti předchozích účastech mi náleželo tričko bronzového Kinga, a tak jsem si pro něj mohl pyšně nakráčet do speciálního stánku v prostřední hale Průmyslového paláce. Předal mi ho dobře naladěný Evžen Ge, samozřejmě za přísného dohledu věrné vrány Sáry, která celou proceduru stvrdila majestátným plyšovým přikývnutím. Sama se chystala na svůj jubilejní čtyřicátý maraton, takže trocha té zdravé namyšlenosti byla na místě. Ale jen počkej, ptáčku, v orientačně sloučené tabulce naběhaných a nalétaných maratonů ti už drze dýchám na záda…
Pocitově sváteční byla též nedělní ranní jízda metrem. Nejen, že do vagonu postupně přistupovali další a další běžci, s nimiž si člověk mohl vyměnit tu pár povzbudivých úsměvů, tu zvědavých pohledů (zejména na boty a sportestery), ale polínko pod kotel společně sdílené radosti ochotně přiložil i revizor, který šel po ostatních cestujících nekompromisně jak šerif z divokého západu, zatímco na nás se jen žoviálně zubil. Jako majitel řádně zaplacené lítačky sice jízdné zdarma pro účastníky závodu příliš neocením, ovšem coby důkaz, že Praha dnes patří maratoncům, se mi drsná selekce pasažérů na dva nerovnoprávné tábory vcelku zamlouvala.
Smířena s naší dočasnou vládou nad hlavním městem byla jistě i paní primátorka, která nás v devět hodin vyslala na trať. Díky jejím neotřelým mediálním výrokům jsme všichni již předem tušili, že atmosféra v ulicích bude bouřivá – co jiného taky čekat od zpovykaných Pražáků? A měla pravdu, předsedo, ne, že ne. Povykovali na nás opravdu slušně, ačkoli nutno přiznat, že jim v tom výrazně pomáhali i různí cizí státní příslušníci. Za ta léta, co mohu srovnávat, je to v tomto směru každopádně čím dál lepší. Na trati je samozřejmě pár hluchých míst (kdo by také chodil fandit na Strakonickou, že ano…), ale centrum a většina mostů, to už je záležitost vskutku parádní.
Když už jsme u mostů, zejména Karlův byl jako vždy zážitek, ovšem v propozicích měli podle mého názoru pořadatelé vyzdvihnout spíše most Libeňský. Po prvně jmenovaném se proběhneme i příště, ale z Holešovic do Libně, to se nám možná příštích pár let nepoštěstí… Dojde-li na diskutované zbourání, bude zajímavé, kudy organizátoři namotají trať. Již nyní se děsím pomyšlení, že bychom přišli o zážitky zhmotněného nekonečna na Rohanském nábřeží. I české maratonské krize potřebují cítit, že jsou někde doma.
Běh samotný byl letos pěkně vypečený. Bál jsem se, že houkající sanitky nás budou brzy svážet na jednu hromadu, ale nic takového se naštěstí nedělo. Teplotně nadprůměrný duben a začátek května sice zasypaly Česko pylem, nicméně z hlediska aklimatizace na nedělní maratonské tropy přišly zjevně vhod. Rozhodně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem toho na maratonu tolik vypil, nebo alespoň vyždímal na hlavu. S tím mimochodem souvisí i jistý technický detail. Na občerstvovačkách jsem to měl s vodou tak, že tu z kelímku jsem pil, zatímco tou z houbiček si poctivě skrápěl hlavu. Galenu Ruppovi, překvapivému vítězi celého závodu, kupodivu houbička sloužila k obojímu (nebo alespoň na osmatřicátém kilometru, kde ho při činu přistihla televizní kamera). Je možné, že je organizátoři máchají v něčem opravdu výživném, co člověku pomůže k rekordním časům, ale my, co jsme troch větší „cíti“, bohužel nepřehlédneme, že hned po doběhu hodil Galen šavli přímo výstavní... Moc se mi nicméně líbilo, jak sotva vteřinu po té roztáhl úsměv od ucha k uchu a byl stoprocentně připraven odpovídat na všetečné otázky Žanety Peřinové. Možná to je známka ryzího profesionalismu, možná šťastné nátury, ale tak či tak je tenhle Američan sympaťák. Jeho návštěva v Praze se vůbec vyvedla. Člověk sice skromným a plachým chlapcům z Afriky jejich pravidelné maratonské úspěchy ze srdce přeje, ale není na škodu, když na Staroměstském náměstí sem tam zazní i jiná, než etiopská či keňská hymna. Totální dominanci bych ve sportu rád viděl jen u týmu AC Sparta Praha, jenže kde ty časy jsou…
Když jsem do cíle v čase 3:38 doklusal já, nebylo už samozřejmě po Žanetě ani vidu, ani slechu. Na mě je prostě běžný televizní přenos krátký… Zpravodajsky zajímavý jsem přitom nepochybně byl, a to pro svou aktuální statistickou hodnotu. Nechci se chlubit, ale dokonale nyní reprezentuji jak věkový průměr maratonců-mužů, tak nejčastější jméno ve startovním poli. Mohl-li PIM letos na něčem stavět, byli jsme to zkrátka my, dvaačtyřicetiletí Jeníci. I proto je dobře, že se tak moc pěkně vydařil.
.jpg)