Europamarathon Görlitz 2016: grilovačka za humny

Loni touto dobou jsme s přáteli podnikli sportovně laděný výlet do Krušných hor na Jirkovský crossmarathon. Akce to byla úspěšná, a tak jsme podobný plán a v podobné sestavě hodlali uskutečnit i letos. Volba padla na Görlitz. Lákal nás polohou v bezprostřední blízkosti hranic (z okraje Prahy je to nějakých 150 km pohodové jízdy autem), možností nakouknout do dvou zemí současně (město je rozkročeno po obou stranách Nisy, tedy do Německa a Polska) i bohatou nabídkou historických objektů (podle internetových průvodců se pyšní zhruba čtyřmi tisícovkami památek od gotiky po secesi, což z něj činí největší kulturní rezervaci tohoto druhu v Německu). Zcela vyhovující byl také z hlediska sportovního. Kromě maratonu nabízel také poloviční trať, kterou chtěli poprvé pokořit kamarádi, a to část z nich jako běžci, a část na in-lajnech (obě varianty pořadatelé nabízejí, stejně jako několik dalších kratších distancí). Šťastnou ruku jsme měli při volbě ubytování. Hotel na polské straně byl nejen cenově výhodný, ale nabízel i krásný výhled na řeku, parkování před vchodem a do historické německé části města to z něj byla slabá čtvrthodinka poklidné chůze. K tomu bohatá snídaně a ochotná paní recepční, která nám u jednoho z pokojů posunula dobu odjezdu tak, abychom se v něm po závodě stihli před cestou zpět do vlasti všichni komfortně osprchovat.

Pátek večer a sobotu jsme zasvětili turistice. Görlitz je pro našince zajímavou destinací, protože kdysi patřil k českému království. Našeho dvouocasého lva ostatně najdete dodnes v jeho erbu. Oblíbil si ho také Karel VI., jehož výročí bylo v posledních týdnech připomínáno snad všude a všemi. Předpokládali jsme, že výlet na milovaná místa by císaře potěšil i dnes, a tak jsme ho vzali sebou. Nebylo to těžké, protože jeho figurku povýšil náš syn už před lety na svou nejoblíbenější hračku. Těžko říct, co tomu všemu panovník říkal. Možná ho mrzelo, že už není v Horní Lužici doma, ale mají ho tu, stejně jako nás, za cizince.

Učiněno za dost bylo též turistice pivní. Přímo v Görlitzu sídlí pivovar Landskron, a tak jsme pokládali za věc cti českých pivařů ochutnat co nejvíce jeho produktů. V restauraci, kde jsme v pátek povečeřeli, to byl (rozhodně pitelný) kellerbier, ve druhém podniku pak ležák plzeňského typu (docela ušel), tmavé pivo (o něco slabší) a pšenice (tu bych označil za nekorunovaného vítěze večera, byť ji podezírám, že byla též hlavním viníkem mírné kocoviny i jiných obtíží, s nimiž se část výpravy druhý den ráno probouzela). V sobotu jsme se již v konzumaci krotili. Kombinovat vášeň pro běh a vášeň pro pivo má své, pouhou praxí poměrně snadno zmapovatelné hranice.

Kromě jiného jsme zvládli navštívit i místní ZOO. Dorazili za námi další kamarádi s dětmi, a tak si synek celé odpoledne náramně užil. Zahrada je sice malá a zvířat v ní poskrovnu, ovšem o to více nabízí různých prolézaček, klouzaček a dalších rozmanitých způsobů vyblbnutí. Zvlášť nadšen bude v Görlitzu ten, kdo vyhledává se zvířaty přímý fyzický kontakt. Kromě přátelsky naladěných lam, koz a ovcí se tu mezi návštěvníky volně procházejí malá černá prasátka, která vzešla z křížení prasátek čínských se středoevropským divočákem. Chovají se jako pejsci, vrtí ocáskem a vesele poskakují, a některým z nich se tuze líbí, když je drbete na břiše či hřbetu. Když jsme pak ke konci prohlídky objevili, že jedno uhynulé leží coby potrava ve voliéře supů, málem jsme to oplakali. Odchod ze zahrady byl vůbec trochu rozpačitý. Z expozice ptáků zrovna odnášela jedna ze zřízenkyň čápa, který též nevypadal příliš životaschopně. Věřit na znamení a symboly, možná bych si ještě maraton den před jeho startem rozmyslel…

