V květnové maratonské termínovce se najde několik zajímavých domácích i (blízce či vzdáleně) zahraničních podniků, ale pokud jde o mě, nemám potřebu se v ní po čemkoli pídit – můj běžecký máj, to je neodmyslitelně Pražský mezinárodní maraton, záležitost z kategorie srdečních. Zdolal jsem ho již čtyřikrát, a tak trasu dobře znám a některé zážitky či dojmy, které na ní lze posbírat, se nevyhnutelně začínají opakovat (třeba zoufání si, že smyčky v Podolí a po Strakonické nemají konce, nebo ona těžko popsatelná euforie, která se dostaví po poslední zatáčce do Pařížské). Opakování je nicméně matka moudrosti a kdo v Praze zmoudří šestkrát, dočká se titulu PIM King a s ním spojených výhod (třeba levnějšího startovného). Výhodou maratonu navíc je, že i popáté může být něco poprvé, a tak sotva se loni na podzim otevřela registrace, neváhal jsem ani na okamžik a charismatickému Italovi a jeho lidem se upsal znovu.
Těch POPRVÉ se nakonec našlo víc. Třeba hymna před startem, tu nám ještě na Staroměstském náměstí nehráli (pokud jsem ji tedy dříve nepřeslechnul). Vnímat ji šlo i jako zajímavý podnět pro terénní výzkum a následné srovnání národních mentalit. Když jsem se tak rozhlížel kolem, velmi záhy se ukázalo, že o poznání blíž máme ke Slovákům (v dubnu v Bratislavě též skoro nikdo nezpíval) než k horlivým Italům (loni v říjnu v Benátkách pěli všichni). Smetanova Vltava, která nás vzápětí vyprovodila na trať, to už naopak žádná novinka nebyla. Její tóny jsou s PIM spjaty neodmyslitelně, přičemž v mém případě se dostaly pod kůži tak hluboko, že kdykoli a kdekoli je zaslechnu, cítím silné nutkání dát se okamžitě do běhu…
Také další POPRVÉ navázalo v jistém smyslu na zážitky ze Slovenska. Účast na bratislavském maratonu se mi ideálně spojila s účastí na konferenci. V Praze mi moje profese vstoupila do běžeckého světa znovu, a to díky projektu Yellow Ribbon, k jehož podpoře jsem se připojil (byť jen formou stužky na startovním čísle). POPRVÉ jsem tak mohl okusit i charitativní rozměr PIM, který se po vzoru zahraničních maratonů stává stále významnějším. Cílem Yellow Ribbon je poukázat na problémy s hledáním zaměstnání, jimž čelí většina osob propuštěných z vězení. K připnutí stužky mě nikdo přemlouvat nemusel. Za projektem stojí lidé, z nichž řadu osobně znám a spolupracoval jsem s nimi na několika výzkumech. I kdyby ho ale přichystal kdokoli jiný, jako kriminolog s jeho poselstvím zcela přirozeně souzním. Existuje-li něco, co dokáže alespoň část pachatelů spolehlivě odklonit z nastoupené kriminální kariéry, pak je to právě zaměstnání. Studií a výzkumů, které to potvrzují, je nepřeberné množství. Pokud se ovšem požadavek čistého rejstříku trestů stává v posledních letech normou i v povoláních, která se propuštěným dříve nabízela takřka automaticky (například komunální služby), šance na jejich úspěšnou resocializaci povážlivě klesá.
