Všechny maratony, které jsem až dosud odběhl, se konaly o víkendech. Některé v sobotu, některé v neděli, ale pokaždé v den pracovního volna, jak se na akce pro zapálené, ovšem současně jen amatérské běžce sluší a patří. Zlatý maraton Emila Zátopka byl pro mě v tomto směru výraznou novinkou, neboť startoval v pondělí odpoledne. Mohlo by se zdát, že za tímto podivným termínem byla touha pořadatelů ze Sportovního klubu Marathon Plzeň odradit od účasti co nejvíce potenciálních zájemců, aby se při závodě samotném nemuseli stresovat velkým počtem startujících. Pravda je ale samozřejmě jiná. Maraton je vyvrcholením série tří závodů odehrávajících se na počest našeho legendárního olympionika, který v roce 1952 vybojoval v Helsinkách zlatou medaili na všech vytrvaleckých distancích (5.000m, 10.000m a maraton). Letos se konal již osmý ročník. Data jednotlivých běhů odpovídají datům historickým, a tak na maraton pravidelně připadá termín 27. července, což letos vyšlo na pondělí (v příštím, přestupném roce, to pro změnu bude středa). Pracující běžci, kteří si chtěli Zátopka tímto originálním způsobem připomenout, tak museli buď obětovat své vášni jeden den dovolené, anebo spoléhat na to, že je laskavý zaměstnavatel mimořádně pustí o něco dříve, aby se stihli do třetí hodiny odpolední zaregistrovat (což byl naštěstí i můj případ). S postojem většiny vedoucích pracovníků ke sportovním aktivitám podřízených to u nás patrně není špatné, protože většina účastníků dorazila na poslední možnou chvíli – tedy pravděpodobně až po dostatečně přesvědčivém splnění běžných povinností. Pořadatelům pak díky hrozivě bobtnající frontě nezbylo nic jiného, než start maratonu i doprovodných běhů (půlmaraton a maratonské i půlmaratonské štafety) odložit o čtyřicet minut.
Pro pořádek se sluší uvést, že Zátopka jsem plánoval běžet již v roce 2013, kdy se kvůli následkům povodní neuskutečnil v Praze, nýbrž ve Štruncových sadech v Plzni. Měl jsem dokonce zaplacené startovné, avšak vlna extrémních veder, která tehdy do Čech dorazila, mi udělala čáru přes rozpočet. Nedokázal jsem totiž rodinu přesvědčit, že v takových podmínkách nezemřu, a tak jsem výlet do západočeské metropole nakonec oželel. Letos jsem i proto nechal přihlášení na poslední chvíli, což sice znamenalo o něco vyšší startovné, ale na druhou stranu nehrozilo jeho propadnutí. Částka 620,- Kč, kterou jsem u registrace vysázel na stůl, mi přišla jako poněkud vysoká (zvláště po červnovém maratonu v Jirkově, kde jsem platil téměř pětkrát méně), ale jen do chvíle, než jsem od pořadatelky obdržel pěkné, v propozicích nezmiňované funkční tričko s obrázkem manželů Zátopkových. Když k tomu připočtu nádhernou účastnickou medaili v cíli, hojné občerstvení a skvěle značenou trať s pořadateli na všech kritických místech, nevidím již k „remcání“ důvod. Asi jediné, co bych organizátorům vytkl, byla ne-možnost odložit si cennosti na bezpečné místo. I já jsem samozřejmě smutný z toho, že naše postmoderní doba je tak příznačná průnikem kontroly do oblastí, kde dříve panovala běžná důvěra mezi lidmi. Přesto se mi ale batoh s peněženkou, klíči a mobilem nenechával v anonymní hromadě na občerstvovačce s úplně lehkým srdcem, zvlášť když kolem ní panoval čirý ruch běžců i neběžců, takže kdokoli by si odnesl cokoli, aniž by si toho někdo všimnul. Když vzpomenu například Benešovský maraton Pojizeřím, kde cennosti nejcennější jednoduše vložili do obálky, napsali na ně startovní číslo a dali do krabice, kterou měl po celou dobu jeden z organizátorů u sebe, nemohu se ubránit dojmu, že v tomto ohledu by se dalo udělat více. Se všemi věcmi jsem se nicméně po maratonu šťastně shledal a věřím, že všichni ostatní též.