Předpověď počasí slibovala, že se na trati pěkně ohřejeme. Zatímco uprostřed týdne hrozila vytrvalým deštěm (trápily mě představy, jak nám to zkazí chození po památkách, ale naopak se utěšoval pomyšlením, že v chladnější počasí se hezky poběží), od pátku se ikonky na stránkách meteorologických serverů dramaticky měnily na jasné slunce a letní teploty nad pětadvacet stupňů (trápily mě představy, jak se uškvařím při maratonu, ale naopak se utěšoval pomyšlením, že v takovém počasí se bude hezky chodit po památkách). Rodině jsem každopádně oznámil, že v cíli budu spíše později (zhruba za 3:45) než dřív (kolem 3:30) V rámci operativní taktické porady, kterou jsme cestou na start s kamarády vedli, mi tak nějak mimochodem došlo, že ačkoli se chystám běžet na území cizího státu (ba dokonce států, neboť jak pravila polská verze propozic, jedná se o „bieg transgraniczny“), zapomněl jsem se náležitě připojistit. Paní v Komerční bance mě loni před cestou do Benátek přesvědčila, že běžné pojištění se na maraton rozhodně nevztahuje, a to ani tehdy, chcete-li ho pojmout nikoli závodně, ale vyloženě turisticky. Padnout kdesi na trati by tak znamenalo nejen promarněnou šanci na dvadvacátou maratonskou čárku do sbírky, ale také pěknou díru do rodinného rozpočtu. Mohl jsem samozřejmě manželku instruovat, aby mě v případě kolapsu rychle odtáhla za hranice (do Habartic je to pár kilometrů), ale bylo mi hloupé ji kvůli tomu budit. Na rozdíl od nás si mohli se synem přispat.

Na Elisabethstrasse, centru všeho dění, bylo před devátou hodinou už poměrně rušno. Jednotlivé závody startovaly postupně, a tak než přišli na řadu maratonci a půlmaratonci, stihli jsme nejen shlédnout pochod místních trubačů v historických kostýmech, ale především spojenými silami povzbudit Dášu s Kubou, tedy bruslařskou část našeho týmu. Šílenci, kteří vyrazili na trať sebevražednou rychlostí, je očividně nevzrušovali. Objevili se až na úplném chvostu závodního pole, hezky v klidu a s úsměvem, zkrátka bezpečnost nade vše. Příklad hodnější následování nám poskytnout nemohli.

V devět hodin a deset minut to celé vypuklo i pro mě (Lucka s Tomášem si coby půlmaratonci  museli ještě dalších deset minut počkat). Plán trati, který organizátoři vyvěsili na Internetu, mi vzhledem k velikosti města vnuknul domněnku, že poběžíme dvě totožná kola (údaje o kilometrech na něm bohužel chyběly). I proto jsem od prvních metrů zaměstnával mysl tradiční psychologickou hrou pro maratony tohoto druhu, tedy rozvažováním, jaké to asi bude, až tudy poběžím příště (tedy až pátý kilometr bude kilometrem šestadvacátým, desátý kilometrem jedenatřicátým, a tak dále…).  Ani trochu se mi díky tomu nelíbily některé z kopců ve Zhořelci, tedy na polské straně města, které následovaly brzy po startu. Přeběh z Německa do Polska jsem si ale jinak užíval – kdy se vám také poštěstí cestovat během jediného maratonu mezi dvěma zeměmi najednou? Pár podobných závodů sice existuje, ale typický zážitek maratonského běžce to rozhodně není. Název Europamarathon, který organizátoři zvolili, je díky tomu docela na místě, byť je svou hřmotností jakoby předurčen podstatně větším městům, než je Görlitz.

Že půjde ve skutečnosti o maraton jednokolový, mi docházelo postupně. Určitým náznakem byl fakt, že u trati chyběly kilometrovníky s dvojcifernými čísly. Ještě podezřelejší byla nepřítomnost chrtů z očekávaného čela půlmaratonského závodu. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, i kdyby to rozeběhli sebeopatrněji, první z nich nás museli ještě na polské straně doběhnout. K ničemu takovému se ale neschylovalo, a tak jsem začal živit naději, že stejnými místy už podruhé nepoběžím. Radostněji jsem to vnímal tím spíše, že teploměr na supermarketu, kolem kterého jsme po velmi široké ulici probíhali (bez šance na nalezení kouska stínu), ukazoval hrozivých jednatřicet stupňů celsia – byla tu zkrátka naděje, že zbytek trati, nebo alespoň její část, povede kdesi pod košatými korunami stromů. Samozřejmě se nic takového později nenaplnilo. 