Je na místě poznamenat, že moc žlutých stužek jsem v maratonském hadovi, který se v neděli vinul Prahou, neviděl. Kamarádky z Rubikon centra, které je nabízely i v technickém zázemí u šaten, mi celé posmutnělé svěřily, že zatímco cizinci byli vesměs vstřícní, čeští maratonci reagovali spíše negativně – vězně prý rozhodně podporovat nebudou. Svým způsobem jejich postoj chápu. Běhat se dá pro mnoho bohulibějších projektů, které se odhodlaně perou za nemocné děti, handicapované sportovce nebo týraná zvířata. Tedy za někoho, kdo je trestán osudem, aniž by udělal cokoli špatného. Zločinci, to je příběh s úplně jiným vyzněním, vlastně přesně opačným. Trestáni jsou právem. Rozhodně nic, co by nás zaplavilo vlnami soucitu a sympatií. Jenže Yellow Ribbon je o něčem trochu jiném, než se může na první pohled zdát. Není to finanční sbírka, za níž bychom vězňům na cely nakoupili nové plazmové televize nebo je poslali na pár měsíců k moři, aby neměli pobyt za mřížemi tak fádní. Je to jen o poskytnutí šance těm, kdo se chtějí změnit, respektive o tom, že jim cestu „zpátky“ nebudeme ztěžovat víc, než je nutné. Jak kdysi napsal Shadd Maruna, význačný kriminolog z Velké Británie, „společnost, která nevěří, že se zločinci mohou napravit, bude mít zločince, kteří se nenapraví“. Nemusíme se jejich osudem dojímat, nemusíme jim vyjadřovat bezbřehé sympatie, jen to chce Marunova slova pochopit a snažit se je převést do praxe. Tedy i utéct předsudkům, jak hlásilo motto, které Yellow Ribbon pro Prahu zvolil. Jinak si tu společně budeme udržovat a hýčkat vězeňský systém, jaký dokonale funguje například ve Spojených státech amerických:
Ale zpátky k maratonu. Ústředním tématem letošního PIM bylo počasí. Pro diváky ideální (asi i díky sluníčku a teplu byla atmosféra kolem trati skvělá), pro běžce nic moc. Zase si ale bylo o čem povídat i s neznámými spolubojovníky ve startovním koridoru, protože už v devět ráno bylo jasné, že kolem poledne to bude opravdu stát za to, takže šířit v davu paniku a strach bylo více než snadné. Organizátoři mě zařadili do sektoru G, což chápu jako příznivou zprávu o zlepšující se kondici startujících. Ačkoli jsem totiž do přihlášky uvedl stejný očekávaný čas jako před rokem (tedy 3:30), oproti tehdejšímu Déčku jsem musel Celetnou pokorně zacouvat o pěkných pár metrů dále. Pochod a později mírný klus ke startovní bráně trval ale i přesto jen necelé čtyři minuty, což není nic strašného.
Úkol zněl jasně – nezavařit motory, ať už to povede k výslednému času jakémukoli. V novinách sice pořád dokola omílali, že se jedná o poslední možnost splnit národní limit pro maraton v olympijském Riu (z mého osobáku stačilo ubrat pouhou hodinku), jenže zdraví mám jen jedno a hazardovat s ním by mimo jiné znamenalo i riskovat propadnutí startovného na již zaplacených maratonech. Od prvních kilometrů jsem si proto nařídil klid a pokoru, takže veškeré špunty a ucpávky v úzkých malostranských uličkách mě ani trochu nezneklidňovaly, na občerstvovačkách jsem se bez rozpaků měnil v chodce, na hlavu si ždímal jednu houbičku s vodou za druhou a kdykoli byla možnost běžet chvíli ve stínu, klidně jsem tomu obětoval i pár kroků navíc. POPRVÉ jsem také na maratonu proběhl sprchou. Až dosud jsem se domníval, že to není nic pro nás obrýlené, ale vězte, že je velmi jednoduché zakrýt si na tu krátkou chvilku brýle dlaněmi. Zakopnutí na rovném asfaltu nehrozí. Škoda jen, že sprchy byly pouze na dvou místech (tedy vlastně na čtyřech, protože se jednalo o úsek, který se běžel dvakrát), a to zhruba dva kilometry od sebe, což moc nedávalo smysl.
Zajímalo by mě, jak s vedrem bojoval běžec v kostýmu hlodavce, kterého jsem zahlédl za obrátkou na Strakonické. Sprcha a houbičky mu vzhledem k huňaté srsti hrozbu úpalu zřejmě zahnat nepomohly. Své šoumenské maratonské číslo si určitě víc užil chlapík v letních ženských šatech a blonďaté paruce, který nám všem vyhrával do kroku z přehrávače připnutého na břiše (pokud si ovšem nespálil holá ramena). Potkal jsem také běžící banán, ale podle čísla, které měl na slupce připnuté, to byl jen štafetář, tudíž riziko přehřátí u něj bylo sotva čtvrtinové. Někteří běžci si po závodě stěžovali na vítr, já za něj byl vděčný (předpokládám, že hlodavec i ovoce též). Ačkoli záhadně foukal jen v protisměru, fungoval jako příjemný životabudič. Podobný efekt měla podpora kamarádů a rodinných příslušníků na obvyklých místech, byť domluva s některými z nich letos nebyla ideální, a tak jsem jimi byl na trase zahlédnut, povzbuzen i vyfocen, ale sám dotyčné neviděl.