Ke Stromovce, kde celá akce probíhala, mám velmi vřelý vztah. Vyrůstal jsem v Dejvicích a do tohoto parku chodil s rodiči, prarodiči, kamarády i na školní výlety, takže vzpomínek se k němu váže nepočítaně – vyskakují na mě téměř z každé pěšinky, louky či lavičky (můžu tu například ukázat místo, kde jsme se v duchu textu kdysi docela populární folkové písně drželi se spolužáky a spolužačkami za pytlíky během branně-pochodového cvičení, nebo jezírko, na kterém jsem se v zimě učil bruslit a na jaře či na podzim k němu chodil s babičkou krmit kachny). Se Stromovkou mám již ovšem vztah i ryze běžecký. V roce 2012 jsem tu úspěšně zdolal říjnový Microsoft maraton. Představa, že budu muset těmito dobře známými místy odkroužit deset kol, mi proto vůbec nevadila, naopak jsem se na to docela těšil.
Do předstartovního shluku natěšených běžců a běžkyň jsem se i proto zařadil v poměrně optimistickém rozpoložení, byť jsem si nebyl zcela jistý aktuální fyzickou kondicí. Na začátku července se totiž mými útrobami prohnala střevní chřipka, která si vyžádala několik dní klidu, a to zrovna v době, kdy bych si býval rád odběhl jeden delší, alespoň třicetikilometrový běh. Skutečnost, že jsem letos zvládl již čtyři maratony, mě na druhou stranu uklidňovala – pro nohy by nemělo jít o něco, čím by se měly cítit zaskočeny. Počasí se zdálo příznivé, po týdnech veder se docela ochladilo a podle předpovědi mělo i sprchnout, ačkoli těsně před startem se slunce probralo k životu a hřálo dost intenzivně. Asi si nechtělo nechat ujít paní Zátopkovou a Kratochvílovou, královny české atletiky, které nám to celé pár minut po šestnácté hodině odpolední slavnostně odstartovaly.
První kilometry byly dokonale pohodové. U trati mě povzbuzovala moje sestra (na vodítku s Arven, několikatýdenním štěnětem manchesterského teriéra), garmin poslušně hlásil, že ačkoli se mi běží velmi lehce, mohu klidně zpomalit, neboť jsem hluboko pod plánovaným tempem, a ve více než dvěstěhlavém davu běžců vládla příjemná a přátelská atmosféra (na široké cestě bylo místa dost, a tak se nikdo nikam necpal a nikomu nepřekážel, zkrátka každý v tempu dle vlastního uvážení, chuti a možností). Jediné, co se mi nezamlouvalo, byl pohled na věž hotelu Internacional, který se nám nabízel při průběhu severovýchodním cípem okruhu. Ne, že bych měl něco zásadního proti jejímu vzhledu (ačkoli chápu, že pro někoho může až příliš symbolizovat méně šťastná období naší historie), ale barva i tvar mraků, které se kolem ní stahovaly, nevěstily pranic dobrého. Hledět tím směrem bylo jak hledět na brány Mordoru, temné říše zla. Jen ti nejnaivnější z nás si navíc mohli myslet, že dunění, které se odtamtud ozývá, patří letadlům přibližujícím se k ruzyňskému letišti…
Vlastně to bylo do jisté míry legrační. Kdykoli jsem poslední dobou zapnul televizi nebo se podíval na zprávy na Internetu, valily se na mě informace o rekordním suchu, které naši republiku sužuje. Stěžovali si na něj všichni, od pěstitelů nejrůznějších druhů ovoce, přes vodáky až po hasičské sbory. Všichni volali po dešti… A tak přišel. A pořádný. Ohlásil se pár nenápadnými kapkami, ale jinak si s předehrou moc hlavu nedělal a spustil, jako když ve sprše rázně otočíte kohoutkem. Navíc ho doprovázely poryvy větru, které očesávaly nejen listí a menší větve z okolních stromů, ale také startovní čísla běžců, kteří si je nepřipevnili dostatečně pečlivě. Promáčený jsem byl během pár vteřin, a vzhledem k tomu, že místo cest a chodníků nabízela Stromovka rázem síť vodních kanálů, dříve tak lehké a pohodlné asicsy se proměnily v těžké a čvachtající obrněné transportéry. Ještě víc mi ale vadila absence stěračů na brýlích. Na trati jsem se pár minut orientoval jen díky svítivě zelenému tričku, které měl běžec přede mnou. Neviděl jsem totiž nic, dokonce ani sestru, která se spolu s dalšími návštěvníky parku schovávala pod viaduktem u bývalého Bubenečského nádraží. Jak mi později vyprávěla, navzdory rozdováděným přírodním živlům tam vládla velmi dobrá nálada. Běžci se prý ostatních laškovně vyptávali, před čím se schovávají, ti jim pak naopak dobrácky nabízeli, že je mohou osvěžit politím vodou z lahve… Naštěstí to celé trvalo jen pár minut. Blesky dobleskaly, hromy dohřměly, déšť i vítr postupně slábly, až zeslábly úplně, a temná obloha se jakoby na lusknutí prstů přemalovala na krásně letní azurovou. Nebýt mokrý na kost a nepřeskakovat kousky ulámaných větviček, skoro bych řekl, že se nám to všechno jenom zdálo. Na uschnutí jsme každopádně měli času dost, v mém případě nějakých sedm okruhů.