V Polsku jsme z maratonské porce odkrojili zhruba čtrnáct kilometrů. Podle kulis bych řekl, že se účastním komorního běžeckého podniku v malém českém městě. Trať se motala po předměstí, mezi sídlištními paneláky, vilovou zástavbou i nákupními centry, které se mi zdály povědomé. Není to jen Karel IV. a jeho doba, co máme s tímto krajem společné… Zájem místních obyvatel o naše snažení byl ovšem takřka nulový. Že by někdo záměrně vyrazil do ulic podívat se na maratonce, to tedy opravdu ne. O to víc potěšilo povzbuzení, které sem tam přece jen přišlo, byť mělo charakter v podstatě náhodných setkání. Třeba od staré paní, která si vykračovala po kraji silnici a která nás zdravila tak mile, jako bychom byli vítaná návštěva u ní doma v obýváku. Nebo anonymní potlesk a volání kohosi z okna paneláku. A vlastně i vtípek bodrého tatíka s pivním bříškem, který mi s potutelným úsměvem sděloval, že „wszyscy juz ubiegali“. Nemyslel to určitě zle. Okamžitě ostatně přispěchal s dodatkem, že „do mety nadal daleko“, při němž se tvářil docela soucitně.

Chvíle, které následovaly, nechaly myšlenky zabloudit do velké dálky. Nejprve dostal běh mírně duchovní rozměr, když stoupání na šestém kilometru vrcholilo u kostela, z něhož zaznívaly útržky mše. A hned vzápětí, abychom si připomněli povrchnost našeho ufuněného běžeckého lopocení, se trať stočila k louce plné kamenných křížů. Pohled na ni byl vcelku mrazivý, letním teplotám navzdory. Jak jsem se dočetl později, jednalo se o hřbitov Polské armády, kde je pochovaných 3.420 vojáků padlých během bojů v Lužici v dubnu a květnu roku 1945. Jde údajně o vůbec největší vojenský hřbitov na území našich severních sousedů.

Jako běžce, který má v hlavě čerstvé zážitky z květnového pražského maratonu, mě trochu zklamalo chování pořadatelů dohlížejících na to, aby závodníci na některé z křižovatek neuhnuli špatným směrem. Ne, že by svůj úkol neplnili dobře (opravdu stáli všude tam, kde bylo potřeba), ale ze svého rodného města jsem navyklý (a asi i rozmazlený), že to bývají nadšenci, kteří i na těch nejodlehlejších místech fandí a povzbuzují, co jim síly stačí. Ve Zhořelci se většinou jednalo o znuděnou mládež, která se tvářila, že účast v organizačním týmu dostala coby alternativní trest za nějaký zbytečný prohřešek (výrazy některých jedinců byly dokonce takové, že by zřejmě uvítali, kdyby je soudce místo toho poslal rovnou do vězení, a to klidně i v rozporu se zákonem či bez prokázání viny).

Zdálo se, že nadšenější bytosti si organizátoři šetřili na občerstvovačky. Na nich to byl totiž naopak učiněný gejzír ochoty a entuziasmu, jímž byla radost probíhat. Na polské i německé straně byla vždy k mání voda, občas též džus a kola, méně často pak též cosi k zakousnutí (většinou banány a jablka). Vzhledem k počasí bych uvítal i nějaký ten iont, ale jak se nakonec ukázalo, dalo se to celé v pohodě zvládnout jen na vodu a osm datlí, které jsem si vzal do kapsy. Roztrubovat to ovšem nebudu. Byl bych nerad, aby po mně šli výrobci energetických nápojů, gelů či jiných nezbytných doplňků, kteřím nám tvrdí, že bez jejich produktů je sebevraždou vydat se i na pětikilometrový výběh po Ladronce.