Opatrnost (a nebo při-pokakanost, záleží na úhlu pohledu), s níž jsem to všechno pojal, zafungovala skvěle, a do cíle jsem se tak dostal bez větších krizí a strastí v čistém čase 3:37, tedy na začátku druhé tisícovky celkového pořadí. Závěrečný doběh bouřícími davy na Staroměstské náměstí byl jako vždy působivý, stejně jako následný husí pochod mezi unavenými, ale šťastnými spoluběžci zpět do technického zázemí na Václaváku. Hezky nám jej zpestřili stylově oblečení kameloti, kteří v Celetné rozdávali výtisk Národních listů z roku 1908 s informacemi o prvním českém maratonu. Organizátoři z SK Vlaška prostě opět nezklamali. Nejen, že umí připravit skvělou akci (viz můj maratonpis z loňského září), ale dokáží ji i pěkně a vtipně propagovat.
Abych si to vše náležitě užil a vychutnal, chtělo to ovšem z hlavy rychle vyhnat smutné obrázky běžců, kteří polehávali s křečemi či jinými fyzickými neduhy na Rohanském nábřeží. Jeden dokonce zkroušeně vykukoval ze sanitky u výjezdu z Těšnovského tunelu. Zkolabovat necelé dva kilometry před cílem, to musí být zážitek k uzoufání.
Bohužel, i tohle k maratonu patří. A můžeme být rádi, že scény tohoto ražení nejsou prezentovány jako symbol našeho maratonského snažení – vždy bude lepší, aby se publiku ukazovala rozjásaná Pařížská než utrápené a uhekané kilometry za Libeňským mostem. Kdyby to tak nebylo a kdyby o maratonu všichni psali tak, jako jedna ze zpravodajských agentur druhý den ráno („Záchranáři při nedělním mezinárodním maratonu v Praze ošetřili 93 běžců, z toho 21 odvezli do nemocnic. Nejčastější byly úrazy končetin, svalové křeče, kolapsy nebo vyčerpání… Kvůli maratonu byla od ranních hodin až do jeho konce v 16:00 omezena doprava v několika částech Prahy“), asi bychom v malebném centru našeho hlavního města brzy doběhali. Sympatie a podpora, kterou nám diváci v neděli tak pěkně a neúnavně vyjadřovali, by se rychle vypařily. A aby také ne… Nesmyslně se sebetrýzníme, pohledem na naše utrpení děsíme děti a mládež, blokujeme dopravu, takže se Pražané nedostanou, kam potřebují, zaměstnáváme zdravotníky, kteří kvůli tomu dost možná nestačí včas pomoci těm, kdo si bolest sám nezavinil a kdo kvůli pár bláznům ve zpocených funkčních tričkách může přijít o život… Jen si to vezměte - někdo někde rodí, někdo umírá, někdo nevinný (třeba dítě) nesnesitelně trpí, a pan doktor tu ztrácí drahocenný čas s pitomcem, co chtěl bůhvíproč uběhnout dvaačtyřicet kilometrů a teď se bezmocně svíjí na chodníku. Běžte s tím vaším běháním do…. no třeba do lesa.
Máme štěstí, že většina občanů to takhle nevidí. Kdyby ano, možná bychom brzy společně škemrali, aby si někdo připnul žlutou stužku i na podporu pražského maratonu, protože způsob, jak se o něčem veřejně mluví a informuje, může rozhodnout o tom, co s námi bude. Myslím, že je dobré si to občas připomenout. A stejně tak bychom si měli uchovat v paměti, jak moc pomůže, když nás někdo povzbuzuje a přeje nám úspěch, ať už se lopotíme na jakékoli trati.