Často se hovoří o klidu před bouří, tento maraton byl ale ve výsledku spíše o neuvěřitelném klidu po ní – vzhledem k tomu, co jsme v úvodu díky počasí zažili, mi zbytek závodu víceméně splývá do podoby nevzrušeného a bezstarostného kroužení Stromovkou. Tempo jsem udržoval lehce pod pěti minutami na kilometr (nejrychlejší kolo bylo šesté za 20:34, nejpomalejší páté, „čůrací“, za 21:35), žádná zásadnější krize nepřicházela (jen mě zhruba od půlmaratonu bolela stehna), a pokud se něco zajímavějšího dělo, pak šlo jen o situace, kdy mě někdo předbíhal, nebo jsem naopak někoho předběhl já. Dost často se to neobešlo bez vzájemného povzbuzování, což je věc, kterou mám na maratonech i jiných běžeckých závodech moc rád (vůbec nejpůsobivější byla tentokrát situace těsně před startem, kdy se dav rozestoupil, aby mohl proběhnout závodník z kategorie nad 70 let, která startovala o něco dříve – tak upřímný a nadšený potlesk jsem už dlouho neslyšel…). Myslím, že vyznavači mnoha jiných sportů nám mohou tuto vzájemnou přejícnost závidět. A závidět by nám asi mohli i všechny ty pejskaře, cyklisty, maminky a tatínky s kočárky a další návštěvníky Stromovky, kteří nám do kroku věnovali minimálně povzbudivý úsměv, častěji ale i nějaké to vlídné slovo či potlesk. Totální nezájem byl spíše výjimečný a opravdu jen zcela ojediněle se ve výrazech kolemjdoucích objevil údiv či nevyslovená otázka, co to tam všichni dobrovolně vyvádíme a jaké podivné motivy nás k tomu asi vedou. Stále více Čechů zřejmě chápe, že na tom běhání něco je…
Výraznějším zpestřením byl až start závodu na deset kilometrů, který organizátoři připravili na 18:15. Účastnila se ho Lucka, kamarádka, která běhá stále více a je nyní v záviděníhodném období běžecké kariéry, kdy co start, to nový osobáček. Na trati jsme se sice přímo nepotkali, ale stihli jsme se pozdravit u cílové brány, když jsem vbíhal do pátého kola a ona se chystala na start, a pak jsme samozřejmě měli možnost probrat vše podstatné po doběhnutí a cestou na metro. Byla tak hodná, že na mě počkala. Původně jsme to měli tak pěkně propočítané, že jsme chtěli finišovat ve velmi podobném čase (při dodržení plánu, že maraton zdolám kolem 3:30), ale odložení startu kvůli frontě u registrace nám to trochu zkomplikovalo.