Po návratu zpět do Německa to chvíli vypadalo, že město o konání maratonu přeci jen ví. Zatáčka za mostem přes Nisu byla obsypána diváky, kteří každému z běžců připravili ovace, jako by se srdnatě rval o celkové vítězství. O pár metrů dál už jsme ale byli opět každý sám, protože rozestupy mezi jednotlivými maratonci byly čím dál větší, zatímco ulice Görlitzu liduprázdnější. Na ranní venčení pejsků už bylo trochu pozdě, na před-obědové venčení dětí pro změnu brzy. S radostí jsem proto přijal krátké povyražení v podobě naší bruslařské reprezentace, kterou jsem potkal v protisměru. Zatímco já se v tu dobu potýkal s velmi nepříjemným stoupáním (a bohužel nikoli posledním toho dne), oni (logicky) zápasili s nástrahami ostrého sjezdu. Dáša ho řešila opatrnou chůzí travou podél vozovky, což jsem si mohl vyložit jako další symbolický vzkaz – hlavně opatrně! Je vedro, je to kopcovité, a navíc nejsi pojištěn…

Když jedete na maraton do města, které je vyhlášené krásným historickým centrem, očekáváte, že se mezi jeho památkami proběhnete. Míst, které by v tomto smyslu maratonu v Görlitzu slušely, by se našlo mnoho (třeba Horní nebo Dolní tržiště, o chrámu sv. Petra a Pavla se základy z roku 1230 ani nemluvě). Jenže ono ne… Jestli jsme něco na německé straně po návratu z Polska činili, pak to bylo postupné a zcela zřejmé směřování kamsi od centra pryč, tedy nejdříve na nepříliš vzhledná sídliště na okraji města (chvilku mi přišlo, že jsem se jakýmsi kouzlem či časovou smyčkou ocitl zpět v Ružinově na bratislavském maratonu), a pak už zcela nepokrytě mezi luka a pole, kde jsme se v žáru slunce grilovali na nekonečných okreskách a cyklostezkách.

Trochu lepší to tu ve srovnání s Polskem bylo s fanděním. Sem tam se objevil jedinec či dokonce hlouček lidí, který stál u cesty výhradně kvůli nám a který nebyl na povzbuzování rozhodně skoupý. Nejednou místní obyvatelé přidali i nabídku vlastního občerstvení (třeba vodu v plastovém hrníčku), či jiných forem osvěžení – příkladem budiž tři rozverní chlapíci, kteří se posadili na skládací stoličky před zahrádku a každému z běžců nabízeli (mezinárodně srozumitelnými gesty), že jej v případě zájmu svlaží hadicí. Nedokázal jsem tak nezištné laskavosti odolat, za což jsem byl také po zásluze potrestán. Zlili mě tak, že jsem několik následujících kilometrů čvachtal v promáčených botách a nacucané tričko i elasťáky se mi nepříjemně lepily k tělu. Svým způsobem šlo ovšem jen o intenzivnější verzi toho, o co jsem sám usiloval na každé občerstvovačce. Také tam šel vždy obsah minimálně jednoho kelímku na hlavu a krk.

Když už jsme u kelímků, potvrdilo se, že Němci jsou národem mimořádně dbajícím na pořádek. U každé občerstvovačky byl určený alespoň jeden pořadatel, který okamžitě odhozené kalíšky sbíral, aby se nezůstaly povalovat na cestě. Pokud to jen trochu šlo, snažil jsem se jim práci usnadnit a použitý kelímek jim rovnou předat. Stalo se mi ale také, že jsem si jeden ponechal na delší dobu, protože jsem se chtěl osvěžovat postupně (oplachování tváří a čela působilo nesmírně příjemně). Po několika dlouhých desítkách metrů jsem pak nabyl dojmu, že mě stahuje některý ze soupeřů, protože blížící se dupání a oddechování bylo nepřeslechnutelné. Otočil jsem a zjistil, že jde o nešťastně se tvářícího mladíka v tričku organizátorů, který pohledem hypnotizuje kelímek v mojí ruce. Chudák, proběhl si se mnou od občerstvovačky docela slušný kus trati. Obdobně jako svévolné odhazování kelímků se v Německu na maratonech patrně nesluší ani (u nás zcela běžné) očůrávání stromů či jiných dřevin podél cesty. Ačkoli jsem žádnou toaletu pro závodníky na trati neviděl, a nevím tudíž, jak to řeší místní borci, za celou dobu jsem běžce vykonávajícího „malou potřebu“ zaregistroval všehovšudy třikrát. Pokaždé se shodou okolností jednalo o mě…

V posledním táhlém stoupání dne, již v ulicích Görlitzu, jsem se dotáhl na běžce, který mi byl povědomý a kterého jsem si (i díky juknutí do seznamu registrovaných závodníků ještě před startem) identifikoval jako Miroslava Kucka. Je to velmi poctivý sběrač maratonských čárek (k bájné stovce mu chybí posledních pár kousků), a tak jsem ho již na pár akcích potkal a jednou nebo dvakrát jsme spolu i dali řeč. Přiznal nicméně, že mu moje tvář nic neříká. Abych byl upřímný, když jsem se po návratu na hotel podíval do zrcadla, měl jsem ze sebe úplně stejný pocit...