V posledním kole se ke mně připojil jeden z běžců, na které jsem se postupně dotáhnul. Podle všeho dost vadnul, ale moje přítomnost a náznak předbíhání ho obdivuhodně vyburcovaly ke zvýšení tempa i k rozpoutání čilé konverzace. Závěr maratonu mi tak oživilo povídání o všem možném. Trápily ho bolesti nohou (mě trochu taky), promoklé oblečení (mě ani moc ne) i jednotvárnost kroužení Stromovkou (mě vůbec ne), ale ještě více se rozčiloval nad tím, co to „ty holky provedly“. Nejdřív jsem netušil, o čem je řeč, ale pak jsem si uvědomil, že chvíli před tím hovořil o kumulované únavě z běhání a beachvolejbalových zápasů. Plážový volejbal sice nesleduji, nicméně zpráva o tom, že se populární Kiki a Maki rozkmotřily, na mě ráno z Internetu vybafla také, jen jsem jí nevěnoval tolik pozornosti, jako můj spoluběžec. Ať už ale měly slečny k ukončení letité spolupráce důvod jakýkoli a českému sportu tím způsobily škody sebevětší, za aktuálních podmínek pro mě bylo nejpodstatnější, že povídání o nich nám významně zkrátilo čekání na slitování závěrečných metrů. Číhala-li na mě někde touto dobou záludná závěrečná krize, díky Kiki a Maki jsem si jí ani nestačil všimnout.
Trápila mě vlastně jediná věc – obával jsem se, zda za stávající situace nebudu nucen předstírat v cílové rovince cosi jako zájem o boj o celkové pořadí. Dobíhat maraton bok po boku a bez náznaku snahy o zrychlení a utrhnutí soupeře, to mohou s klidným svědomím dělat tak možná staří dobří přátelé nebo rodinní příslušníci. Za standardních okolností a pro běžce v „závodnicky“ produktivním věku, kam se ještě sebevědomě řadím, se to rozhodně nehodí. Minimálně by tu bylo riziko, že diváky u cílové brány připravíme o iluze. I když na trati nejsou žádní Keňané či Etiopané, pořád si nepochybně přejí věřit, že jsou očitými svědky sportovního klání. Kolega naštěstí situaci vyřešil dřív, než došlo na nejhorší. Zčistajasna v sobě objevil nové zdroje energie, šlápl na plyn a zhruba půl kilometru před finišem mi beze slova rozloučení zmizel za zatáčkou. Dobíhat jsem tak mohl v klidu a v příjemně osamělém rozjímání nad tím, že tento, v pořadí šestnáctý maraton se navzdory bouřce (anebo i díky ní a nevšedním zážitkům s ní spojeným) vydařil. Výsledný čas 3:29:32 stačil na 28. místo ze 101 startujících (dva muži a jedna žena závod nedokončili). Pozoruhodné je, že mě nezdolala ani jedna ze šesti čtyřčlenných maratonských štafet. Mnohem důležitější pro mě ale byl pocit, že po poněkud bolestivém zážitku z Jirkova jsem se vrátil zpět na vlnu příjemně prožitých maratonů letošního roku, na kterou jsem naskočil již v lednu v budějovických garážích. Kéž by byly stejné i maratony následující… Vezmu-li je v příměru k lidskému životu, ocitám se nyní v ryze teenegerovském období. To sice bývá u někoho divoké a dramatické, ale pravidlo to snad být nemusí – sedmnáctý, osmnáctý i devatenáctý rok života přece může proběhnout klidně, vyrovnaně a bez zásadních krizí, tak proč by (se) tak nemohl proběhnout i sedmnáctý, osmnáctý a devatenáctý maraton? No, uvidíme na vlastní nohy…
V cíli samotném to byl jako vždy festival čiré radosti. Opravdu moc povedená medaile na krku (s fotkou triumfujícího Emila), pití, co hrdlo ráčí, a spoustu kolegů a kolegyň, z nichž srší pozitivní nálada do všech stran a směrů. K chuti mi náramně přišly dva ovocné birelly, byť mi legendární Evžen Ge, který stál opodál, tvrdil, že se jedná o jed. Jeho, mezi běžci velmi populární plyšová vrána Sára, prý také dává přednost opravdovému pivu. V tom jsme ovšem za jedno – kdyby mě viděla o hodinku či dvě později, určitě by ze mě měla radost.
Sečteno a podtrženo, výlet do Stromovky se vydařil a změna v zažitém režimu výhradně víkendových maratonů nepředstavovala sebemenší problém, ba naopak. Někdo jde zkrátka po práci na pivo, někdo na maraton. A vůbec nejlepší to je, když se jde po práci na maraton a po maratonu na pivo. Jen kdyby se pak druhý den nemuselo jít zase do práce...
.jpg)