Síly ubývaly, ale pořád to bylo lepší, než jsem vzhledem k panujícím podmínkám očekával. Sanitek, které občas projely kolem se zlověstným houkáním, jsem se už každopádně nebál – rodinné úspory byly zachráněné. A kdo nekolabuje, může se směle soužit prkotinami. Třeba tím, že žádné triumfální kolečko centrem města se ani na úplný závěr maratonu konat nebude. Od mostu, přes který jsme ráno přebíhali do Polska a zpět, nás poslali pěkně šupem po stejné trase na starou známou Elisabethstrasse. Mezi maratonce se tu hojně mísili účastníci kratších běhů, jejichž trasy ústily z okolních ulic. Většina z nich spíše šla, než běžela, a tak jsem si připadal i na posledním kilometru nebývale rychlý. Pár metrů před cílem byla již atmosféra živější, vítal nás tu uznalý potlesk několika desítek přihlížejících, rozjuchaný moderátor a mě osobně též manželka se synem. Tlesknutí rukou o ruku už máme nacvičené skvěle.

Skromnější přístup organizátorů k občerstvování závodníků pokračoval i po doběhu. Účastnická medaile na krku sice byla vstupenkou ke stánku v prostoru cíle, ale kromě vody, koly, džusu a ovoce, s nimiž jsme se setkávali již na trati, se tu nic nového nenabízelo. Rozčarován jsem byl zejména ze zjištění, že chybí pivo. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale je-li jedním z hlavních sponzorů celé akce výše zmíněný pivovar L, pak bych nějakou tu plechovku či kelímek očekával. V tomhle tedy soudruzi z NDR bohužel udělali další chybu… Jediné místo, kde jsme pěnivý mok při cestě zpět do hotelu objevili, byl VIP stan. Bránu do něj mi ale výsledný čas 3:41:36 (čipový byl o nějakých osm vteřin lepší) a celkově 23. místo samozřejmě neotevřely. Doufám, že uctivěji se organizátoři zachovali k vítězi, kterým byl další z mých krajanů (Jan Videcký), a to v čase pod tři hodiny. Vzhledem k vedru a kopcům dost dobrý počin.  

Domů se celá výprava vracela radostně. Nejen, že jsme závod všichni ve zdraví dokončili, ale nikdo při něm nijak zvlášť netrpěl, ba jsme se shodli, že jsme si ho docela užili. Za Lucku s Tomášem jsem tomu byl obzvlášť rád, neboť na půlmaraton šli s tím, že dosud nedali v kuse víc než nějakých třináct kilometrů. Je vidět, že vytrvalost se dá nabrat i na kole, kterému oba holdují. Cestou do Prahy jsme si pak ještě dali zastávku ve Frýdlantu. Kromě pozdního oběda se nabízela možnost prohlídky místního hradu, který je nejstarším zpřístupněným hradem na našem území (v letošním roce tu probíhá již 215. návštěvnická sezona). Poměrně unikátní je také délka exkurze, která činí devadesát minut. Velmi lákavé, řekl bych, ale ne pro někoho, kdo má v nohách maraton. Manželka a syn byli po jejím absolvování nadšení, avšak ani já jsem si neztěžoval. Hned v podhradí sídlí vyhlášený minipivovar, kde jsem mezitím stihl nejen doplnit potřebné ionty desítkou Albrecht, ale pořídil si tu na doma i krásnou „ejlí“ rodinku.  

Co dodat? Hledáte-li hezký a obstojně zorganizovaný, byť spíše komorní a rozhodně ne „městský“ maraton, Görlitz vás nezklame. Díky historickým památkám a zoologické zahradě můžete jeho návštěvu pojmout jako příjemný rodinný výlet, kde si na své přijde nejen běžec, ale i ostatní členové rodiny. Začátek června je sice dobou, kdy je počasí trochu nevyzpytatelné, ale o kterém měsíci v roce něco takového neprohlásíme, že ano… Navíc je to opravdu „za humny“. Domnívám se, že by nás alespoň občas mělo zajímat, co se za nimi děje. A neplatí to jen o maratonech.